RECENZE: Film Lví žena by mohl šokovat, ale drží si sympatický nadhled

Lidské anomálie mají různé osudy a mohou vzbuzovat odlišné emoce. Někdo je křečovitě rádoby nevnímá, jiného odpuzují, další v nich vidí nechutnou senzaci. Může to dojít i tak daleko, jako v roce 1932, kdy studio MGM pod režijní taktovkou vyprodukovalo film s všeříkajícím názvem Zrůdy (Freaks). Možná v té době ještě lidstvo nebylo tak lačné se pást na cizím neštěstí a nepodlehlo bulvární mánii - divácké reakce při zkušebních projekcích byly natolik tvrdé, že šéf studia Louis B. Mayer film stáhl a nechal zničit originál. Film byl po tři desítky let v mnoha zemích zakázán, leč v 60. letech už byla populace natolik otrlá, že se opět ocitl na plátnech a stal se jedním z nejvyhledávanějších, ovšem také nejnebezpečnějších a nejbizarnějších filmů. Důvod? Hemži se to v něm právě postavami, které jsou bez maskování nějak tělesně anomální.

Přitom ale nelze přivírat oči nad faktem, že různě postižení lidé mezi námi žijí. Že to jde zvládnout i bez senzačního podtónu, s citlivým přístupem a bez snahy za každou cenu šokovat, potvrzují norští tvůrci. Vybrali si jako předlohu román Erika Fosnese Hansena, který se na knižních pultech objevil před 11 lety. Autor si jako základ své fikce, která ovšem má reálné základy, vybral postižení zvané hypertrichóza. Jeho základem je porušení přirozeného vývoje ochlupení v lidském těle. Případů, jaký můžeme vidět ve filmu, se na světě vyskytlo několik.

Gustav Arctander, přednosta malé, nejmenované železniční stanice kdesi v Norsku, čeká se svou manželkou Ruth šťastnou událost. Bohužel dojde k předčasnému porodu, při němž žena umírá a zděšený doktor Levin a paní Birgersonová, která při porodu asistovala, konstatují, že narozené děvčátko má téměř zvířecí srst. Zoufalý otec zpočátku nechce dceru vůbec vidět, svěřuje ji právě paní Birgersonové, ale nedokáže zabránit šeptandě v městečku. Nakonec najme pro malou Evu jako chůvu sedmnáctiletou Hannah a nařídí ji, aby s dítětem nikam nevycházela. Díky všetečnosti některých lidí se ale dozví o postižení dívky místní novinář a osud Evy se stane veřejnou věcí. Přijíždějí lékařské kapacity, které ale Gustavovi sdělí, že stav jeho dcery je neměnný.

Poté sledujeme vývoj hypertrichózního děvčátka, jeho snahy se zařadit normálně do společnosti a její reakci. Postupem času Arctander je schopen se s postižením své dcery smířit, ta si nachází i přátele, mezi nimi i "Sirku", telegrafistu na otcově stanici. Dalším zlomem v jejím životě je účast na vědecké konferenci, kde se setkává s Andreasem, stiženým nemocí kůže, a poté pobyt v lázních, kam doprovází otce. Společnost jí tam dělá podstatně starší Eva Grjothornet, která jí pomůže ujasnit si životní cíle. Čtrnáctiletá dívka se po návratu dostane do konfliktu s otcem a situaci řeší odchodem do panoptického cirkusu kuriozit Johannese Joachima. Vydělá si tu na vytoužené studium matematiky, ale vztah s otcem už se obnovit nepodaří.

Snímek nás provází rozmezím čtyřiadvaceti let, v nichž provázíme Evu takříkajíc od kolébky až po mladou ženu, která dokáže na svůj úděl pohlížet racionálně. Tvůrci volí střídavý přístup, zpočátku nám hypertrichózní dítě příliš neukazují, ale nejde o uměle stupňované napětí, spíš jakousi přípravnou fázi. Jejich příběh je na hony vzdálen senzačnímu pojetí, spíš se snaží poukázat na problematické zvládnutí otcovských povinností a vynucenou izolaci dítěte, které se liší vzhledem, ale jinak má stejné problémy, touhy a nálady jako každé jiné. V tomto směru lze vyzdvihnout velice silnou postavu Hannah, která se vlastně stává náhradní matkou a přes "nájemní" charakter své přítomnosti u Arctandera dokáže Evě udělat život snesitelnějším. Vcelku přirozené a místy nenávistné reakce okolí, zejména spolužáků, jsou omezeny na přijatelnou úroveň, vše se nese ve vypravěčském duchu, v němž najdeme mnoho filozofických úvah, ale nesklouzáváme ani do nadměrného patosu nebo naturalistických záběrů. Další věc, která filmu do jisté míry dodává exotický nádech, je jeho původní znění, tedy žádná zástupná angličtina, užijete si norštinu až na několik drobných výjimek.

Protože snímek je situován mezi roky 1912 až 1936, hrály hlavní hrdinku hned tři dívky s ohledem na její rostoucí věk. V tomto směru nelze než smeknout před prací maskérů, protože trikových sekvencí tu příliš nenajdeme. Ono poloospalé městečko s nádražím dýchá přirozenou atmosféru, často zasypanou sněhem a v podobném duchu je veden i život Evy. Pochopitelně je nepřehlédnutelný Rolf Lassgård v roli otce Evy, jehož odevzdaně rozvážný projev je vhodně kombinován s uvěřitelnými výbuchy hněvu - nakonec i on se dokáže smířit s existencí "jiného dítěte". Přesto jej po mnoha stránkách převyšuje Kjersti Tveterås coby Hannah, ta je naopak vyhraněnou ženou, plně ztotožněnou se svou chráněnkou. Ačkoliv ve filmu najdeme mnoho dalších postav, tyhle dvě jsou středobodem snímku a poprávu dokáží vyvážit existenci srstí porostlého děvčete.

Lví žena nehodlá šokovat ani se nedovolává konkrétního případu. Nelze ani říci, že by nastavovala nějaké zrcadlo a vybírala různé formy chování ve vztahu k někomu, kdo se vymyká běžnému zjevu. Není to film z kategorie "podívejte se na nějakou zrůdu", ale ani nezabředává do hlubokých psychologických oblastí. Je to vlastně přirozeně plynoucí vyprávění o jedné dívce, která vypadala jinak, než většina ostatních. Pokud od tohoto filmu očekáváte něco jiného nebo ho chcete odsuzovat jako kalkulovanou senzaci, pak jste ho nejspíš nepochopili a i z toho důvodu nad ním zlomíte hůl.

Celkové hodnocení: 80 %

LØVEKVINNEN

Hrají: Aurora Lindseth-Løkka (Eva - 7 let), Mathilde Thomine Storm (Eva - 14 let), Ida Ursin-Holm (Eva - 23 let), Rolf Lassgård (Gustav Arctander), Kjersti Tveterås (Hannah), Rolf Kristian Larsen ("Sirka"), Karen-Lise Mynster (paní Birgersonová), Connie Nielsen (Eva Grjothornet), Lars Knutzon (prof. Stroem), Ken Duken (Anders), Burghart Klaußner (Johannes Joachim), Ole Johan Skjelbred-Knutsen (dr. Levin).

Předloha: Erik Fosnes HansenKamera: Dan LaustsenHudba: Uno HelmerssonScénář a režie: Vibeke Idsøe

Norsko, 2016, 118 min., drama, do 12 let nevhodnéPremiéra: 23. března 2017 (ČR)