RECENZE: Ze žlutého cirkusu se stává žlutá ponorka. Nezbývá než jet Trabantem do posledního dechu

Dan Přibáň a jeho „žlutý cirkus" je dnes pojem, který se do povědomí lidí dostal díky jeho neutuchající touze ostatním dokázat, že když člověk něco chce, stačí jenom trocha vůle a odvahy a dají se dokázat i věci zdánlivě nemožné. Ovšem v případě trabantistů je potřeba ke splnění snů notná dávka šílenosti, protože to, co zažívají na svých cestách oni, by skolilo i mnohdy světaznalého cestovatele. To, že svět má patřit bláznům a že šílenství je osvobozující, nám dokázali už v předchozím filmu Trabantem až na konec světa, ve kterém představili svojí cestu napříč Jižní Amerikou. Co ale dokázali ve filmu Trabantem do posledního dechu, některým divákům skutečně dech zatají.

Proč by někdo měl jít do kina na film, ve kterém parta lidí sedne do auta a rozjede se do světa? A proč vlastně ne. Není to totiž jen tak ledajaká parta lidí! Náčelník výpravy Dan Přibáň se obklopil týmem vskutku rozmanitým, ale taky mezinárodním, od Poláků a Slováků, přes svojí drahou polovičku až ke dvěma vozíčkářům. Všechny tyto různorodé osobnosti se dobrovolně zúčastnili žlutého cirkusu a spíš než cirkus to mnohdy připomínalo žlutou ponorku, protože několikaměsíční cesta doprovázená peripetiemi nejrůznějšího druhu si dřív nebo později vyžádá svojí daň. A když už máte pohromadě tým snů, proč nevyrazit třeba do Austrálie a nebo rovnou přes Tichomoří až Indonésie? Nakonec to, že pojedete v trabantech, „maluchovi" nebo na motorce, už je pouhá třešnička na dortu.

Jak už samotný název filmu napovídá, posádce během jejich putování skutečně docházel dech, ať už kvůli byrokratickým tahanicím, díky kterým čekali i několik týdnů na kontejner s vozidly nebo je trápila nepřízeň počasí a neustálé opravy aut. Austrálie je neskutečně rozmanitou zemí, krásnou, ale taky nebezpečnou, což dokazují situace, ve kterých šlo aktérům kolikrát až o život. Jeden pád z motorky střídá druhý a díky precizně zpracovaným kamerovým záběrům je má divák z první ruky. Stejně jako neustálé zvedání motorek z rozbahněných cest, i auta se rozhodla, že dají cestovatelům zabrat. I sám Přibáň měl někdy pocit, že trabanta pohromadě drží jen střešní zahrádka, jinak by se už dávno rozpadl.

Po zdolání nezkrotné Austrálie se přesouvají přes Východní Timor až do malebné Indonésie, ale ani během tohoto putování jim osud moc nepřeje. Kromě dalších a dalších oprav aut se dostaví i zdravotní problémy a jako jedni z mála mohli být svědky toho, jak ve skutečnosti vypadá vypalování pralesů za účelem získání palmového oleje. Několik týdnů bez slunečních paprsků, další byrokratická tahanice, problémy gradují a situace se zdá být den ode dne bezvýchodnější, dokončení cesty je v ohrožení, až nakonec náčelník přijde s dalším, ještě šílenějším řešením.

Jejich cesta je plná nástrah a nepřízní osudu, které zajdou tak daleko, že podstoupí rituál, ve kterém žádají o pomoc samotné bohy a to všechno se samozřejmě podepisuje na psychice posádky. Ono už jen to, že je v týmu pár, s sebou nese jisté podezření na nadcházející ponorkovou nemoc, ale ani ostatním aktérům není mnohdy moc do smíchu. A tohle je právě stěžejní prvek, který se Přibáň ve svém filmu snaží dostat do popředí. Už to nejsou jen záběry na jedoucí vozový park a následné povyprávění historek, je to pohled do duše vozů a do srdcí účastníků. Díky tomu má divák jedinečný pocit, že i on je součást týmu a jejich strasti, ale i nezapomenutelné zážitky může sdílet s nimi.

Zdroj: YouTube

Teď se film může jevit jako drama s prvky hororu, ale opak je pravdou. Divák bude svědkem neutuchajícího humoru navzdory nástrahám cest, uvidí nekonečnou houževnatost posádky, nemluvě o Kristíně Madajové a Jakubu Kouckém, kteří to díky svému handicapu měli mnohdy o dost těžší. Nakonec však podle oblíbené fráze Dana Přibáně: ,,Svět patří těm, co se neposerou," dali vzniknout autu ve kterém není ani noha a přesto jede. Na filmu je velice sympatický fakt, že i když se jedná o celovečerní film, nejsou v něm skuteční herci a žádná událost není předem přichystaná, i přesto že je mnohdy těžko uvěřitelná.

Během přípravy filmu vytvořil Dan Přibáň sérii přednášek právě o této australské výpravě a zájem o ně byl enormní. Ale pokud budou jejich účastníci očekávat, že ve filmu uvidí stejné fotky z přednášky „v pohybu", velká část z nich bude zklamaná, protože přednáška zachycuje ty klíčové okamžiky a dává obrazový podklad „veselým historkám z natáčení", naproti tomu film má jasné poslání ukázat charaktery a chování lidí na tak náročné cestě.

O proti poslednímu „trabantímu filmu" je znát změna a to především v tom, že se nesnaží diváka zlákat na nevšední zážitky z cest, které jsou nabízeny na každém rohu. Dan Přibáň se hlavně snaží divákům ukázat, že ti šílenci na kolečkách jsou opravdu obyčejní lidé se sny a ideály, kteří se jen nebáli a dostáli tak svého postoje, že když se chce, člověk snadno dosáhne až ke hvězdám!

Celkové hodnocení: 85%

Dokumentární / Road movie

Česko, 2016, 96 minPremiéra 17. března 2016

Režie: Dan PřibáňScénář: Dan PřibáňKamera: Zdeněk KrátkýHrají: Dan Přibáň, Vojtěch Duchoslav, Dominika Gawliczková, Jakub Koucký, Zdeněk Krátký,Marek Duranský, Marek Slobodník, Kristína Madajová, Radoslaw Jona, Marcin Obałek, David Novotný