RECENZE: Rodinný film může odrážet stav v naší společnosti. A není to dobré vysvědčení

Zapátrejme v paměti, jak se nám v čase onoho slastného období dospívání zamlouvala představa chvíle, kdy budeme mít vše jen sami pro sebe. Většinou šlo o jednotlivé hodiny, v těch lepších případech i dny. Doba však postoupila do jiných dimenzí a v současnosti, spoléhajíc především na technologie, lze takto trávit týdny i měsíce.

Přesně tohle se nabízí rodině Kubínů. Otec Igor, matka Irena a pes Otto se vydávají na několikatýdenní plavbu kdesi na druhém konci světa a doma zanechávají plnoletou dceru Annu a nedospělého syna Erika. Jejich kontakt probíhá nejčastěji po telefonu a prostřednictvím skype, přičemž manželé svými záběry dávají najevo pohodu z moderní robinsoniády na palubě jachty, děti se pak příliš nesvěřují s tím, že se ztrátou dohledu pochopitelně uvolňují mantinely svého chování, ačkoliv je zřejmé, že Anna v roli náhradní matky selhává. Pochopitelně na sebe nenechají dlouho čekat první známky budoucích problémů. Anna si do bytu nastěhuje kamarádku Kristýnu, jejímž milostným zájmem a hračkou se stane Erik, ten s převahou patnáctiletého borce zanedbává školu a pokouší se dokazovat, že už není jen malý klučík. Kubínovi se tohle pokoušejí řešit přes monitor počítače a žádají Igorova bratra Martina, aby je načas zastoupil. Pak se ale odmlčí a tím se zpochybní i plánovaná cesta sourozenců, kteří za nimi mají do místa jejich přechodného působení na Vánoce přiletět. Poté už se události řítí rychlostí nebržděného vagónu mířícího na konec slepé koleje. Už to nejsou jen drobné potíže, ale přímo Jobovy zvěsti a poklidné životní jistoty se začínají otřásat v základech.

Jedna z obvyklých scén, bohužel až příliš jen pozérská (zdroj: Endorfilm)

Příběh rodiny Kubínových je do jisté míry snahou o generační výpověď, která se zpočátku týká spíš dětí než rodičů. Je to umocněno tím, že se sestává spíš z kusých epizod, nijak zvlášť nerozvinutých, nijak diváka nenechá nahlédnout do nitra postav, jen seznamuje se situačním životním blokem. S postupem času chápeme, že to je záměr, který má vygradovat do "překvapivého" závěru - ten sice nelze až tak předvídat, ale právě díky systematické struktuře budování koncepce události ztrácí na údernosti a jeho dopad se tím značně snižuje. O jednotlivých postavách zpočátku nevíme nic a v průběhu celého filmu se to nijak nezlepšuje. Přijímáme pouze současné momenty ze života, nedostává se retrospektiv, s minimem dialogů vlastně jenom konzumujeme chvíle současné. Prakticky jsou nám servírovány jen tři platformy, ve kterých postavy žijí - jejich setkávání u společného stolu, před obrazovkou počítače a chvilkové sdílení diskotékové zábavy. Vedle hraní her je vlastně jediným zájmem zahánění nudy v podobě ježdění výtahem bez šatů, v případě Erika ještě dovádění na koloběžce, snad mající umocnit jeho nevyzrálost. Jeho fatální nehoda, která má navodit zásadní zlom filmu a připravit si scénu pro otevírání skříní s tradičními skelety mrtvých jedinců však rovněž postrádá větší detailní propracování a v konečném důsledku i důvod, proč tak učinil, je na ní příliš znát, že jde jen o overturu k podstatně zásadnějšímu bodu v životě rodiny.

(zdroj: CinemArt)

Jednotlivé postavy působí poněkud unylým dojmem, proti kterému afektovaně životem otrávená rodina v pozapomenutém seriálu Zákony pohybu ještě kypí životem. Prakticky všichni postrádají rozvinutější podobu a vše řeší s neměnným, emoce a prožitek prostým výrazem. Je to dost možná záměr a vyjádření, jak současná společnost jen přijímá a konzumuje každodenní porci svých zážitků a vlastně jen kráčí od jednoho k druhému, bez zájmů a snahy najít něco jiného než louskání špaget a likvidace počítačových postav na monitoru. Osoby jsou oprostěny od jakýchkoli dalších činností, působí tak jako uzavřené v mikroprostoru tří lokalit a jejich životnost se nijak nerozvíjí. Anna přijímá zprávy v jednom něměnném módu svého výrazu, Erik si vystačí se jemně naznačeným úsměvem, Kubínovi i v kritické fázi poznání nedokáží nechat dát průchod větším změnám svých nálad. Ovšem nelze vyloučit, že to je prvoplánovaný úmysl, mající nám předložit nynější stav společnosti, založený na docela jiných hodnotách.

Nelze si nevšimnout, právě z důvodu určité zkratkovitosti děje, několika značně zjednodušených okolností. Nemá smysl se jimi detailně zabývat, na ně si divák lehce přijde sám, největší důvod k zamyšlení mu předloží právě pes Otto, zastoupený při natáčení hned čtyřmi zvířaty. Můžeme hojně debatovat, jak dlouho by pes, zvyklý pouze na domácí odchov, dokázal přežít v drsných podmínkách blíže neurčeného tropického ostrova. Ani jeho eskapády nevybočují z celkového pojetí filmu, i tady jde o jakoby vyseknuté díly z celku a pokud by se muselo náhodou něco vysvětlovat, prostě se udělá střih. Dalo by se to přirovnat k situaci, kdy se člověk ocitne na kraji hluboké propasti, přes kterou nevede most. Vrátit se ale také nemůže, proto se zahledí na druhou stranu a v další sekvenci už na ní stojí. Bez vysvětlení, jak to dokázal. 

Není tohle nakonec hlavní hrdina a nejčistší postava? (zdroj: Endorfilm)

Režisér Omerzu přiznává, že základem filmu byl právě příběh psa, který vypadl z člunu a dokázal několik týdnů přežít na ostrově, proto kolem této události vybudoval spletenec vztahů. Vsadil nikoli na dynamický střih, ale dlouhé, často statické záběry, které zpočátku mohou navodit stav očekávání, ale s jejich stálým opakováním ho spíš spolehlivě tlumí. Libuje si také v modrošedém odstínu, ani ostrovní záběry nehýří přehnanou barevností, exotické prostředí tlumí spíš soumrakem a deštěm. Díky tomu působí film značně tísnivě, a to i v počáteční euforické pasáži nabyté volnosti na obou stranách. Jistou rozvernost má nejspíš evokovat nahota u zmíněných dam, a to i v komunikaci rodičů a dětí, ale spíš to působí křečovitě než uvolněně.

Z předchozích řádek by se mohlo zdát, že na Rodinném filmu vlastně není nic pozitivného. A to je naprosto v pořádku, protože nic takového jeho tvůrci nechtějí. Sice poněkud klopotně a místy příliš jednoduše se jim daří vybudovat náladu bezradnosti a lhostejnosti, jakousi ukázku, že i určité formy svobody jsou vlastně vězením. Vystavují tak člověka do situace, kdy může sám srovnávat a ztotožňovat se nebo odmítnout. Vyvolat otázky nebo je s díky ignorovat, protože ho netíží nuda a nemusí kvůli tomu jezdit nahý výtahem. Nesnažit se si něco dokazovat způsobem tak krkolomným, jako je zdánlivě exotická cesta, která bude mít kruté následky.

Herec Bryan Singer při tokijském festivalu připodobnil film k někdejšímu hitu Trosečník s Tomem Hanksem. Možná právě v tomto postřehu je zakódováno hlavní hodnocení - jako by si tvůrci se vztahy lidí příliš nevěděli rady a snažili se je po počáteční, okolnostmi dané pasáži nějak usilovně zamotat, v případě trosečníka Otta mají situaci značně ulehčenou. A navíc, existují určitá pravidla, která jsou ve filmu ještě pořád neměnná, a mezi ně patří i nadšení nad zvířecími osudy. Pochopitelně pokud mají šťastný konec.

Obvyklá rodinná konverzace - vše zvládá počítač (zdroj: Endorfilm)

Snímek nejdřív absolvoval s nemalými úspěchy festivalové kolečko v poslední čtvrtině roku 2015. Debutoval v říjnu v San Sebastianu, v Tokiu o měsíc později získal Hlavní cenu za umělecký přínos. Individuálního ocenění se dočkal i Karel Roden v Cottbusu (Cena za nejlepší herecký výkon) a v Lublani (Cena FIRPESCI).

Celkové hodnocení: 65 %

RODINNÝ FILM

Hrají: Karel Roden (Igor Kubín), Vanda Hybnerová (Irena Kubínová), Jenovéfa Boková (Anna Kubínová), Daniel Kadlec (Erik Kubín), Eliška Křenková (Kristýna), Martin Pechlát (Martin Kubín). 

Scénář a režie: Olmo OmerzuKamera: Lukáš MilotaHudba: Šimon Holý

ČR/Německo/Slovinsko/Francie/Slovensko, 95 min., dramado 12 let nevhodnýPremiéra: 18. února 2016 (ČR)