RECENZE: Spojenci Pitt a Cotillardová prožijí špionskou romanci se vším všudy

V roce 1941 přistane Max Vatan (Brad Pitt), Kanaďan ve službách britské špionážní služby, v marocké poušti poblíž nacisty okupované Casablancy. Zde má s pomocí francouzské odbojářky Marianne Beauséjour (Marion Cotillardová) provést atentát na německého konzula. Pod vlivem severoafrického horka a svůdné vůně střelného prachu přeskočí jiskra. Jak nám dokazuje druhá polovina odehrávající se v Londýně, z jiskry se stal plamen a z romance manželství a rodičovství. Rodinnou idylku přeruší až domněnka jejich zaměstnavatele, podle níž čerstvá matka není tou, za koho se vydává. Romantika se mění v hru na kočku a na myš, v níž se oddaný Vatan snaží prokázat manželčinu nevinu.

Na Spojence je velmi těžké udělat si nějaký názor. Nic na nich není vyloženě špatného, ale až na působivou kameru (rušenou maximálně několika zbytečným a nevěrohodnými digitálními zásahy) a kostýmy, které na svých živoucích věšácích vypadají jako by vypadly z luxusního retro katalogu, jen těžko vyzdvihnout cokoli výjimečného.

Celou dobu snímek působí, že je s ním něco v nepořádku, něco, na co si nemůžete ukázat prstem, protože to je všude, ale vlastně nikde. První indicií může být uvědomění si, že z této dobovky čiší chlad. Přestože se jedná o špionážní lovestory řešící důvěru a potenciální zradu na rovině osobní, národní i lidské, rozhodli se tvůrci představit nám ho poněkud zpovzdálí. Lze sice argumentovat tím, že se jedná o umělecký záměr navozující atmosféru tajných služeb, ale pokud se snažíte vyprávět příběh dvou lidí, navíc tak intimní, jako tento, je to chyba. Divák se s postavami patřičně nesžije, a byť ho to zajímá, je mu v podstatě jedno, jestli je Marianne nacistická agentka. Což je na pováženou, uvědomíme-li si, že je jejich představování podřízena celá první hodina.

Neupřímně. Tak Spojenci působí. Jako neupřímný kalkul. Jako by se na někoho snažili zapůsobit tím, že použijí právě takové prvky, jaké se od takového filmu obecně očekávají. Můžeme opět argumentovat, že odstup, budování lehké nedůvěry v divákovi a důraz na některé věci je umělecký záměr. Což je. Bohužel ale nefunguje tak, jak by měl právě proto, že to celé působí až příliš strojeně.

To je znát hlavně na dialozích, které občas zní dost nepřirozeně – postavy jakoby tak mluvily, protože takhle nějak by se ve špionážní hře mluvit mělo. Jsou plné skrytých významů a dvojsmyslů, které mají vyvolat pocit, že něco není v pořádku. Bohužel se tak děje i v momentech, kdy by měly postavy být samy sebou. Podobně jsou na tom i různé příhodné události, které ale radši nechci zmiňovat, abych nevyzradil příliš. Jestli je tím, komu se film snaží vnutit do přízně, Akademie, evidentně se jedná o selhání. Kromě té za kostýmy si nevysloužil žádnou nominaci na Oscary.

Ústřední herecké duo předvádí svůj standard, díky kterému výše zmíněná vypočítavost příliš nevyplouvá na povrch. Na druhou stranu jsou Pitt i Cotillardová schopni mnohem přesvědčivějších kouzel a moc jim ani nepomáhá, že mezi sebou nemají bůhvíjakou chemii. Vzhledem k tomu, že zbytek ansámblu zde funguje spíše v úloze křoví, by se na divákův výjimečný zážitek museli nadřít o něco víc.

Spojenci místy působí jako fúze dvou starších filmů Brada Pitta převlečená do seriózního kabátu. Mluvím o Hanebných Panchartech a Mr. & Mrs. Smith. Této spojitosti si nelze nevšimnout, a to hlavně ve chvíli, kdy se na scéně objeví postava vychytralého německého důstojníka Hobara. August Diehl si v podstatě zopakoval roli podezřívavého gestapáka ze sedm let starého filmu. Krvavá tarantinovka v tomto minisouboji vyhrává na celé čáře, přestože obě díla reprezentují zcela odlišný pohled na špionážní práci za druhé světové války.

Nejnovější film Roberta Zemeckise dokazuje, že nezáleží na tom, jak řemeslně kvalitní vaše práce je – pokud ze sebe nevydáte 110 % a nevtisknete výslednému produktu duši, vody průměru vás bez mrknutí pohltí.

Celkové hodnocení: 65 %.

Allied (2016)

Hrají: Brad Pitt, Marion Cotillard, Jared Harris, Lizzy Caplan, August Diehl, Simon McBurney  a další

Režie: Robert Zemeckis

Scénář: Steven Knight

Kamera: Don Burgess

Hudba: Alan Silvestri

USA / 124 minut / válečný, romantický