RECENZE: Chcete rozbrečet dospělého chlapa? Volejte netvora

Třináctiletý Conor (Lewis MacDougall) je snílek, kterého k zemi nemilosrdně přikovala postupující rakovina jeho milované matky (Felicity Jonesová). Mezi strachováním o její zdraví, péčí o domácnost a pravidelnými nakládačkami, které dostává od trojice spolužáků, tráví čas malováním. Protože ani v citově strohé babičce (Sigourney Weaverová), ani v otci (Toby Kebbell) žijícím za oceánem v L. A., nenachází potřebnou oporu, dostává se mu pomoci od Netvora – obrovského stromového monstra s hlasem Liama Neesona, které žije na kopci za chlapcovým domem. Temperamentní bytost Conorovi slíbí (doslova mu vnutí) tři fantastické příběhy, po jejichž odvyprávění vyžaduje jeden na oplátku od něho.

Volání netvora: Příběh života v první řadě pojednává o dětském pohledu na umírání nejmilovanější osoby. Chlapec, nucený předčasně dospět, je vržený do situace, na kterou není a nemůže být připravený. Přestože celou situaci sledujeme dětskýma očima, je nám velmi věrohodně zprostředkováno také chování dospělých. Velkou devízou filmu je způsob, jakým vyobrazuje komplexitu lidské osobnosti a složitost jejích myšlenkových pochodů v těžké životní situaci.

Civilní část zápletky je sama od sebe dost silná na to, aby bylo na čem stavět. Překážkou podobných dramat ale bývá prostý fakt, že se tento námět na stříbrném plátně stejně jako mezi stránkami knih dočkal vyšťavení do nemilosrdného saharského sucha. O to těžší je vypořádat se s „dalším“ filmem o rakovině, že si stejnou situací denně procházejí miliony lidí na celé planetě. Rezistence diváka i člověka k příběhům tohoto typu je tak značně vyztužená pochmurnou všedností celé situace.

Volání netvora se s tímto problémem vyrovnává velmi obstojně, a to nejen díky útěku dětského hrdiny do světa fantazie. Podobný koncept (byť s kompletně jinou zápletkou) zvolila již jiná dětská kniha – Most do země Terabithia. Srovnání s její deset let starou adaptací se více než nabízí. V rámci férovosti se ho ale radši vyvarujme.

Výrazným důvodem, proč se Bayonův počin vynořuje z oceánu filmů o umírání, je jeho opravdovost. Ta je znát hlavně na dialozích, které podávají věrohodné svědectví o tom, čím si musí lidé v podobných situacích procházet. Hned v několika scénách se dočkáme obdivuhodného předání pravdy – tedy základní kvality, kterou Netvor vyžaduje po Conorově čtvrtém příběhu. Na začátku třetího aktu se pak divákům dostane jistého velmi intimního rozhovoru mezi matkou a synem, který nedojme snad jen… zde by se chtělo říct pařez, ale vzhledem ke stromovitosti ústředního Netvora bude lepší se tomuto přirovnání vyhnout. Jestliže první mytické příběhy vznikly proto, abychom lépe porozuměli světu a sami sobě, je Volání netvora jejich hrdým a důstojným pokračovatelem.

Nepohádkovou pohádku suverénně zastřešuje hřímající hlas Liama Neesona, který na sebe v roli prastarého tisu zcela oprávněně strhává většinu pozornosti. Ovšem pochválit si zaslouží všechny hlavní postavy. Sigourney Weaverová dodává potřebnou civilnost a důstojnost, Toby Kebbell ukazuje, že má na víc, než aby se plácal v podprůměrných brakovkách (Kong: Ostrov lebek, Hněv Titánů, Fantastická čtyřka), nebo se schovával za diodami a imitoval primáty v Úsvitu planety opic. Na jímavý rakovinový výkon Felicity Jonesové je škoda plýtvat superlativy. Zde bych se nebránil (vysoce nepravděpodobné) nominaci na Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli.

Mladý Lewis MacDougall podává na svůj věk velmi dobrý výkon. Jen stěží budeme mluvit o nejlepší dětské roli v historii, ovšem na to, s čím vším se musí jako nezkušený herec (nota bene nezkušená lidská bytost) popasovat, si se svým nevděčným partem poradil velmi dobře.

Volání netvora je ale samozřejmě také fantasy s obřím nerudným entem a jako takové musí taky vypadat. Design Netvora je – a zde se toho slova opravdu nebojme – DOKONALÝ. Prehistorického ducha si ani nelze představit majestátnějšího, děsivějšího, nadčasovějšího, … skutečnějšího. Za bezchybné navíc můžeme označit i jeho zpracování. Od hrubé textury dřeva, přes živoucí oči až po mimiku zachycenou technologií motion capture, na něm prostě nenajdete jediný kaz.

Díky profesionální a citlivé kombinaci CGI a praktických efektů, přičemž obojího bylo použito měrou vrchovatou, triky fungují v každém záběru, v každém okénku. Často se ani nedá rozlišit, kde končí jedna technologie a kde začíná jiná.

Samostatnou kapitolou jsou netvorovy příběhy. Jejich fascinující design dává vzpomenout na Příběh tří bratří z filmu Harry Potter: Relikvie smrti, část 1. Přesto se nejedná o žádnou lacinou vykrádačku, ale o osobitou vsuvku dýchající atmosférou pohádek a starých časů.

Někoho možná zarazí zvláštní využití – nebo spíš nevyužití – hudby. Zvolit nulový, či jen velmi decentní hudební podkres v zásadních emocionálních scénách, je dost odvážné. To se musí Bayonovi nechat. Odhodlání nepomáhat si tklivou hudbou a vsadit vše na dialog a herce si žádá poplácání po zádech. Bohužel tato strategie ne vždy funguje. Osobně se mi zdálo, že ticho kolikrát trvá tak dlouho, až na absenci soundtracku začne upozorňovat – a stane se rušivým.

Trochu paradoxní je, že patetičnost a citové vydírání – jimž se režisér skrze ticho vyhýbá – se projevuje v celkové kompozici příběhu i jednotlivých scén, několika proslovech a neustále plačících hercích. Jistě, proslovy zní realisticky a protagonisté je umí prodat, ale příliš hlasitý leitmotiv: „Tohle je smutný film, plačte!“ plně umlčet nedokáží.

Můžeme také vyjádřit výtku, že režisér Nic nás nerozdělí sice má co říct a ví jak svoji myšlenku předat, ale často své scény přetahuje. Snad se tím snaží vystupňovat jejich účinek, těžko říct, výsledek je ale přesně opačný.

Zůstává otázka, komu je Volání netvora: Příběh života určený. Míří-li na děti ve věku 8 – 13 let, zdá se být dost složitý k pochopení – používá hodně složitých výrazů i motivů. Jsem proti podceňování dětského diváka, ale v tomto případě se jedná o hodně náročné sousto – jistě, nemálo děcek to (ač třeba s obtížemi) zpracuje a docení, většina se ale spíš bude nudit.

Jestli je film naopak určený pro dospělé, zaslouží si vytknout sklony k okecávání a doslovnosti. Mnoho motivů a scén by dospělý neměl mít problém rozluštit i s polovičním množstvím slov směřujícím k jeho uším. Zároveň je celý příběh silně předvídatelný a kolikrát (ovšem ne vždy!) dokážete na začátku lecjaké cesty předem odhadnout, v jaké destinaci vyústí. K tomu si připočtěme již zmíněný patos, který v případě dětského filmu přeci jen odpustíme snáz.

 Ve výsledku je Volání netvora filmem, který si díky jeho premise, majestátní postavě stromového monstra i postavám, s nimiž nemáte problém se ztotožnit, prostě chcete zamilovat – a když se to nepodaří, cítíte se zklamaně. Přesto se jedná o působivý a dojemný snímek, který stojí za to vidět na co největším plátně.

Celkové hodnocení: 75 %.

A Monster Calls (2016)

Hrají: Toby Kebbell, Liam Neeson, Felicity Jones, Sigourney Weaver a další

Režie: Juan Antonio Bayona

Předloha a scénář: Patrick Ness

Kamera: Óscar Faura

Hudba: Fernando Velázquez

USA, Španělsko, Velká británie / 108 minut / drama, fantasy