RECENZE: film Jackie je především o emocích a pocitech, víc od něj nelze čekat

Zcela na začátku si je třeba položit jednu hypotetickou otázku: Co by se stalo, kdyby osudného 22. listopadu 1963 nezazněly na Dealey Plaza výstřely, které ukončily život nejmladšího amerického prezidenta. Dožil by manželský pár Kennedyových v míru a klidu své životy bok po boku? S ohledem na oboustranné aféry těžko říci. Jacqueline Bouvier-Kennedy by nejspíš zůstala skrytá v řadě prvních dam, na které by se asi nevzpomínalo o nic více než na její "kolegyně".

Jenže onoho dne půl hodiny po poledni proťalo vzduch v Dallasu několik výstřelů (nebudeme záměrně psát, že prezidenta zabil Lee Harvey Oswald, protože s ohledem na stále nové okolnosti je to asi stejně pravděpodobné, jako že se dejme tomu Etiopie stane mistrem světa v ledním hokeji) a tehdy čtyřiatřicetiletá Jacqueline Lee se stala okamžitě jednou z nejsledovanějších osob nejen ve Spojených státech. Právě osudné tři dny od smrti jejího manžela zachycuje z větší části film chilského režiséra Larraína.

Rámec více než dvouhodinového filmu tvoří rozhovor, který se rozhodne Jacqueline poskytnout nejmenovanému reportérovi (ve skutečnosti získal interview časopis LIFE). Při rozhovoru v opuštěném sídle se vrací k jednotlivým událostem, jejichž řazení je víceméně náhodné, zvláště v době po atentátu poněkud nepřehledné. Do něj je zapojena i pověstná filmová prohlídka Bílého domu, kterou krátce po nástupu J. F. Kennedyho do funkce jeho manželka divákům zprostředkovala. Víceméně jsme ale svědky rozpolceného chování čerstvé vdovy a vlastně hlavní linií jejího vyprávění je intenzivní snaha, jak co nejvelkolepěji pojmout smuteční průvod s tělem mrtvého prezidenta. Jde o chování zmateně proměnlivé, útočící na city diváka a s ohledem na "povinné" scény s dětmi emotivně a cíleně zaměřené především na ženské publikum.

Jedno známé přísloví říká "O mrtvých jen dobře". V dnešní době to bohužel platí i pro paní Jacqueline Lee Bouvier-Kennedy-Onassis, takže její obraz je vykreslen jednou jedinou barvou. Přesto se do ní prolínají, nutno přiznat, že víceméně v kontextu a jaksi mimochodem, její touhy se proslavit jako první dáma. Nelze v tom spatřovat nic špatného, ostatně dokument o Bílém domě a z jejího popudu zorganizovaná sbírka na jeho rekonstrukci jsou činy vysloveně ušlechtilé, stejně tak její snahy na poli kulturním a módním. Popírá se tím ale fakt, že vlastně nikdy první dámou být nechtěla, že se "pouze stala Kennedyovou". Pochopitelně je v uctivém předklonu film pojat jako oslava harmonického vztahu mezi oběma manželi, takže aféry J. F. Kennedyho (údajně měl mít na 2000 záletů a mezi jeho "oběťmi" byly například Marilyn Monroe či Marlene Dietrich) ani Jacqueline (ta přiznala vztah s hercem Charlesem Hestonem či dědicem impéria FIATu Giannim Agnellim) - všechny pochopitelně do roku 1963 - zůstaly milosrdně mimo scénu. Stejně tak tklivé závěrečné zvažování odchodu za manželem nemělo dlouhého trvání, po necelých pěti letech se vdova provdala za jednoho z nejbohatších mužů planety, řeckého rejdaře Aristotela Onassise. Do puntíku tak naplnila své odhodlání, vyslovené ve filmu, že "nechce skončit jako manželka prezidenta Lincolna v bídě a zapomění".

Režisér Pablo Larraín už se v minulost etabloval povedenými pracemi a za snímek No dokonce sklidil nominaci na Oscara. Je však vidět, že doposud měl pod palcem spíše mužské příběhy a víc tíhne k uměleckému projevu. Ten se pokouší dostat i do filmu, který sám o sobě stojí na skutečných událostech, proto se místy rozpadá a vlastně v určitých pasážích zjišťujeme, že se vlastně díváme na velice podobné, často se opakující sekvence. Chvíli fungují jako citová výpověď, záhy se však stávají tím, čemu se ve sportu obvykle říká replay. Navíc, ačkoliv se snaží se skutečnými fakty pracoval co nejúsporněji, stejně v nich najdeme nemálo nepřesností a rozporů (například v časovém zařazení smrti Lee Harveye Oswalda v kontextu s ostatním děním). Pro někoho to nemusí být až tak velký prohřešek, jenže to by nesměla smrt J. F. Kennedyho a následný běh událostí zmapován téměř na setiny vteřiny.

(zdroj: youtube.com)

Natalie Portman je bezesporu vynikající herečkou, její filmografie to jistě dokazuje, ale z osobního hlediska mi Jacqueline Lee příliš nepřipomíná. Udělat jenom podobný účes nestačí, představitelka první dámy vzhledově inklinuje spíš ke kolegyni Kristin Scott Thomas (nebo také Saru Dallin z druhdy známé skupiny Bananarama). Svým způsobem má roli ulehčenou dvěma věcmi: především je celý film postaven na ní, a protože jde o tragické hodiny po smrti, nejčastěji má na své herecké "převodovce" zařazen odpovídající výraz. Bohužel ani Bobby Kennedy, bratr zavražděného prezidenta, si moc podobný není, takže nejlépe ještě vychází představitel J. F. Kennedyho - ten se ale pohříchu objevuje opravdu velmi sporadicky. Rozhodně milou roli ztělesnil před několika dny zesnulý John Hurt v roli Jacquelinina zpovědníka, a pak Billy Crudup coby onen trpělivý žurnalista.

Snímek měl mít původně docela jinou podobu, zvažovala se minisérie o čtyřech dílech v produkci Stevena Spielberga a pod režijní taktovkou Darena Aronofskyho (ten se nakonec spokojil producentským postem) a v hlavní roli s Rachel Weisz. Co do délky nelze než kvitovat, že se tvůrci rozhodli jít touto cestou - pokud bychom ze současné stopáže došli třeba na čtyři hodiny, těžko si lze představit, čím by je tvůrci naplnili. Ohledně hlavní představitelky mohou mít někteří ten názor, že by bývalá hvězda prvních dvou snímku Mumie (Mummy 1 + 2, 1999 + 2001) nebo Nepřítele před branami (Enemy At The Gates, 2001) mohla být důstojnou protivnicí zmíněné Natalie

Snímek je spíš deníkem pocitů, výpovědí ze strany Jacqueline Kennedy, ovšem aniž by se nám se svými pocity svěřovala - nazíráme je přes její jednání, mnohdy nelogické, ovlivněné ztrátou manžela, ač to místy (třeba mimoděk) vypadá, že o něco více lituje skutečnosti, že musí opustit prostředí, do něhož se díky J. F. Kennedymu dostala. I tento přístup je zajímavý a určitě cenný, protože nám představuje někdejší první dámu ve světle poněkud jiném, než ji znal celý svět v onom pohnutém roce 1963.

Celkové hodnocení: 65 %

JACKIE

Hrají: Natalie Portman (Jacqueline "Jackie" Kennedy), Peter Skarsgård (Bobby Kennedy), Greta Gerwig (Nancy Tuckerman), Richard E. Grant (Bill Walton), Billy Crudup (novinář), John Hurt (farář), John Carroll Lynch (Lyndon Johnson), Beth Grant (Lady Bird Johnson), Caspar Phillipson (John Fitzgerald Kennedy), Max Casella (Jack Valenti), Aiden a Brody Weinbergovi (John Kennedy jr.), Sunnie Pelant (Caroline Kennedy).

Scénář: Noah OppenheimKamera: Stéphane FontaineHudba: Mica LeviRežie: Pablo Larraín

USA/Chile/Francie, 2016, 99 min., životopisný, nevhodný do 12 letPremiéra: 2. února 2017 (ČR)