Jiří Kodet. Hvězda českého filmu by letos oslavila 80. narozeniny

K působení v uměleckém světě byl vlastně předurčen - jeho matkou byla herečka Národního divadla Jiřina Steimarová, pradědem pak známý a opěvovaný Vendelín Budil, Thálii podlehla i jeho nevlastní sestra Evelyna, mající příjmení po matce, jejímž otcem byl automobilový závodník Jaroslav Juhan. Právě jeho odchod z republiky a k tomu nikoli legální cestou znamenal pro Jiřího značné kariérní potíže.

Jiří byl rodilý Pražák, kde se také 6. prosince 1937 narodil. První kroky ale absolvoval na poli zcela jiném - mohli jsme ho vídat o nedělích na chuchelském závodišti, ovšem nikoli v roli bookmakerů, nýbrž v sedle koní. Jenže cesta z kladrubského učiliště měla vést do škamen DAMU, kam se ovšem Jiří dostal až na třetí pokus. První herecké štace si odbyl ve Východočeském divadle v Pardubicích (1961), pak ho osud zavál do ostravského divadla Petra Bezruče (1963), kde se setkal mimo jiné s Janem Kačerem. Poté je u zrodu Činoherního klubu - děje se tak v době, kdy už má renomé na stříbrném plátně. Stačí vzpomenout filmy Vyšší princip, Atentát, Ostře sledované vlaky či Všichni dobří rodáci.

O Kodetovi se mluvilo jako o herci, který dokáže působit velmi uhlazeně až noblesně, aby vzápětí explodoval do polohy cholerika. Není ale rozhodně pravdou, že by byl využíván jen pro role záporných či nedokonalých postav. V jeho podání měly svůj "půvab" - ale třeba jeho představitel zlaté mládeže ze seriálu Hříšní lidé města pražského (Případ lichého střevíce), povrchní Olin coby nápadník dcery dr. Štrosmajera (Nemocnice na kraji města) nebo role značně arogantního, ale zároveň slabošského Podroužka v dramatu Dům na Poříčí naznačují to, co o něm říkali i rodinní příslušníci: Jiří byl herec, který vše dotahoval do konce. A proti tomu stojí třeba role kapitána Exnera (Vražda talentovaného ševce) nebo nadporučík Sauer ve válečném snímku Zbraně pro Prahu, tedy postavy obdařené zvláštní, dalo by se říci kodetovskou aurou. 

Abychom docenili herecké umění páně Kodeta, je vhodné si pustit pasáž ze snímku Srdečné pozdravy ze zeměkoule. Jiří tam má kratičký výstup na kongresu a v doslova minimalistickém provedení dokáže takzvaně rozetnout atmosféru. Takže i použité neslušné slovo do toho opravdu se vší parádou zapadá.

Po revoluci se dopracoval ke své nejspíš nejslavnější roli v Hřebejkových Pelíšcích, výrazy "dávám bolševikovi rok, maximálně dva" nebo "Proletáři všech zemí, táhněte do pr..le" byly dokonce využívány jako hlasová schránka v mobilních aplikacích, tak si je diváci oblíbili. Nešlo ale o jeho poslední filmovou roli, jak se někde uvádí, po Pelíšcích se ještě objevil ve filmech Musíme si pomáhat a Sentiment. Nebyl spokojen s děním v naší vlasti, navíc přímo na jevišti při představení Divoká kachna prodělal mozkovou příhodu. Sice se zotavil natolik, že zvládl natáčení Pelíšků, ale další rána přišla v roce 2003, kdy si při nešťastném pádu na schodech zlomil krček. Měl potíže s endoprotézou, měl problémy s chůzí a bolestí, jeho životní elán postupně vyhasínal. Velký herec bez dalších rolí, jak uvedla jeho druhá manželka Soňa, jakoby neměl pro co žít.

Kodeta do jisté míry hojně zpopularizoval jeho kolega Miroslav Donutil, který ho při svých vystoupeních představil v různých životních eskapádách, například nezapomenutelná je příhoda, kdy si angličtiny nepříliš znalý Jiří objednal v londýnské restauraci svatební dort a jak s šarmem dokázal využít třešničky na jeho vrcholku. Byl to elegán se smyslem pro humor, o čemž svědčí i další historka. Když v době listopadových událostí 1989 skandovali lidé slogan "Konec vlády jedné strany", Kodet si počkal, až dav utichne a pak sám zvolal stejné heslo. Na otázku, proč tak učinil, skromně uvedl: "Já jsem zvyklý vystupovat sólově..."

S Jiřím Kodetem jsme se rozloučili 25. června 2005, ale jeho odkaz, především ten filmový, bude přetrvávat stejně dlouho jako existence kinematografie.