RECENZE: Nebe a led si své diváky vybere. A nezklame je

Otázky týkající se změny klimatu, skleníkového efektu a globálního oteplování hýbou naší planetou, ale nezdá se, že by spoustu lidí nějak zásadně burcovaly k činu. Proto je příběh francouzského glaciologa Claude Loriuse nesmírně živý a aktuální. On je přesně tím, kterému se splnila jeho dlouholetá touha, na jejímž konci našel trpké poznání, že jeho obavy s ní spojené se začínají - bohužel pro lidstvo - naplňovat.

Antarktida je pro mnohé z nás jenom mrazivou, bílou, nehostinnou plochou, kam putují vědci a dobrodruzi. Mezi ně se řadí i výše zmíněný Lorius, který sem jako třiadvacetiletý mladík přišel provádět svou výzkumnou činnost. 31. října 1956 se začal psát jeho osud, započal na lodi Norsel, po cestě přes slunné Tahiti a stanici Dumonta d'Urvilla zamířil na francouzskou základnu Charcot. Celý rok se dvěma kolegy trávil ve vyhloubené krychlové místnosti velké pouhých 24 čtverečních metrů, kde se dařilo vyhnat teplotu na maximálních 8 stupňů nad nulou. Antarktida mu učarovala, proto se sem Lorius vracel, ať to byla expedice na slavný Dóm C., kam Francouz putoval po třech letech od první návštěvy bílého kontinentu už jako vedoucí expedice. Byla z toho dlouholetá láska člověka a prostředí, která se u mnohých bude vymykat rozumu. Ale to je právě ona posedlost, která činí lidi výjimečnými.

(zdroj: Aerofilms)

Režisér Luc Jacquet (Putování tučňáků) vynaložil veškeré úsilí a kontaktů s Loriusem, aby třiaosmdesátiletého vědce dostal opět na "místo činu". S vědcem se setkal v roce 2011 a po společných rozpravách přišla od Loriuse nabídka: "Co spolu natočit film?" Pro Jacqueta to byl zásadní okamžik: "Vzhledem ke Claudově věku jsem věděl, že je to teď, nebo nikdy. Mohl nás každou chvíli opustit a riskovali jsme, že ztratíme jeho svědectví toho historického momentu, kdy si lidstvo najednou uvědomilo svůj vliv na planetu. Mojí první myšlenkou bylo, že musíme »uchovat« jeho svědectví..." vzpomíná režisér, kterému se skutečně povedlo "vrátit" Loriuse do prostředí, které se stalo jeho životním posláním. Když tento podivuhodný vědec stojí ve speciální modré bundě a černých kalhotách na bělostných masách ledovců, nemusí říci jediné slovo a působí nesmírně silným, zároveň však pokorným dojmem, sklánějícím se před mohutností přírody.

Hlavní složku filmu však tvoří cenné archivní materiály z Loriusových pobytů v mrazivém prostředí. Počínaje prvním pobytem na základně Charcot, přes práci na 3250 metrů vysokém Dómu C až ke spolupráci s americkými kolegy v roce 1974, kdy se dokonce podařilo zachytit dramatickou situaci na ledové ploše, kde 15. ledna havarovala hned dvě přepravní letadla C-130. Francouz dává najevo i jasnou apolitičnost v bádání, kde není čas na rozdělování na ty zlé a hodné. Dokazuje to jeho nejúspěšnější pobyt v Antarktidě na základně BOCTOK (Vostok) patřící tehdy Sovětskému svazu. Jak Claude vtipně poznamenal, prováděl za americké peníze pod francouzským velením na sovětské stanici výzkumy, které mu přinesly největší úspěchy. To vše se odehrávalo v krutých podmínkách - průměrné teploty se pohybovaly kolem - 50°C, ale výjimkou nebyly ani maxima o 40 stupňů nižší.

Za americké peníze na sovětské základně pracují Francouzi... Antarktida skutečně nezná hranice (zdroj: Pathé Distribution)

Jacquet získával postupně materiál a pracoval s ním tak, jak mu přicházel. Třeba nemalou část dokumentárních záběrů se musela hledat velice složitě, archivní podklady nebyly vždy stejně dostupné. Z americké expedice se je podařilo získat snadno, v jiných případech to bylo komplikovanější. Když zesnul Loriusův bratr, Claudova švagrová po prohlídce jeho archivu mohla doplnit film o další velké množství dokumentů přímo z Antarktidy. Největší množství ale pochází přímo od dnes už čtyřiaosmdesátiletého vědce.

Jak už bylo řečeno, Loriusova samotná přítomnost dodává snímku hlubší rozměr, umocněný velkolepými záběry nejen na arktické pláně, ale i na ohněm zničené zalesněné oblasti. Claudova přítomnost se neomezuje jen na jednu polohu, Jacquet dokázal nasnímat jeho symbolizující přítomnost často leteckým pohledem tak, že působí úderněji než mnohaminutový monolog. Lorius proto ve snímku vůbec nemluví, komentář pod dokumentární záběry namluvil Michel Papineschi. A jednu malou drobnost na závěr - v překladu zní název filmu přesně obráceně, totiž Led a nebe.

Jeden pohled za tisíce slov... Claude Lorius (zdroj: Pathé Distribution)

"Vždy jsem miloval ledové řeky, laguny, vesnice na okraji pouště. Miloval jsem americké pralesy. Ale ze všeho nejvíc, aspoň myslím, jsem miloval Člověka a jeho schopnost překonávat sám sebe v extrémním prostředí. Svůj život jsem zasvětil cestě za poznáním. Byl to výjimečný příběh vědy a oddaných mužů, kteří změnili běh lidských dějín," prohlásil Claude Lorius po dokončení filmu. O jeho kvalitách i významu svědčí fakt, že se mu dostalo cti zakončit loňský filmový festival v Cannes. Lepší pozvánku na něj lze jen těžko nabídnout.

Celkové hodnocení: 90 %

LA GLACE ET LA CIEL

Scénář a režie: Luc JacquetKamera: Stéphane AufortHudba: Cyrille Aufort

Francie, 2015, 89 min., dokumentární, přístupnýPremiéra: 5. května 2016 (ČR)