RECENZE: Nostalgie, kam se podíváš! Spielbergův Ready Player One jedině na stříbrném plátně

V roce 2045 nastává na planetě krize. Přelidnění, hladomor, chudoba a pomalu nastupující nadvláda korporací. Aby občané před svými bídnými životy unikli, hledají útočiště v OASIS – sdílené virtuální realitě, v níž můžete být kýmkoli, dělat cokoli a seznámit se s lidmi, které byste jinak neměli možnost (nebo odvahu) oslovit. Z vize jednoho zakřiknutého asociálního nerda s velkým srdcem (a tváří Marka Rylance) se postupem času stal nákladný životní styl, který z jedinců dělá opice, z rodin trosky a ze společností jako je IOI moderní otrokáře.

Nic z toho ale nezajímá Wadea Wattse (Tye Sheridan), který do OASIS utíká před prachbídným životem chudého sirotka žijícího v ghettu. Parzival, jak si ve virtuálním světě nechává říkat, je jedním z mnoha tzv. Gunterů – hráčů, jejichž cílem je najít Easter Egg. Kdokoli tento artefakt získá, stane se výhradním vlastníkem celé OASIS. Že se Wade při jeho hledání přimíchá do války mezi IOI a odbojem je prakticky nevyhnutelné. Zkrátka něco jako kdybyste Willyho Wonku a továrnu na čokoládu zkřížili s Matrixem.

Nástup technologií a virtuální reality může být tématem buď pro antiutopickou sci-fi, nebo dobrodružnou oddechovku. Ready Player One – Hra začíná je vzácným případem propojení obou přístupů. Ukazuje, co je na životě v síti přeludů špatného, ale vyzdvihuje i jeho přednosti. Nebýt OASIS, Wade by se nikdy nesetkal se svými nejlepšími přáteli Art3mis, Aechem, Daithem a Shem. Jako Parzival tuto možnost získá. Ovšem zavírat oči před stavem reálného světa je cestou do hrobu. Tento rozhodný, ale smířlivý přístup je důkazem dospělého pohledu autora předlohy Ernesta Clinea a jeho mladé generace, která v 80. letech vyrůstala na prvních videohrách, Tronovi a Návratu do budoucnosti a která proto ví, že zábavní technologie jsou sice špatný pán, ale jako prostředek pro trávení volného času dokážou být podmanivé a naplňující.

V rámci hráčské, scifařské,… komunity je možná největším lákadlem snímku množství referencí, odkazů a různorodých popkulturních ikon, které se sejdou na jednom plátně. Vždyť kde jinde než v OASIS můžete spatřit princeznu Zeldu a King Konga, jak si to uprostřed závodní dráhy rozdávají v tanečním souboji ve stylu Horečky sobotní noci? Ready Player One byl z dobrých důvodů považován za nezfilmovatelný – ne snad kvůli svému ději, ale protože oběhat všechny videoherní, filmové a hudební společnosti a nakoupit od nich práva na to, aby se v něm jejich korunní klenoty objevily třeba jen na 5 vteřin, udělá z každého právníka maratonce.

Warneři práva na filmové zpracování koupili už v roce 2010. Scénář byl na světě o čtyři roky později, kvůli vyjednáváním jsme ale na jeho uvedení do kin museli čekat ještě další čtyři. A co si budeme nalhávat, kdyby neseděl na režisérské stoličce sám velký Steven Spielberg, kterému neřekne ne snad ani Kim Čong-un, tahle sci-fi by navždy zůstala uvězněná mezi řádky románu.

Po vizuální stránce je Ready Player One prvotřídní zážitek. Spielbergův tradiční spolupracovník Janusz Kamiński odvádí za kamerou výbornou práci a díky jeho umu i designu futuristického světa působí špinavá realita Columbusu živoucím dojmem. Virtuální svět pak představuje vrcholnou práci počítačových géniů, kteří v podstatě vysypali krabici se všemi svými oblíbenými hračkami a dostali za úkol sehrát s nimi to nejopulentnější divadlo.

Na triky si možná budete muset zvyknout, protože OASIS chce vypadat jako vnitřek počítačové hry a na realismus si tedy ani zdaleka nehraje, počáteční zmatení ale brzy zmizí a vy budete mít pocit, že jste uvnitř počítače spolu s hrdiny. Jak budou triky působit za deset let, je věc jiná. Obávám se, že scény odehrávající se kompletně před zeleným pozadím zastarají velmi rychle.

Samotný příběh už je poněkud slabšího ražení. Wadeova cesta hrdiny od neznámé nuly k zásadnímu článku boje proti zlé mašinerii tu už byla tolikrát, že nemá moc co nového nabídnout. Sheridanova postava je sice sympaťák a hlavní záporák v podobě suchopárného byrokrata Sorrenta (výborný Ben Mendelsohn) rozdráždí žaludeční šťávy nejednomu divákovi, film ale trpí nedostatečným vykreslením vedlejších postav, vztahů i skutečného světa. Ve vzduchu sice visí mnoho nevyřčeného (což je jen a jen dobře), divák je ale do dění vržen po hlavě a za celou dobu nemá možnost se zastavit a seznámit se s tímto fascinujícím a zcela jedinečným světem.

Jak se věci mají, nám poví hned úvodní línolíný voiceover, dystopická nouze ovšem nepůsobí dostatečně hmatatelně. O nevěrohodné romantické lince nemluvě. Ačkoliv samotná Art3mis Olivie Cookeové má (hlavně ve své avataří podobě) šmrnc a umí vzít věci do vlastních rukou, její vztah s Wadem/Perzivalem působí víc než uspěchaně.

Výrazy uspěchaný a nesoustředěný vlastně velmi dobře vystihují celý film. Ten nabízí spoustu výborných dílčích nápadů, fascinující audiovizuální spektákl, hravý přístup prodchnutý humorem i tradiční spielbergovský šmrnc, ale chybí mu tah na branku a větší trpělivost. Dvě a čtvrt hodiny evidentně na stvoření nového popkulturního mezníku nestačí, jako nenáročný akční kinozážitek ho ale nelze než doporučit. Už jen proto, že na jakékoli obrazovce, která nezabírá alespoň půlku stěny, ztratí víc kouzla než Avatar.

PS: Trochu zamrzí, že film podceňuje divákovu schopnost rozpoznat popkulturní odkazy a prakticky všechny je ústy postav přímo pojmenovává. Stojí ale za úvahu, jestli je na vině už dvaasedmdesátiletý Spielberg, scénáristická neschopnost, nebo zda se jedná o vynucený důsledek licenčních vyjednávání, kdy studio řeklo: „Ano, my vám Mechagodzillu klidně půjčíme, ale jen pokud hned na začátku padne její jméno.“

Celkové hodnocení: 70 %

Ready Player One (2018)

Hrají: Tye Sheridan, Olivia Cooke, Simon Pegg, Ben Mendelsohn, Mark Rylance, T.J. Miller a další

Režie: Steven Spielberg

Scénář: Eric Eason, Zak Penn, Ernest Cline

Předloha: Ernest Cline

Kamera: Janusz Kamiński

Hudba: Alan Silvestri

USA / 140 minut / akční, sci-fi, thriller