Interview s Al Pacinem o filmu Druhá míza

Collider.com: Danny Collins, je to extrémně zajímavá postava. Jak jste k ní přistupoval?

Al Pacino: Když mi ta nabídka přišla, kouknul jsem se na postavu a řekl si: „No, tak rockovou star jsem fakt ještě nehrál. A to ani nezpívám. Do toho prostě musím jít." Pak jsem začal Dannyho rozebírat: „Kdo to vlastně je? V čem jsme společní?" A tak mi to začne vždycky v hlavě šrotovat. Řekl jsem si, že to bude někdo jako Barry Manilow nebo Rod Stewart. Pak se začnu učit text. Říkám si, jak ta postava asi bude vypadat, představuju si jednotlivé záběry. Hned mě napadlo, že tenhle člověk si už něco odžil a něco i přežil. Že ho v životě mohlo zachránit charisma, jeho zpěv a tanec, určitě i vzhled. A možná je teď pro něj načase vrátit se ke svým základům, ke svým prvním písničkám. Protože umělec jako on jednou ztratí vítr z plachet, a to právě nastalo – chlast, drogy, životní styl, sláva, dokonce i manželství, která si už ani nepamatuje – to všechno je jeho život. Postupně se to začne rozpadat a tečku tomu zasadí dopis od Johna Lennona. A tam začíná náš příběh. A ten dopis je skutečný, je to podle pravdy.

Collider.com: Jaké bylo pracovat s Annette Bening? Na plátně to mezi vámi jiskří.

Al Pacino: Když jsem ji viděl, říkal jsem si: „Ty jo, to je jak dívat se na lvici v kleci. Super, je tak nádherná." A najednou jsem v té kleci stál. Ten její talent je tak energický, miluje hraní, miluje tu práci. Řekli byste, že je tím posedlá, ale to je nevhodné slovo. Je prostě zajímavá a zábavná, ta práce s ní mě bavila. Chtěl bych s ní někdy ještě pracovat, protože ona chce věci vylepšovat. Režisér řekl: „Super, konec, hotovo." Ale ona ne. „Zkusme to ještě jednou. Dokážu to líp. Zkusím to ještě jinak." Zná se prostě velmi dobře, ví, čeho je schopná. Byla to s ní jízda.

Collider.com: Byl jste fanoušek hudby Johna Lennona a měla na vás případně nějaký vliv?

Al Pacino: Jasně. Miloval jsem Beatles a Rolling Stones. Než jsem se o Beatles dozvěděl, líbila se mi klasická hudba. Líbil se mi taky rock and roll a 50. léta. A pak přišla tahle vlna.

Collider.com: Chtěl byste také dostat od někoho takový dopis, jaký dostal Danny Collins?

Al Pacino: Určitě od Beethovena. A i kdyby mi nenapsal – já si zhruba před pětačtyřiceti lety připadal, že jsem jeho reinkarnace. Hrával jsem totiž na piáno a šlo mi to snadno: „Kde se to ve mně bere?" Skládal jsem totiž hudbu a nahrával si ji na magnetofon, to nebylo jak s dnešní technikou. To bylo v mých hereckých začátcích, pak jsem se k tomu už nikdy nevrátil. Stejně tomu bylo i s psaním básniček. Všechno jsem to ztratil. Jediné, co mám, jsou moje kresby – ale ty nikomu neukazuju, protože nejsou dobré.

Collider.com: Jaké bylo zpívat nejen před kamerou, ale hlavně před skutečným obecenstvem na koncertě?

Al Pacino: Natáčelo se to se skupinou Chicago v Greek Theater tady v Los Angeles. Je to skvělá rocková kapela. Celé to vymyslel režisér Dan Fogelman, mně se ten nápad moc líbil. Vymyslel, že budu zpívat během skutečného koncertu Chicaga. Vzal jsem si tak na sebe kostým a šel do toho – šlo to mnohem líp, protože jsem tam byl za Dannyho Collinse, ne za Al Pacina. Zpěvák řekl: „Někdo vám chce dnes večer zazpívat písničku. Je to písnička z filmu a přijde sem herec, který tu bude za filmovou postavu – ale jinak ho možná znáte jako Al Pacina." Diváci tak byli připraveni. Ale i přesto mě přijali s takovým nadšením a energií. Řeknu vám, že kdybych v tu chvíli nehrál Dannyho, sebralo by mě to, jednoduše bych omdlel. Bylo to úžasné.

Collider.com: Ve filmech jste měl hlášky, které se staly klasikou – jako „Pozdravte mýho kámoše." (Zjizvená tvář), „Vím, že jsi to byl ty, Fredo." (Kmotr II) nebo „Attica!" (Psí odpoledne). Jaké hlášky používají vaši fanoušci nejčastěji?

Al Pacino: Určitě ty ze Zjizvené tváře, toho už se asi nezbavím. Nevadí mi to – mám díky tomu pocit, jako bych tyhle filmy točit minulý měsíc. A to mě na tom baví.

Druhá míza přichází do kin 4. června 2015.