Recenze - Pokud se řeklo moře a výzkumy, téměř okamžitě vyplulo z povědomí jméno francouzského vědce Jacques-Yvese Cousteaua. Francouzská kinematografie přidala část jeho rodinných osudů do sbírky svých filmů s nálepkou "podle skutečné události".
Pokud se začteme do životopisu tohoto námořního důstojníka, jenž se stal oceánografem, ale také vynálezcem, filmařem a fotografem a později také ochráncem přírody, najdeme velké množství příběhů, které by stály za samostatné zpracování. Jacques-Yves Cousteau (1910-1997) po sobě zanechal nejen významnou stopu na poli vědeckém, to on se svými dvěma kolegy de facto vynalezl aqualung a postaral se o vývoj podmořských kamer. Jeho jméno je však nejčastěji spojováno z výzkumnou lodí Calypso, bývalé britské minolovky, která se stala do jisté míry ochrannou známkou nejen jeho činnosti, ale i rodinným zázemím.
Ve filmech se nikdy nemá prozrazovat závěr, ale v tomto případě se tím nic nepokazí, protože závěr a začátek jsou vlastně jedno a totéž. Důraz tohoto filmu je položen jednak na Cousteaua otce a jeho druhorozeného syna Philippa (1940-1979). Po úvodní scéně, v níž je vylíčena tragická nehoda mladšího Cousteaua se po krátkém intermezzu v roce 1949 vydáváme na strastiplnou cestu svéhlavého Francouze, který je přesvědčen o svých nápadech. Důležitý je příchod potápěče Alberta "Béberta" Franca, který pak po dlouhé roky Cousteauovu rodinu provází. Jsme svědky jeho boje o finance, kontaktů s čelními představiteli francouzského ropného průmyslu, které mu vydělávají na jeho vášeň. Účastníme se s ním jednání se zástupci filmových společností, které musí přesvědčit o originalitě a výjimečnosti své činnosti. Ne vždy uspěje, musí se vyrovnat i s tím, že jeho starší syn nekráčí v jeho šlépějích. Také soužití se Simone "Loubi" Melchior, kterou si Cousteau vzal v roce 1937, dostává trhliny, které tvůrci nijak nehodlají zatajovat. Jsme i svědky cesty do Antarktidy, která byla vlastně vynucena existenčními důvody.
Přitom ale nelze říci, že by šlo o ryzí hraný dokument. Tvůrci leccos předkládají jinak, než tomu bylo ve skutečnosti, konkrétně incident Philippe Cousteaua je vyobrazen zcela odlišně, protože jeho havárie s letounem PBY Catalina se odehrála nedaleko Lisabonu a nikoli na volném moři, navíc mladého Cousteaua zabila uvolněná vrtule. Jejich záběr je ohraničen zhruba desetiletým obdobím počínaje rokem 1962, díky čemuž se napříkald nedozvíme o nálezu poslední lodi ze slavného trojlístku Olympic-Titanic-Britannic, která se potopila v Egejském moři za první světové války. Autoři filmu volí v podstatě dvě roviny - onu vizuálně nádhernou, sestávající se z podmořských záběrů, v nichž se občas vyskytnou i dramatické scény, jako možná přílišné hazardování Philippa se žraloky - a jako protiklad onu opakovanou "úředničinu", kterou Cousteau vnímá jako nutné zlo a možná ji občas příliš podceňuje. Samotný vztah se Simone je tu rovněž zachycen, ale spíš v náznacích - chybí důvody, vidíme jen následky. Rovněž vztah Cousteaua s oběma syny je rozebírán do důsledku, ovšem s ohledem na Philippovo ekologické zaměření se prvorozený Jean-Michel dostává poněkud ze hry.
(zdroj: youtube.com)
Jednoznačnými jedničkami jsou Lambert Wilson v roli Jacques-Yvese (i když ve hře byli i Romain Duris a Adrien Brody) a Pierre Niney coby Philippe. Jim patří největší prostor ve filmu, oni pronášejí poselství, kterým věří a za která bojují. Jejich projev nelze hodnotit jinak než jako přirozený, ostatně skutečný Jacques-Yves Cousteau natočil přes 100 filmů a existuje bohatý dokumentární materiál. Jako tahák pro diváky má sloužit Audrey Tautou v roli Cousteauovy manželky, ale i ona má postavení spíše v pozadí a dotvářející celkový obraz Jacques-Yvesovy posedlosti. I na minimálním prostoru však dokáže Audrey rozvinout herecký minikoncert, takže ze svého prostoru vytěží skutečně maximum. Další výraznou postavou, leč rovněž s omezeným působením, je Vincent Heneine jako Cousteauův šéf potápěčů Bébert, také jeho přínos ve podstatný, třebaže na první pohled nepatrný. Signifikantní pro film je minimální přítomnost ženských postav, vlastně vedle Audrey Tautou už má poněkud významnější možnost se předvést Chloe Hirschman v roli manželky Philippe Cousteaua.
Film byl natáčen v mnoha lokalitách, například proslulou Francouzskou riviéru dublovalo Chorvatsko, dále pak tvůrci zamířili kromě Francie do Kapského města a Johannesburgu v Jihoafrické republice, São Paula v Brazílii, záběry vznikaly i v Ohňové zemi u Argentiny či na Bahamách, pro letecké scény pak byl využit francouzské Biscarosse. Oficiálně byl představen divákům 23. srpna 2016 na Festival du Film Francophone d'Angoulême. Přesně o měsíc později byl s úspěchem předveden na filmovém festivalu v San Sebastianu, odkud si odnesl cenu Greenpeace-Lurra. Ve větší části Evropy proběhla jeho premiéra ještě před koncem loňského roku.
Snímek byl natočen na základě knih "Můj otec a velitel" (Mon père le Commandant) Jean-Michela Cousteaua a "Kapitán Calypsa" (Capitaine de la Calypso) Alberta Falca a není ničím jiným než určitým "vzorkem" bohatého života muže, jehož provázela vítězství i porážky, úspěchy a tragédie. Už tu bylo řečeno, že se pohybuje na několika polích, chvíli se tváří jako klasický Cousteauův přírodovědný dokument, občas jako rodinné drama s psychologickými prvky, inklinuje k zákulisnímu boji skrytému běžným lidem, kteří mnohdy vůbec netuší, co je všechno třeba podstoupit kvůli realizaci svých snů a v jistých pasážích splňuje nároky akčního filmu. Navzdory této mnohovrstvennosti ale nepůsobí roztříštěně či nesourodě, přinutí nás i popřemýšlet o tom, kolik je třeba vynaložit sil k naplnění svých cílů a snů - a že bychom jich nikdy neměli litovat.
Celkové hodnocení: 80 %
L'ODYSSÉE
Hrají: Lambert Wilson (Jacques-Yves Cousteau), Pierre Niney (Philippe Cousteau), Vincent Heneine (Albert "Bébert" Falco), Audrey Tautou (Simone Cousteau), Thibault de Montalembert (Etienne Deshaies), Laurent Lucas (Philippe Tailliez), Benjamin Lavernhe (Jean-Michel Cousteau), Adam Neill (David Wolper), Chloe Hirschman (Janice "Jan" Sullivan-Cousteau), Olivier Galfione (Frédéric Dumas), Martin Loizillon (Henri Plé).
Scénář: Jérôme Salle, Laurent TurnerKamera: Matias BoucardHudba: Alexandre DesplatRežie: Jérôme Salle
Francie, 2016, 122 min., životopisný, přístupnýPremiéra: 12. ledna 2017 (ČR)
Aktuálně se děje
před 43 minutami
Ebola už zasáhla území větší než Francie. WHO se rozhodla pro experiment s vakcínou
před 1 hodinou
Čeští atleti poprvé od roku 1938 nepřivezli z ME žádnou medaili. Přichází kritika od legend
před 2 hodinami
Jedno vozidlo, 13 zraněných. Na dálnici D11 se stala vážná nehoda
před 3 hodinami
Íránský prezident Pezeškján naznačil, jak si představuje konec války s USA
před 4 hodinami
Máte to mimořádně náročné, řekl Babiš zemědělcům na Zemi živitelce
před 4 hodinami
Pádem větrníku na Přerovsku se zabývá policie. Od července byl mimo provoz
před 5 hodinami
Zelenskyj odsoudil smrtící ruský útok na obchodní centrum. Pohřešují se i děti
před 6 hodinami
Deštivé počasí spláchlo zejména Čechy. Spadlo i přes 90 milimetrů srážek
před 7 hodinami
Počasí příští týden: Do Česka se opět vrátí tropické teploty
včera
Porážka antigorbačovovského puče před 35 lety otevřela cestu k rozšíření NATO
včera
Na veřejnost unikla nahrávka, na níž se Vance vysmívá kanadskému premiérovi
včera
Útočník zranil ve švédské škole mečem několik lidí. Policie ho postřelila
včera
Rusové tvrdě pociťují dopady války. Nikdo netuší, jestli bude mít kde natankovat
včera
Řeckem otřásá dotační skandál. Zemědělci čerpali evropské peníze na neexistující krávy a kozy
včera
Zrušení koncesionářských poplatků od příštího roku se zřejmě odkládá
včera
Revoluce v medicíně: Vědci úspěšně otestovali vakcínu proti rakovině
včera
Ukrajina připravovala tajný plán: Masivní útok na letiště
včera
Letadlová loď USS Abraham Lincoln se po devíti měsících u Íránu vrací na základnu
včera
Dluh USA je astronomický. Zdvojnásobil se za pouhých 10 let
včera
Hanba, křičeli lidé na Okamuru u Českého rozhlasu. Pískalo se i na Pavla a Schillerovou
Pietní akt připomínající tragické události ze srpna 1968 před budovou Českého rozhlasu v Praze provázely výrazné projevy nesouhlasu ze strany veřejnosti. Při vystoupeních některých ústavních činitelů a představitelů státu se z davu ozýval pískot i pokřiky.
Zdroj: Libor Novák