RECENZE: Sžíravost filmu Oslněni sluncem se bohužel rozplývá do nejasna

Když si někdo vezme jako předlohu starší film a natočí novou verzi, říká se mu remake. Dílo režiséra Lucy Guadagnina je takovým případem, který se vzdáleně hlásí k snímku La Piscine (Bazén, 1969), v němž si zahráli hlavní role Alain Delon, Romy Schneider, Maurice Ronet a Jane Birkin. Dějově si scénárista David Kajganich příběh hodně upravil, ale onen bazén i tady hraje svou zásadní roli. 

Bývalá rocková hvězda Marianne Lane tráví na italském ostrově Pantelleria zdravotní "dovolenou" po ztrátě hlasu a následné operaci. Jejím přítelem je mladší Paul de Smedt, s nímž se zná ještě ze svých aktivních hudebních časů. Poklidnou atmosféru rozčísne jako blesk z čistého nebe Marianin bývalý milenec, hudební producent Harry Hawkes, jenž na ostrov dorazí se svou dcerou Penelope Lannier. Hovorný a zábavu vyhledávající Harry nadšeně vzpomíná na staré časy, v nichž Marianne hrála často zásadní roli, což Paulovi není příliš po chuti. Penelope se vysloveně nudí a dává svůj vztah k pobytu na ostrově dostatečně najevo. S přibývajícím časem jsme svědky odhalení tajemství vztahu Harryho a Paula a neutuchající snahou protřelého světáka opět získat náklonnost Marianne, který volí rafinované metody útočící na její slabá povahová místa. Svou trochou do mlýna chce přispět i Penelope, takže není divu, že se situace jednoho večera vyhrotí do situace, kdy musí nastat krajní řešení.

(zdroj: Bioscop)

Líně se převalující děj, kladoucí důraz na zdánlivě fádní situace je ve skutečnosti velice dobrou přípravou na gradující vztahy mezi hlavní čtveřicí. Ať jde o popisování producentských fíglů nad deskou Rolling Stones Voodoo Lounge, obyčejnou přípravu italského sýra nebo výlet s tanečním vyvrcholením na karaoke večírku. Bohužel ve chvíli, kdy se odehraje zásadní zvrat, jako by se tvůrci ocitli na křižovatce, a protože zpět se jim nechtělo a cestu vpřed viděli jako komplikovanou, rozeběhli se do stran, kde ovšem příběh zcela utopili. Nepomohly ani pokusy o mírné zdramatizování a snahu držet napětí až do posledního okamžiku. Místo gradace se jejich snaha rozpadá v prach a dá se říci, že do jisté míry jsou jejich snahy až příliš samoúčelné. Bez puritánských předsudků jsou i nahé scény, zejména Ralpha Fiennese na hraně ne stran estetičnosti, ale smysluplnosti, do děje nijak nepromlouvají a pokud mají být symbolikou jakési volnosti, lze si dost dobře film představit i bez nich - takhle hrozí nebezpečí, že skutečně po několika měsících bude film známý jen díky tomu, že "... tam byl vidět Fiennes in natura".

Bazén má v tomto příběhu důležitou roli (zdroj: Bioscop)

Málo pravděpodobný je i totální přerod hlavní hrdinky - řádící a nespoutaná Marianne, jak nám ji tvůrci představují v retrospektivních záběrech se jeví jako ušlápnutá puťka, zcela závislá na svém příteli, který se o ní sice stará, ale ve srovnání s impulsivním Harrym nemůže mít šanci. Postava Penelope je zcela nevýrazná a někteří diváci mohou mít vážný problém s jejím zařazením do celého snímku, protože její poměrně dost pozdní snahy jsou až nepřirozeně křečovité. Prim tak na sebe strhává naprosto zaslouženě živočišný Harry Ralpha Fienese, jehož jednání je otevřeně motivování jednoznačnou snahou, ale při jeho radosti ze života mu mnohý bude držet palce.

Jak by snímek vypadal, kdyby došlo na původní obsazení? Vedle Ralpha Fiennese, který  přijal roli ve filmu, protože po něm ještě nikdo nechtěl, aby vyjádřil povahu své postavy tancem, měla hrát Cate Blanchett. Jenže snímek se natáčel na skutečné Pantellerii, pátém největším italském ostrově, a Cate nemohla kvůli pracovním povinnostem opustit New York. Tilda Swinton zpočátku roli odmítala. Nakonec to ale byla ona, kdo v důsledku smrti své matky navrhla ideu, že hlavní představitelka nebude moci mluvit. Margot Robbie se mohla stát Penelopou, jenže dala přednost natáčení snímku The Legend of Tarzan. Režisér vyzkoušel několik adeptek, ale stále nebyl spokojen. Pomohlo mu až setkání s agentem Tildy Swinton Brianem Swardstromem, který je rovněž agentem režisérky Samanthy Taylor-Woodové; byl to právě on, kdo Lucu upozornil na Dakotu Johnson. Spolupráce to byla natolik úspěšná, že Guadagnino už avizoval, že Tilda i Dakota budou hrát v jeho dalším snímku Suspiria (2017).

Filmaři využívali romatické krajiny pátého největšího italského ostrova (zdroj: Bioscop) 

Na Pantellerii se točil prakticky celý film, občas ale měl štáb drobné potíže. Stalo se, že pro vrcholnou scénu filmu pod hladinou bazénu nefungovaly speciální kamery a na nové se čekalo celý týden. Představitel Paula Matthias Schoenaerts se cítil jako ve vězení a nesvůj, Tilda si užívala klidu a později tento týden nazvala "prodlouženou rodinnou dovolenou" a Ralph v souladu se svou postavou brouzdal po ostrově, nakukoval do domů vestavěných do skal a po skončení natáčení se mu nechtělo pryč. Právě v těchto domech byli členové štábu i herci během natáčení ubytováni. Jen pro zajímavost dodejme, že snímek se natáčel devět týdnů, přičemž v každém z nich byl jeden den na odpočinek. Ona strhující taneční scéna byla zrealizována během jediného dne, protože Fiennes měl melodii na svém iPodu a trénoval ji při každé volné chvílce. S choreografií mu pomohla Angela Yet.

Ony retrospektivní scény z koncertu Marianne byly natočeny na milánském fotbalovém stadionu San Siro při koncertu italské hvězdy Lorenza Jovanottiho. Protože Tilda se s rockerem vzdáleně znala, Lorenzo byl požádán, aby při koncertu vytvořil patnáctiminutové okénko a přítomný dav 70.000 lidí byl vyzván, aby skandoval "Marianne, Marianne". Ralph Fiennes jako Harry zasvěceně hovoří o Rolling Stones, ale až do roku 2014 ji nikdy neviděl na koncertě, podařilo se mu to až v Římě, kam si celý štáb na vystoupení "Stounů" odskočil.

Ralph Fiennes se předvedl na mnoho způsobů (zdroj: Bioscop)

Bude zajímavé, pokud se film dostane na DVD, zda se na něm objeví vystřižené scény. Jednou z nich je setkání Marianne s její matkou, slavnou filmovou hvězdou. Nepoužita zůstala i scéna z londýnské Tate Gallery před velkou malbou Davida Hockneye. Podle režiséra to byla krásná scéna, v níž hrála jen Dakota, ale nakonec se nepoužila, protože se pro ni nenašlo smysluplné zařazení. Nakonec bylo aspoň použito jméno obrazu z roku 1967 jako název filmu. 

Docela na závěr - jak to je s oním vyprávěním o Rolling Stones, kterým fiktivní Harry dělal manažera? Scénárista Kajganich pročetl mnoho dostupných oficiálních i neoficiálních biografií a snažil se použít ty příběhy, které by spadaly do skutečného rockového světa 90. let, kdy by mohla vystupovat filmová Marianne. Ony detaily kolem písně "Moon Is Up" mu dokonce Mick Jagger osobně uvedl na pravou míru. Ve filmu dostala velký prostor písnička Emotional Rescue a Fiennes si se skupinou po jejich římském koncertě dokonce vyrazil na návštěvu pouti. 

Dakota Johnson se do filmu dostala díky 50 odstínům šedi (zdroj: Bioscop)

Snímek, který měl festivalový název odlišný od distribučního (Nemravné léto), pod kterým ale do kin nepůjde, nelze srovnávat s předchozí verzí, protože jednotlivé postavy se chovají docela jinak a samotný příběh vyznívá odlišně. Mohla by to být zajímavá sonda do nitra čtyř naprosto odlišných lidí, kteří se setkali na jednom místě, ač o to minimálně polovina příliš nestála. Je škoda, že slibně nastavená úroveň se v závěru rozplývá a dostává až ironický či typicky happyendový nádech, naštěstí oněch prvních 100 minut tento hořký pocit dokáže vyrovnat.

Celkové hodnocení: 70 %

A BIGGER SPLASH (OSLNĚNI SLUNCEM)

Hrají: Ralph Fiennes (Harry Hawkes), Tilda Swinton (Marianne Lane), Matthias Schoenaerts (Paul de Smedt), Dakota Johnson (Penelope Lannier), Aurore Clément (Mireille), Lily McMenamy (Sylvie), Elena Bucci (Clara), Vito Giusepe Rodo (Giuseppe).

Scénář: David KajganichKamera: Yorick Le SauxHudba: Robin UrdangRežie: Luca Guadagnino

Itálie, 124 min., drama, nevhodný do 15 letPremiéra: 9. června 2016 (ČR)