ROZHOVOR: Debutant Slávek Horák s Domácí péčí útočí na devět Českých lvů

Tři roky připravoval film podle zážitků své mámy a když je zpracoval do filmového příběhu, vznikla Domácí péče, která mu za každý rok práce přinesla odměnu v podobně jedné nominace na Českého lva. Plus jednu jako třešničku na dortu navíc. Scénárista a režisér Slávek Horák nám vyprávěl nejen o tomto snímku, ale o své práci vůbec.

Jaký to je pocit, natočit filmový debut a hned mít takový úspěch?

Řekl bych dobrý, protože také hrozilo, že to bude jeden z těch nekonečných nesmyslných debutů, které přijdou do kin, napíše se o tom jedna poznámka a za týden už se vůbec neví, že něco takového bylo. A pro tvůrce to přitom byly tři roky života, takže to by byl dost smutný pocit. Jsem za tuto satisfakci rád, navíc jsem Domácí péči nedělal kvůli nějakému osobnímu zviditelnění, nýbrž abych udělal film, který o něčem bude a řekne něco, o čem si myslím, že je dobré mluvit.

Domácí péče je založena na příbězích vaší maminky, musel jste její příhody nějak selektovat, upravovat, přizpůsobovat?

Musel jsem je přizpůsobit, aby vůbec vznikl nějaký příběh. Rád bych jenom předeslal, že moje maminka se těší dobrému zdraví. Její historky jsou skvělé, ukazují se v nich kousky charakterů, i její se v tom hezky zrcadlí, ale jsou to jenom drobnosti, vyprávěné dojmy, takové črty, ze kterých by možná byl povídkový film nebo vyprávění. Měl jsem pocit, že to bude mnohem silnější, když to pojmu jako drama, což možná mezi těmi legráckami není vidět. Věděl jsem, že chci materiál autentický, živý a nevymyslitelný, který musím dát do vymyšlené struktury. A šel jsem po té nejjednodušší dramaturgické struktuře, protože jsem psal první scénář.

Po letech práce na reklamách se Horák pustil do světa filmu, a nikoli neúspěšně (zdroj: Slávek Horák)

Nenapadla vás během těch tří let někdy myšlenka to nakonec pojmout opravdu jako povídkový film?

Úplně na začátku jsem si říkal, že by to byl skvělý seriál, protože zdravotní sestra může po pacientech chodit donekonečna, bude potkávat pořád nové, i ona se během toho času bude vyvíjet. Myšlenka dlouhého seriálu byla lákavá, ale pak jsem si uvědomil to nebezpečí, že se nevydržím dlouho soustředit na jednu věc. Bohužel, přiznávám to jako svoji slabost. Rozhodl jsem se, že vezmu to nejlepší, nejhutnější a zmáčknu to do formátu celovečerního filmu, i za cenu, že to nebude mít onu seriálovou volnost. Na to bych ve svém věku neměl trpělivost. Protože abych udržel ono napětí po celých dvanáct dílů a pak třeba po dalších dvanáct, to by představovalo pět, deset let soustavné intenzivní práce.

Pojďme nyní v čase zpátky. Začínal jste jako režisér reklam, jak jste se k té práci dostal a co to obnáší, protože to asi málokdo tuší...

Na konci 80. let jsem byl teenager a byl jsem fascinovaný Západem, asi jako každý. Vídal jsem časopisy, katalogy, chytali jsme doma rakouskou televizi a to ve mně probudilo prvotní zájem. A reklama mě uhranula, protože jsem byl přesvědčen, že bych ji zvládl – o filmu to tehdy zdaleka neplatilo, měl jsem tolik sebereflexe, abych věděl, že když budu dělat ve dvaceti celovečerní film, tak to dopadne katastrofálně. O reklamě jsem byl přesvědčen, že ji zvládnu a opravdu mě přitahovala. Na rozdíl ode mě šla většina absolventů FAMU do reklamy především proto, že to bylo jednoduché a byly tam slušné peníze, ale ohrnovali nad ní nos. Mně to fascinovalo. Pořád jsem si ty nejlepší spoty pouštěl dokola, zpomaloval a dumal, jak je možné to všechno zhmotnit ve 30 vteřinách. Na rozdíl od některých českých filmů, trvajících hodinu a půl mi tehdy ta reklama řekla daleko víc. Kriticky jsem si zhodnotil, že dělat film na úrovni zahraničních nemohu a na tehdejší české nechci. Přišlo mi to jako dosažitelná a skvělá škola. V agenturách viděli, že o reklamy mám zájem a jdu do toho srdcem, poctivě, a snad proto jsem je dělal dobře. Jen bych ještě podotkl, že tehdy byla ta kreativita nějak větší, vládlo tam větší nadšení, scénáře a nápady byly mnohem zajímavější. Dnes mám pocit, že spadly do běžné rutiny. Tehdy jsme chtěli vyhrávat reklamní festivaly, vymýšleli bláznivé nápady, které z marketingového hlediska nejsou moc funkční, ale to mě tehdy moc netížilo, já viděl ten prvotní nápad pro malý film.

Můžete nám odtajnit, jak taková reklama vzniká?

Máte někoho, kdo potřebuje prodat nějaký produkt. Záměrně neříkám věc, protože to mohou být i služby. S tím produktem zajde za agenturou, ta připraví různé formy zviditelnění (časopisy, noviny, billboardy, televizní nebo filmovou upoutávku) s cílem jej prodat. Udělá se návrh, klient se k němu vyjádří třeba v tom duchu, že chtěl víc zacílit na mladé, aby to bylo vtipnější, údernější, zkrátka vysloví své výhrady a připomínky. Po dlouhých kolech vyjednávání (vím, o čem mluvím, pracoval jsem půl roku jako kreativec) konečně dojde ke schválení. Scénář se rozkreslí do zhruba patnácti obrázků, protože pak si to lze lépe představit, a s tímto storyboardem jde agentura hledat režiséra. Několik jich osloví, oni se vyjádří, jak by si to představovali, připraví takovou menší knížku s přesným rozkresem scén, konkurence je velká, tak to musí být co nejpoutavější. Kdybych s tím chtěl mít minimum práce, natočím to, jak to dostanu do ruky, ale protože mě to bavilo, tak jsem pořád vymýšlel, jak to udělat ještě lépe a dotahoval to do detailů. A v té fázi už nás klient nechá většinou dělat co umíme, protože do toho tolik nevidí. Maximálně nám ještě zasáhne do castingu, proběhne kolo dalších diskusí a pak se to konečně „upeče".Mám pocit, že dříve byla větší volnost, protože marketing se dříve nevyučoval a reklamy dělali lidi, kteří se to taky učili za pochodu.

A nelákalo vás to zamířit třeba k natáčení videoklipů nebo se věnovat dokumentární tvorbě?

Pár klipů jsem zkusil, natočil jsem jeden pro skupinu Vltava, pak pro Burmu Jones a pro Luboše Pospíšila. Zjistil jsem, že to není moje parketa, i když ty muzikanty mám moc rád. Většina klipů je jen o atraktivních vizuálech a mě vždy spíš zajímalo vyprávění příběhů. A co se týče dokumentů, tam bych asi neměl tu trpělivost ke sběru informací, já si vždycky rád vymýšlel a fabuloval.

V poslední době jsou svým způsobem „módní" filmy podle skutečných událostí. Jaký je váš názor na tento žánr a bavilo by vás něco podobného natočit?Baví mě to a zajímá opravdu hodně. Jde o to, jak to zpracovat. Je totiž jen velice málo událostí, které by jako film byly zajímavé, kdyby se natočily přesně tak, jak se staly. Nebo by to musel být pětihodinový film. Proto se někdy musí upravovat, a tady je obrovská otázka nakolik se do té předlohy může zasáhnout, zda zachovat ducha nebo fakta. I když mě to hodně zajímá, nevím, jak bych se s tím dokázal popasovat, tíhnu víc k dobrému příběhu, to je důležitější. Pak je jedno, jak se to bude jmenovat, ale jestli to má být hraný dramatický film, tak to musí být dobrý příběh.

(zdroj: youtube.com)

Vy dokonce máte ve svém životopisu i slavného Kolju, kde jste byl asistentem režie. Jak se vám to podařilo?

Docela jednoduše. Ještě před FAMU jsem studoval na Filmové škole Zlín, to byla soukromá škola, která už dnes bohužel neexistuje. Sídlila ve zlínských ateliérech, přišel jsem tam, když byla otevřená rok nebo dva. Jednoho dne jsem v rádiu slyšel, že ve studiu jednoho z muzikantů skupiny Buty je režisér Honza Svěrák a dodělávají hudbu k filmu Jízda. Sebral jsem všechnu odvahu, snad jsem si tehdy vzal i maturitní sako, a protože Honza asi při tom míchání hudby neměl moc co na práci, tak si mě vyslechl – řekl jsem mu, že jsem student místní školy a rád bych asistoval u jeho dalšího filmu. On také nějak začínal, mně řekl, že asistenta režie má a že to je odpovědná pozice, ale nabídl mi funkci druhého asistenta u dalšího filmu. A to byl Kolja. Sice jsem tam jenom zastavoval auta a nosil kafe, obrazně řečeno, ale byl jsem na place i u všech příprav. Pochopitelně jsem mu namluvil, že zkušenosti mám, což nebyla pravda, byl jsem tehdy poprvé na natáčení celovečeráku...

Jaký typ filmu vám vyhovuje?

Něco, co budu natáčet přirozeně. Každý režisér vám řekne, že umí natočit cokoliv, aspoň většina to tak bere. Já si ale myslím, že každý je nejlepší v tom, co ho nejvíc, osobně zajímá, a právě Domácí péče je toho dobrým příkladem. Žánrově tomu Američané říkají „dramedy", u nás se volí poněkud zavádějící termín tragikomedie. K tomu mě to táhne, ne něco, co se tváří hrobově vážně, ale kombinace dramatického a humorného. Neříkám, že to je jediná cesta, někdo dosáhne stejného efektu tím, že se do té hloubky tragična ponoří, ale já bych to neuměl, předstíral bych to.

Jaké máte pocity, když jste úspěšně dokončil své dílo?

To je věc, která mě nejvíc překvapila, kolik je s filmem práce poté, co je hotový. Já si myslel, že to premiérou skončí, bude nějaká tiskovka, rozhovor, pak ještě večírek a hotovo. Premiéra byla v červenci, a doteď (konec ledna) jsem jezdil po festivalech, propagoval jsem film – dělal jsem to rád, potkal jsem spoustu zajímavých lidí a když už jsem tomu věnoval tolik času, tak jsem ho rád propagoval. Teď už to chci završit Českými lvy, a pak už se chci věnovat něčemu dalšímu, ovšem prozradím vám zatím jen tolik, že to bude opět česká látka.

Svatební scéna, kde si režišér také zahrál (zdroj: Slávek Horák)

Vidíte Domácí péči jako pomyslnou nastavenu laťku?

Spíš jako první krok na cestě, na níž jsem vykročil a po které chci jít dál. Na tom prvním filmu jsem se toho hodně naučil, i ve věcech, o kterých jsem si myslel, že vím, jak fungují. Samozřejmě se ukázalo, že fungují zcela jinak, a to ve chvíli, kdy jsem je začal dělat. Chci filmy točit dál, protože vím, že mě to zároveň vzdělává, a abych se něco naučil, tak ten další film mě zase musí přinutit vydat to nejlepší. Kdybych se teď rozhodl jít natočit nějakou lehkou srandakomedii, tak už mi to nic nedá.

Jak se ve vás pere scénárista a režisér?

Když jsem Domácí péči psal, tak jsem měl asi tu výhodu, že když jsem se dvacet let díky reklamám vyjadřoval skrze záběry, tak jsem se naučil jistou zkratku, že někdy jeden záběr řekne víc než dvě stránky dialogu. Někteří režiséři to nechávají takzvaně „odkecat", aby natáhli čas. Já zastávám názor, že když postavím člověka na horizont a nechám ho se schoulit do klubíčka s hlavou v dlaních, tak jeho vnitřní stav vyjádřím daleko lépe, než kdybych tam zařadil půlhodinový dialog o depresi. V tomhle mi při psaní pomáhala režijní stránka. Po dvou letech, kdy jsem to dopsal, tak jsem na scénáristu v sobě zapomněl a neměl jsem vůči němu žádnou povinnost, takže to byla další výhoda, že jsem nemusel scénáristovi volat. Občas mi pomůže, když napíšu nějakou scénu, která se z nějakého důvodu nedá odpovídajícím způsobem realizovat, tak si ji mohu už rovnou v tom scénáři upravovat a nezjistím to až na place, že třeba tak, jak je napsaná, vyznívá směšně.

Jako režisér debutant jste pracoval se známými lidmi. Neklepala se vám tak trochu kolena?

Mám obrovský respekt k tomu, co Alena Mihulová a Bolek Polívka dokázali, to platí i pro Táňu Vilhelmovou nebo Zuzanu Krónerovou, takže jsem samozřejmě měl strach, abych jim nepřipadal na place jako totální amatér a neztratili ve mě důvěru. Oni věděli, že to je můj první film a vyšli mi vstříc. Ale moje největší štěstí bylo v tom, že se jim líbilo, jak jsem napsal scénář, a pak už se mi takříkajíc poddali. Navíc věděli, že jsem točil reklamy ve světě, což sice pro celovečerní film až tolik neznamená, ale přeci jen jsem nešel na plac poprvé, takže mi naštěstí důvěřovali. Snad viděli v tom scénáři přemýšlení o filmu, které je přesvědčilo, protože kdybych jim měl každý den dokazovat, že na to mám, že neztrácím půdu pod nohama a že z toho nakonec něco bude, tak to by bylo při natáčení peklo.

Kdybyste měl neomezenou možnost tématu a jakékoli herce, co byste si vybral?

Mám dojem, že pořád mám neomezenou možnost tématu i herců, což se vlastně ukázalo na Domácí péči. Když je scénář silný, tak do něj jdou ti nejlepší herci. A to funguje v Čechách i v Hollywoodu. Když máte skvělé téma, skvěle napsané, tak můžete natáčet s kýmkoliv. Myslím, že to není tak naivní představa, jak zní – že to opravdu je všechno na mně. Chtěl bych tedy mít neomezenou možnost být lepší scénárista, protože kdo má výborný scénář, má klíče od všech dveří.