Prokleté filmy: Osudem stíhaná Mzda strachu podrazila svému tvůrci nohy

Někoho možná překvapí, jak je knižní předloha Georgese Arnauda útlá. Má sotva 140 stran formátu A5, přesto podle ní Henri-George Clouzot natočil strhující film v hlavních rolích s Yvesem Montandem, Peterem van Eyckem, Charlesem Vanelem a Folco Lullim. Jeho Mzda strachu (Salaire de la peur, 1953) je považována za klasické filmové dílo. Obdivoval ho i William Friedkin, muž, který si na konto připsal úspěšné snímky jako Francouzská spojka (The French Connection, 1971) nebo Vymítač ďábla (The Exorcist, 1973). Proto se čekalo, že jeho zpracování Arnaudova námětu bude mít vysokou kvalitu.

Friedkin sám vždy tvrdil, že nejde o klasický remake původní Mzdy strachu. I když Clouzota navštívil a probral s ním možnou podobu filmu, chtěl jít vlastní cestou a především ukázat důvody, proč se čtveřice ocitla v nejmenované zemi ve svízelné situaci. Jeho snímek měl být odvážnější než Clouzotův a jít v intencích citu pro dokument, který Friedkin rád vyznával. „Chtěl natočit cynický film, v němž osud zahne za roh dříve, než to dokáží sami lidé. Rovněž se mu líbila myšlenka reálného příběhu z Latinské Ameriky s působením cizinců v tomto prostředí,“ komentoval jeho jednání scénárista Walon Green, který s Friedkinem za čtyři měsíce připravil základní koncept filmu.

Jackie Scanlon, Victor Manzon, Milo a Kassem – čtyři muži z různých koutů světa mají své důvody, proč skončili v nejmenované zemi sužované bídou a despotickým diktátorem. Jejich jedinou naději se stane šance získat slušnou finanční částku a povolení k pobytu, když dovezou nestabilní nitroglycerin k ropnému vrtu, který se stal předmětem sabotáže. Jenže cesta vede po téměř neznatelných stezkách, přitom sebemenší náraz znamená konec. Ona čtveřice, která zapudila i vlastní jména, ale nemá na vybranou. Dva polorozpadlé náklaďáky vyrážejí na 218 mil dlouhou pouť, v jejímž průběhu číhá za každým rohem smrt.

Problém první - nezájem

Režisér William Friedkin od počátku šel po hvězdných jménech. Oslovil Steve McQueena, který s rolí Scanlona souhlasil, ale jako podmínku si stanovil, aby ve filmu hrála jeho tehdejší manželka Ali McGraw. To Friedkin odmítl – a později podle vlastních slov hořce litoval. Díky tomu totiž z filmu vycouvali i Marcello Mastroiani a Lino Ventura, kteří byli jako hlavní hvězdu ochotni akceptovat McQueena, ale za nikoho jiného se zařadit nechtěli. Dalším potenciálním adeptům se nelíbilo, že by museli cestovat za prací stovky kilometrů. Zatímco Clint Eastwood či Jack Nicholson svůj nezájem takto veřejně nezdůvodnili, Robert Mitchum se vyjádřil naprosto jasně: „Proč bych měl jet na dva nebo tři měsíce do Ekvádoru a vypadnout tam z kamionu, když to můžu natočit doma před svým barákem?“ Mizela další jména – Paul Newman odmítl bez zjevného důvodu, Gene Hackmanovi se scénář zdál příliš brutální. Kris Kristofferson se domníval, že by film o takovém rozpočtu neutáhl (o to intenzivněji se poté věnoval pod vedením Sama Peckinpaha filmu Konvoj, kde na něj čekala – Ali McGraw), zamýšleného Warrena Oatese zase vetovalo studio Universal Pictures, protože když se rozpočet přehoupl přes 10 milionů dolarů, byl podle něj příliš malou hvězdou. Nick Nolte nebyl dost slavný, neboť v té době měl za sebou významnější roli pouze ve snímku Rich Man, Poor Man, takže se nakonec ke slovu dostali Roy Scheider, Bruno Cremer a Francisco Rabal; ty bral režisér dle vlastních slov jako „pátou či šestou alternativu“. Cremer tak získal svou první anglicky mluvenou roli, Scheidera doporučil Sid Sheinberg jako určitou reciprocitu za Vymítače ďábla, kde měl Roy hrát otce Karrase, ale nakonec z toho sešlo. Jeho angažmá označil Friedkin jako nejhorší možnou volbu a lze jen spekulovat, co tím myslel. Scheider měl za sebou megaúspěch v podobě Spielbergových Čelistí (The Jaws, 1975) a s Friedkinem si hodně rozuměli při Francouzské spojce. Navíc podle dobových dokumentů studio Universal Picture vidělo v Scheiderovi „hotovou volbu“ a hodlalo jeho věhlas patřičně zúročit. Francisco Rabal si zase stěžoval, jak dopadl jeho sen o natáčení v Hollywoodu. „Místo toho jsem lítal po Vera Cruz, Mexiku a Dominikánské republice,“ konstatoval po natáčení. Jediný z hlavních představitelů, který byl zvažován od počátku a také svou roli dostal, byl Amidou - režiséra uchvátil svým výkonem ve filmu La Vie, l’amour, la mort (1969).

Problém druhý - peníze

Jedním z hlavních prokletí filmu byly – jak překvapivé – peníze. Jsou důležitým faktorem v samotném příběhu a hrály také zásadní roli v zákulisí. Friedkin hodlal natočit skromný film s rozpočtem kolem 2,5 milionu a využít ho jako odrazový můstek k následnému projektu Ďábelský trojúhelník (The Devils Triangle), jenž měl svým způsobem navazovat na Vymítače ďábla. Jenže do hry vstoupil Steven Spielberg s Blízkými setkáními třetího druhu (Close Encounters of 3rd Kind, 1977) a Friedkin se původního záměru vzdal. V době, kdy se film začal realizovat, se na nějaký ten dolar nehledělo, takže byly schváleny poměrně nákladné exteriéry s rozpočtem kolem 9 milionů dolarů. Jak ale plánované výdaje stoupaly, pánům z Universal Pictures se začaly dělat vrásky. Když se finální suma ustálila na 15 milionech, došlo na spolupráci s Paramount Pictures, ale ani to nezabránilo následnému krachu. Těch důvodů bylo několik, jedním z hlavních i Friedkinova posedlost a obrovské nároky, které nafoukly film o dalších pár milionů.

(zdroj: youtube.com)

Jako klasický případ můžeme zvolit jeden z nejsilnějších momentů filmu: přejezd visutého mostu v džungli, bičovaného provazci tropického lijáku. Friedkin chtěl scénu postavit v Ekvádoru, ale tam bylo draho i na štědrou produkci, takže následoval přesun do Dominikánské republiky. Když bylo dílo za jeden milion $ se spoustou bezpečnostních prvků, hydraulických pístů a nosníků instalováno, řeka pod ním totálně vyschla, dle místních pramenů vůbec poprvé. Štáb proto zvedl kotvy a doputoval do Mexika, kde návrhář John Box v provincii Tuxtepec nad řekou Papaloapan vybudoval složitou konstrukci podruhé - za další milion. A scénář se opakoval, jako by nad stavbou stál nějaký démon – i tady se začala ztrácet voda. Nakonec hladina dosahovala směšné výšky málo přes 40 centimetrů, což rozhodně nevypadalo jako rozběsněný živel. Friedkina už v té době notně tlačil čas, takže sáhl k rezervnímu opatření – do akce povolal muže z velkoprofilovými hadicemi, ti chrlili na scénu proudy vody, vrtulníky a obří větráky dotvářely spiknutí přírody. Za těchto podmínek byl most hodně nestabilní, takže během zkoušek a natáčení jednotlivá auta (i s herci uvnitř) pětkrát spadla do koryta, naštěstí téměř suchého. Tahle zábava stála další tři miliony a trvala tři měsíce, aby výsledkem byla scéna trvající 12 minut. Radikální postup vynesl Friedkinovi čestný titul Hurricane Billy. Další prostředky musel štáb vynaložit na permanentní hlídání celé lokality, protože místní obyvatelé nabyli názoru, že američtí „vetřelci“ jsou odpovědní za vysychající vodní tok a hodlali filmový most vyhodit do povětří. Aby toho nebylo málo, dostal Friedkin důvěrnou informaci od jednoho federálního agenta, že několik členů štábu včetně kaskadérů a maskérky je podezřelých z držení drog, proto museli Mexiko bezprostředně opustit. To znamenalo další výdaje, neboť po dobu dvou týdnů museli být najati noví lidé. A když už se zdálo, že žádná další kalamita nemůže nastat, dorazil do oblasti skutečný hurikán a zcela zdevastoval veškeré zařízení.

Ale občas se ke štábu přitočilo i štěstí. V Dominikánské republice v té době vládl bezohledný diktátor Joaquín Balaguer, jehož následný osud tak trochu předpověděly události města La Altagracia; to filmařům posloužilo ke ztvárnění bezejmenného působiště čtyř hlavních hrdinů – Fiedkin ho nazval „vězením bez zdí s nadčasovou chudobou a útiskem“. Krátce poté, co štáb místo opustil, tu vypukly nepokoje kvůli anulovaným prezidentským volbám, které podle výsledků Balaguer prohrál se svým liberálním protikandidátem. Vlna odporu se rozšířila do dalších měst a Balaguer musel v roce 1978 odstoupit. Naskýtá se otázka, proč se tu vůbec natáčelo – důvodem byly zájmy magnáta Charlese Bluhdorna, šéfa společnosti Gulf & Western, podílníka studia Paramount. Friedkin si proti němu dovolil několik narážek, které pak filmu také hodně uškodily, zejména v tom, že Paramount de facto ignoroval reklamní kampaň. Právě bezohledné jednání blíže neurčené těžařské firmy má údajně svou předlohu v ropném gigantu Gulf & Western. Scénárista Walon Green dokonce vzpomíná, že Friedkin provokativně pověsil do filmové kanceláře předáka Corletteho skutečné foto Bluhdorna, jako by se snažil upozornit na nekalé jednání ropných koncernů. „Když si toho Bluhdorn všiml, prý mu vzteky málem praskly hemeroidy“, prohlásil Green.

Problém třetí - efekty

Další obrovské problémy se týkaly speciálních efektů a kaskadérů. Šlo zejména o retrospektivní scény hlavních hrdinů, v nichž se objevují výbuchy a nehody. Loupež v kostele v Elizabeth (New Jersey) je zakončena útěkem čtveřice zlodějů ve voze, který po jejich hádce narazí do nákladního automobilu a rozbije se o hydrant. Friedkin si projel celou scénu na sedadle spolujezdce, aby vyhodnotil přesnou podobu nehody, ale během deseti dnů se mu ani jeden z dvanácti záběrů nezdál, a to kaskadéři z New Yorku rozmlátili sedm aut. Nakonec producent David Salven oslovil proslulého specialistu Joie Chitwooda jr. Tento „malý, podsaditý, poloviční Indián, značně sebejistý a nebojácný“ vyslechl nezbytné informace, prošel si pečlivě vybrané místo, vyžádal si vlastní techniky, s nimiž vytvořil 122 metrů dlouhou rampu. Z ní pak Chitwood jr. vysokou rychlostí prolétl daný úsek po dvou kolech, otočil vůz a narazil do hydrantu. Třídenní příprava se vyplatila, protože kaskadér zvládl záběr na „první dobrou“. V této pasáži ještě udělejme malou odbočku – přepadení kostela se točilo pouhé tři bloky od místa, kde kdysi došlo ke skutečné loupeži. Jedním z pachatelů byl jistý Gerard Murphy, který se později stal hercem a Friedkin mu v této scéně skutečně poskytl menší roli šéfa lupičů Donnellyho, protože Murphy mu poskytl několik zajímavých podnětů. Zbývající muži byli neherci a jeden z nich dokonce působil v IRA.

Hořící vrt vypadá impozantně a také jeho podoba se odrazila v nákladech. Do země proudily tisíce litrů motorové nafty, přiživované surovým propanem. Podařilo se vytvořit tak žhavou stěnu, že se k ní nikdo nemohl přiblížit blíže než na 150 metrů.

Exploze v Jeruzalémě vynesla zranění kaskadéru Nickovi Dimitrimu. Výbušniny bylo příliš mnoho, takže detonace vyrazila dokonce okna v domě místního starosty, vzdáleného asi šest metrů od místa natáčení. Dimitri se ale dal rychle dohromady, druhý den už se Friedkinovi hlásil k dalším pracím. Ten jeho schopnosti oceňoval a tvrdil, že každý záběr dokázal připravit tak, že prakticky nebyly patrné rozdíly. Onu explozi v Izraeli inspirovalo skutečné bombardování, které trvalo i v době natáčení, takže Friedkin pak hovořil o této scéně jako o „reálném dokumentu“. Při výbuchu asistovali skuteční příslušníci izraelských bezpečnostních sil.

Problém byl i s pralesní kaobou, jejíž obrovitý spadlý kmen zahradil vozům cestu k vrtu. Specialista na vizuální efekty Marcel Vercoutere, s nímž už Friedkin absolvoval Vymítače ďábla, nebyl schopen rozmetat strom dle režisérova přání. A tak se opět sáhlo do peněženky a z newyorského Queens byl povolán podivín, zvaný Marvin the Torch (pochodeň Marvin), jehož policejní anály evidovaly jako žháře. Tři dny po telefonátu dorazil do Dominikánské republiky a následujícího rána – za tučnou odměnu – dokázal zrealizovat přesně to, co od něj Friedkin požadoval. Roy Scheider po skončení natáčení prohlásil, že proti tomuto filmu byla realizace Čelistí příjemným piknikem. Zdůraznil, že třeba přejezd mostu se příliš nevzdálil realitě a sám dodal, že to byla snad nejnebezpečnější scéna, jakou kdy ve svém životě natočil.

Problém čtvrtý - vztahy

Soužití mezi štábem a herci rozhodně nebylo idylické. Friedkin tvrdil, že Scheider během natáčení trpěl častými změnami nálady. Podle jeho názorů šlo o důsledek úspěchu Čelistí, po nichž nasál Roy hvězdné manýry. Srovnával jeho výkon s tím ve Francouzské spojce, kdy byl „ochoten si lehnout před rozjetý vlak“, tady si najednou kladl podmínky. Podle Friedkina nebyl Scheider přístupný žádnému dialogu a ignoroval některé jeho návrhy. Na jejich vztahu se nejspíš podepsaly náročné podmínky v Dominikánské republice. Scheider na jedné straně označil Friedkina za „mimořádně nadaného filmaře, který dokázal vytvořit krásné příběhy s nádhernými záběry“, ale také ho popsal jako muže, který svou nedůvěrou všechny kolem nutil žít ve stavu stálého napětí. Tento vyhrocený stav vysublimoval až po letech, kdy Scheider vyslovil politování, že se tomuto filmu nedostalo většího uznání. Na dřívější přátelství už však nenavázali.

Dalším třaskavým bodem byl přístup Paramount Pictures. Už tu padla zmínka o vlivu Charlese Bluhdorna, Friedkin rovněž požadoval, aby do jeho práce nikdo nezasahoval, což v případě alegorie s Gulf & Western bylo krajně problematické. Když došlo na zkušební projekce, v nichž byly na příkaz studia zkusmo vynechány téměř všechny vzpomínkové sekvence, Friedkin vedení studia obvinil, že svým přístupem nechává diváky ohledně osudu hlavních hrdinů tápat. Výsledkem bylo, že Paramount zastavil všechny další investice určené zejména na propagaci filmu, což vedlo k jeho totálnímu neúspěchu.

Kameramana Dicka Bushe si vybral Friedkin po shlédnutí filmu Tommy (1975), rockové opery skupiny The Who, stejně tak ho oslovila biografie Gustava Mahlera, na níž kameraman pracoval. Během týdnu natáčení v Dominikánské republice odletěl Friedkin do Los Angeles ke shlédnutí pracovních záběrů. Ty z úvodu nazval „krásnými“, ale sekvence z džungle mu přišly podexponované a tmavé. Bush odporoval, že kdyby měl k dispozici pořádné místo, které by šlo kvalitně nasvítit, dopadlo by vše lépe. Připomněl režisérovi problémy z dřívějšího filmu The Boys In The Band (1970) a zdůraznil, že od první chvíle chtěl film točit za jiných podmínek. Výsledkem byl jeho vyhazov pro ztrátu důvěry – Bushe nahradil asistent John M. Stephens, jenž ihned zapracoval potřebné změny, mezi nimi i nasvícení, evokující „hluboké stíny dlouhých stromů“. Kvalita snímku tím přešla do zcela jiné podoby a podle režiséra konečně „lahodil oku“, nicméně Bushovo jméno v závěrečných titulcích i přes tuto roztržku najdeme.

Poněkud složitější je situace kolem producena Davida Salvena. Podle jedné verze se pokoušel přiškrtit Friedkinovu rozpínavost a omezoval mu některé výdaje, takže i on dostal padáka a do role produkčního se jmenoval sám Friedkin, existuje však ještě jedno vysvětlení, že Salven uprostřed natáčení řešil osobní problémy týkající se hrozícího rozvodu a Friedkin ho z natáčení uvolnil. Tím by se vysvětloval příchod zkušeného a výkonného Iana Smitha.

Podle režisérových zápisků vnitřní konflikty, rozpory a hádky vedly k propuštění téměř padesáti lidí různých profesí, ovšem podíl na tak značné fluktuaci měla i častá zranění, otrava jídlem a malárie. Ta byla (ovšem až po skončení natáčení) diagnostikována i u Friedkina, režisér v důsledku onemocnění ztratil 23 kilogramů.

Problém poslední - uvedení do kin

Samotná forma filmu je často považována za definitivní ránu z milosti. Tady se pokazila většina toho, co bylo možné. Především Friedkin nechtěl sepětí s Mzdou strachu příliš zdůrazňovat, proto film nazval Sorcerer (Čaroděj) jako přítomnost zlého démona osudu, jenže to se zase nelíbilo Paramount Pictures. Studio došlo k názoru, že by tento titul mohl být spojován s Vymítačem ďábla diváky mást. Protože Friedkin kvůli autenticitě zařadil do filmu vedle angličtiny i španělštinu, francouzštinu a hebrejštinu, měli někteří distributoři dojem, že jde neamerický film. Proto se opět utrácelo – rychle se musely natisknout speciální plakáty, na nichž bylo uvedeno: „Věnujte pozornost osudům hlavních hrdinů v různých prostředích. Dvě úvodní scény jsou natočeny v jazycích korespondujících s danou lokalitou.“ Distribuční společnost CIC pak udělala se svolením Paramountu pro mimoamerickou oblast radikální zásah – film sestříhala o 29 minut, což vedlo prakticky k eliminaci celého úvodu, v němž jsou vysvětleny osudy hlavních hrdinů (viz zkušební projekce). Ty pak byly v kratičkých sekvencích zařazeny do děje, ale zdaleka neposkytovaly komplexní výpověď. Z důvodů ryze marketingových se původní Sorcerer změnil na známější Mzdu strachu (Wages of Fear). V takové podobě se promítal i v československých kinech. Zajímavé je, že sám Friedkin chtěl původně zaznamenat pouze Scanlonovy osudy, ale scénárista Green ho přesvědčil, že by bylo příliš okaté, kdo jízdu k vrtu přežije. Dosáhl také toho, že Friedkin tyto scény nezařadil na různá místa děje, ale odvyprávěl je postupně na začátku filmu.

V delší verzi, kterou jsme po letech mohli vidět v televizi, najdeme dvě významnější místa, která jsou záhadně vyřazena. Jde o rozhovor mezi Scanlonem a Milem s následným přejezdem úseku zvaným „roleta“. Scéna trvající téměř dvě minuty měla údajně příliš evropských prvků, proto do „americké verze“ vsazena nebyla. To by se ještě s velkým přimhouřením očí dalo obhájit, ale rozhodně nelze zdůvodnit vyřazenou část znázorňující vykradený sklad nitroglycerinu. Tato výbušná látka od roku 1953, doby původního příběhu, prošla velkým vývojem a s novou recepturou by ve své podstatě jízda džunglí k vrtu ztratila smysl. S absencí onoho minutového objasnění, že byl nový nitroglycerin ukraden, to vypadá, že se za čtvrt století nic nezměnilo. I tak tu najdeme pochybný moment – pokud sečteme dobu, než čtveřice mužů opraví a nachystá vozy k cestě, a pak ještě malou pravděpodobnost, že vůbec ve svém úkolu uspěje, možná by se dříve dal dovézt nový stabilní nitroglycerin. To by ale rázem by bylo po napětí. Na internetu najdeme velké množství porovnání obou verzí a několik dalších vystřižených pasáží, ale ty nemají na samotný příběh žádný zásadní vliv – jde pouze o několikavteřinové záběry.

Náklady nakonec díky všem dodatečným akcím způsobily finanční katastrofu. Snímek se točil deset měsíců, vyžádal si přes 1200 záběrů, výdaje ve výši 21 milionů dolarů, přičemž vydělal pouhých devět. Navzdory tomu se ale dočkal nominace na Oscara v oblasti zvukových efektů – zatímco náklaďák Sorcerer hřměl díky směsi zvuku motoru smíchaným s tygřím řevem, druhý vůz zvaný Lazaro doprovázel projev pantera. Skřípání mostu zase vzniklo přejížděním luku po strunách violy.

Největší ranou ovšem byla konkurence. Krátce před uvedením do kin totiž vytáhly do boje Lucasovy Hvězdné války (Star Wars) a v jejich stínu Friedkinův film zcela zapadl. Přitom rozhodně nejde o špatný počin, určitě také kvůli hudbě avantgardní německé skupiny Tangerine Dream, která vytvořila podmanivou melodii jen na základě scénáře – její tvůrci z filmu neviděli ani vteřinu. Sám Friedkin snímek hodnotí jako „nejoblíbenější ze všech filmů, který jsem kdy natočil, a jediný z nich, na který se můžu dívat, protože jsem ho udělal přesně tak, jak jsem chtěl“. Malou satisfakcí mu může být uvedení filmu ve vylepšeném formátu na Blu-ray v roce 2014, na jehož přípravu osobně dohlížel.

Celkové hodnocení: 80 %

SORCERER / WAGES OF FEAR

Hrají: Roy Scheider (Jackie Scanlon/Dominguez), Bruno Cremer (Victor Menzon/Serrano), Francisco Rabal (Milo), Amidou (Kassem/Martinez), Ramon Bieri (Corlette), Peter Capell (Lartigue), Karl John (Marquez), Friedrich von Ledebur (Carlos), Joe Spinell (Spider), Rosario Almontes (Agrippa), Anne-Marie Deschodt (Blance Menzon).

Scénář: Walon Green, William FriedkinKamera: Dick Bush, John M. StephensHudba: Tangerine DreamRežie: William Friedkin

USA, 1977, 92/121 min., dramaPremiéra: 24. června 1977