Recenze - Žil byl jeden Jack, který se svou Mámou přebýval v Pokoji, měl svou Skříň a nic jiného neznal. Ale tohle není začátek pohádky, nýbrž příběh, který se může stát komukoliv. Pokud není příliš přitažený za vlasy.
Když se na pultech objeví kniha, kterou obliba čtenářů posune do oblasti bestseller, dá se předpokládat, že dříve nebo později se jí chopí filmový průmysl. To není nic nového pod sluncem a pokud se ohlédneme do doby nedávné či dřívější, najdeme obrovské množství podobných případů. Proč by to tedy nemělo platit pro dílo spisovatelky Emmy Donoghue, vydané před pěti lety?
Pětiletý Jack tráví veškerý svůj život v Pokoji. Místnost čítající nějakých třicet metrů čtverečních s jediným malým okénkem ve stropu je jeho světem. Má svůj zavedený režim, o nějž se stará Máma Joy, když přijde záhadný Starý Nick, musí do Skříně. Nachází občasné radosti, jakou je obyčejná myška, nechápe souvislosti ani vysvětlování. Prožívá každodenní zavedený běh událostí a netuší, že ho čeká zásadní změna. Joy, kterou Nick vězní v Pokoji sedm let, hodlá ukončit své trápení a s pomocí Jacka chce svého tyrana přemoci. Když se jim to podaří, náhle zjišťuje, že okolní svět pro ně nemusí být vlídně otevřenou náručí, ale obrovskou překážkou. Nejen ze strany mediálně vlezlé společnosti, ale i jejich rodičů, kteří také prošli určitou proměnou. Především Jack, který nemá s prostředím bez hranic žádné zkušenosti, musí podstoupit nelehkou zkoušku ve svém životě..
Příběh má zjevnou inspiraci v podobných případech, které se skutečně staly, stačí vzpomenout Rakušanku Nataschu Kampusch, kterou věznil osm let Wolfgang Přiklopil, případně ještě hrůznější čin Josefa Fritzela - a to zmiňujeme pouze dva nejvíce medializované příběhy. Irská autorka svůj Pokoj navyšuje o nové okolnosti, které však bohužel dávají poměrně dost těžkou ránu logice. Je samozřejmě možné vycházet z předpokladu, že pokud se někdo po sedmi letech náhle rozhodne něco udělat, tak se mu to během dvou dnů povede. Proč zrovna tehdy? Jen proto, že Jack slaví páté narozeniny?
Šťastným útěkem nic nekončí... (zdroj: A24)
Filmový příběh má totiž velké množství bílých míst a evidentně spoléhá na to, že budeme otřeseni skutečností, že někdo drží mladou ženu bez zjevné příčiny tolik let v omezeném prostoru a nutí ji být závislou na jeho milodarech, že se jimi nebudeme dále zabývat. Nevšímá si spousty podružných okolností a prakticky přehlíží velké množství logických otázek. Jednou z těch nejzásadnějších je samotný útěk. Působí tak nevěrohodně a přes zdánlivou jednoduchost tak komplikovaně, že vykreslená postava věznitele se náhle stává připitomělou nerozhodnou směšnou figurkou. A divák si nutně musí položit otázku - tenhle člověk dokázal nalákat a uvěznit mladou dívku do Pokoje? Pokud jednal tak jako v případě Jackova útěku, musel mít nutně dubléra.
Prakticky polovina filmu se odehrává v Pokoji a bohužel příliš často zůstává v rovině rádoby citově ždímajících, nicméně nudných a statických záběrů. Namítnete, že co se má asi tak nesmírně akčního dít v omezeném prostoru, ale těch možností se nabízí víc než dost. Když už se povede uniknout z vězení - a nemá smysl to zastírat, protože návrat do velkého světa zabírá druhou polovinu snímku - a Joy neboli Matka s Jackem hledají své místo v novém prostředí, opět to působí příliš křečovitě a prvoplánovaně. Pochopitelně pětileté dítě musí být ohromeno a zaskočeno něčím, co nikdy předtím nevidělo, ale jeho trauma je neúměrně vyšroubované do absurdní podoby. Děti v tomto věku jsou hodně adaptabilní, navíc Jack netrpěl žádnou formou fyzického násilí a dalo by se předpokládat, že po určité aklimatizaci zvítězí jeho zvídavost. Místo toho jsme svědky podivné rotace v citově vyhrocených etudách, které znovu nemají žádný podstatný smysl. Opět může padnout výtka, že po sedmi letech vězení se člověk těžko bude vracet do společnosti, nelze se však zbavit dojmu, že autorka se pokusila vytvořit za každou cenu originální cestu, bez ohledu na objektivní zkušenosti a existující případy, a z té prostě nehodlá sejít.
Vysněný okamžik, ale je to opravdu tak? (zdroj: A24)
Co se týče hereckých výkonů, pak je tím nejpozoruhodnějším Jacob Tremblay v roli Jacka. Devítiletý Kanaďan, jehož bohatá vlasová pokrývka v první části filmu zmátla nejedenoho diváka, který se domníval, že jde o dívku, zahrál Jacka s důrazem, který mu scénář dovolil. Nutno ovšem poznamenat, že Jacob už určité herecké zkušenosti má, v seriálech se objevoval od svých pěti let. Po jeho boku stojí Brie Larson (známá z nedávného snímku Vykolejená), jejíž Matka Joy však je poněkud plošší a málo prokreslená. Je to nejspíš dáno skutečností, že v rámci složitého vysvětlování vlastně vůbec nehovoří o minulosti a mnoha případech, které by diváka zajímaly. Jedinou známější hereckou tváří je William H. Macy v roli Joyina otce, bohužel mající poměrně dost okrájenou působnost, což se vlastně omezí na podivnou reakci u rodinného stolu.
Co lze filmu vytknout a zač ho pochválit? Je evidentní, že má posloužit citovým nátlakem k útoku na ceny různého ražení a kalibru, navíc v celosvětově složité době, ostatně filmy s dětmi byly, jsou a budou vždy nejvděčnější podívanou, stačí si vzpomenout na Kolju. Toto téma už navyšuje přízeň filmu minimálně o čtvrtinu. Bohužel oné snaze vytáhnout z diváků co nejvíce slz v hollywoodském duchu padá za oběť možná syrovější a drsnější příběh - vinu na tom má i sama Emma Donoghue, protože její jméno najdeme v kolonce scénář. Pak tu je až nadmíru jasná předvídatelnost, kterou se sice tvůrci snaží zvrátit několika "nečekanými" odbočkami, aby vše zase v klidu zapadlo do nalajnované dráhy.
Zůstává otázka, zda Joy a Jack mají ambice na Oscara či Zlatý Glóbus? Upřímně řečeno, na rozdíl od dřívějších jiných, rovněž vynikajících výkonů v podání Haley Joela Osmenta, Freddie Highmorea či Miko Hughese má výhodu v žánru, který mu přidává automaticky minimálně 20 % navíc.
Celkové hodnocení: 60 %
ROOM
Hrají: Jacob Tremblay (Jack), Brie Larson (Matka Joy), Joan Allen (Nancy, Joyina matka), William H. Macy (Robert, Joyin otec), Tom McCamus (Leo), Sean Bridges (Starý Nick), Cas Anvar (dr. Mittal), Randal Edwards (právník).
Scénář: Emma DonoghueKamera: Danny CohenHudba: Stephen RennicksRežie: Lenny Abrahamson
Irsko/Kanada, 2015, 118 min., drama, nevhodné do 12 letPremiéra: 10. prosince 2015 (ČR)
Související
Do kin přijde adaptace strhujícího bestselleru s prostým názvem Pokoj
film Room (Pokoj) , premiéry , recenze
Aktuálně se děje
před 56 minutami
Americká armáda zahájila další útoky proti Íránu. Zničili jste veškerou diplomacii, reaguje Teherán
před 2 hodinami
Počasí v novém týdnu nebude jen o tropech. Hrozí i bouřky
včera
Princ Harry odcházel od soudu zklamaný. Novináři se neprovinili
včera
Druhý český BlackHawk vyrazil do boje s požáry ve Francii
včera
Hrad reagoval na Babišovo video. Pavel odhalil, o co mu jde
včera
Poradíme, kde se v Česku vykoupat. Kvalita vody se zhoršuje kvůli počasí
včera
Medvěd na Slovensku napadl muže přímo v obci. Místní dostali doporučení
včera
Trump tvrdí, že Hormuz je otevřený. Íránci jsou nemocní lidé, zopakoval
včera
Přišli jsme o odhodlaného lídra, komentoval Zelenskyj úmrtí Grahama
Aktualizováno včera
Předpovědi budou jiné, upozornil ČHMÚ. Změna vychází z připomínek občanů
včera
Ostuda. Babiš znovu zkritizoval Pavla kvůli summitu NATO
včera
Tragédie na závodech v Brně. Cizinci nepřežili nehodu, policisté zahájili šetření
včera
První reakce Donalda Trumpa. Zesnulého Grahama si vážil jako patriota
včera
Ve Zlíně už platí jen první stupeň požárního poplachu. Případ řeší policie
včera
Republikáni přišli o výraznou osobnost. Zemřel senátor Lindsey Graham
včera
Filmové Vary jsou u konce. Vyhrálo Padlé ovoce, cenu má i Vášáryová
včera
Írán opět uzavřel Hormuzský průliv. Američané opět útočili
včera
Výhled počasí na další víkend. Bude tropické, na závěr se změní
11. července 2026 21:56
V Česku se nastavují pravidla pro bezpečné využívání AI ve zdravotnictví
11. července 2026 21:01
Wimbledon ovládly Češky. Díky nekompromisnosti nakonec slaví Nosková
Ženské finále slavného tenisového Wimbledonu nabídlo z českého pohledu naprosto snové složení. Poprvé v historii se v něm totiž střetly v sobotu dvě české tenistky – Karolína Muchová a Linda Nosková. Jednalo se tak už pouze o to, kdo z nich se stane v pořadí již pátou českou vítězkou travnatého turnaje a kdo tak naváže na Janu Novotnou (1998), Petru Kvitovou (dvojnásobnou vítězku z let 2011 a 2014), Markétu Vondroušovou (2023) a Barboru Krejčíkovou (2024).
Zdroj: David Holub