RECENZE: Operace Entebbe jako umělecké dílo příliš neladí

Pro ty, kteří neznají tak docela historické okolnosti si dovolíme opravdu v krátkosti načrtnout zmíněné drama. 27. června 1976 unesla čtveřice teroristů let 139 společnosti Air France s 248 cestujícími a 12 členy posádky na trase Tel Aviv-Athény-Paříž. K přepadení stroje Airbus A-300 došlo po mezipřistání v Řecku, čtyři únosci na palubě nejdřív letěli do Benghází v Libyi kvůli doplnění paliva, poté zamířili do Ugandy, kde měli zajištěnou podporu surového diktátora Idi Amina. Část cestujících byla postupně propuštěna, v nepoužívaném terminálu v Entebbe zůstaly jenom osoby židovského původu. Izraelci na návrh ministra obrany Šimona Perese připravili osvobozující útok na letiště a provedli akci nazvanou Operation Thunderbolt, při níž zahynuli tři cestující, velitel komanda Yonathan Netanjahu, všichni teroristé a na padesát ugandských vojáků, kteří se pokoušeli Izraelce zastavit.

Stejná řeka už počtvrté

Hraný film o událostech v Entebe byl natočen poměrně brzy po incidentu – v roce 1977 ho ztvárnil Menahem Golan a dočkal se s ním dokonce nominace na Oscara v kategorii neanglicky namluvených filmů. Pokud budeme počítat dva televizní filmy (Vítězství v Entebbe a Cesta do Entebbe, oba z roku 1976, vstoupil brazilský režisér José Padilha do stejné řeky už počtvrté. Ovšem s ohledem na citlivé otázky na Blízkém východě značně opatrně.

Celkově je film pojat spíš jako série sekvencí, což je příklad vystoupení Echa Mi Odea (ve filmu ztvárněným souborem The Batsheva Dance Company, přičemž choreografii vytvořil slavný Izraelec Ohad Narahin). V tomto souboru působí Sara, přítelkyně jednoho z členů izraelského komanda; právě propojením zdánlivě nesourodého divadelního výstupu s činností Sarejet Matkal je pro snímek značně signifikantní. Obávaná Rote-Armee-Fraktion už je v troskách, jedni z posledních členů Wilfried Böse a Brigitte Kuhlmann za pomoci dvou členů Lidové fronty pro osvobození Palestiny Andul-Rahim Jabera a Jayel Naji al-Arjama se vlastně pořádně dostávají do akce až na letišti v Ugandě. Slabinou je poměrně mlhavé objasnění jejich záměrů, místo toho posloucháme spíše deklamování frází, které se sice hezky poslouchají, ale hlava by z nich bolela i zpitomělé komunisty. Dramatičtěji je pojata situace v krizovém štábu v Izraeli, kde se zvažují možnosti a varianty řešení nastálé situace. Jedno je však jasné, požadavek se kromě pěti milionů dolarů týká propuštění 53 kompliců uvězněných v pěti zemích plus šest teroristů, kteří byli zajati při pokusu o raketový útok na letoun izraelské společnosti El-Al v Nairobi (ti ale ve filmu zmíněni vůbec nejsou), ovšem od počátku je  vyhodnocen jako nepřijatelný a pokud Šimon Peres a Jicchak Rabin naznačovali nějakou snahu vyjednávat, pak to je pouze kvůli průtahům, aby umožnili útok komanda Sajeret Matkal. Sedmý den v Entebbe se ukázal jako rozhodující a operace, Izraelci nazvaná Operation Thunderbolt, mohla začít. Je jí vyhrazena závěrečná sekvence filmu, kde se opět prolíná s divadelním představením.

Komu fandit?

Jak už bylo řečeno, snímek působí spíš jako koláž jednotlivých obrazů a její ladění přes veškerou neutralitu spíš ukazuje v negativním světle Izraelce. Je to věc značně choulostivá, protože Böse a jeho kumpáni byli údajně připraveni postřílet izraelské občany, kteří byli během pobytu v Entebbe separováni od cestujících z ostatních zemí. Rovněž diktátor Amin, o němž kolovaly hrůzostrašné historky (a většina byla, bohužel, pravdivých) je tu líčen spíš jako osoba, která je spravedlivě rozhořčena porušením suverenity jeho státu. Samotná příprava komanda a jeho doprava je spíše efektní a vůbec neřeší historické reálie, což je u mnoha filmů „inspirovaných skutečnými událostmi“ značná bolest.

Ačkoliv režisér Padilha začal svou kariéru dvěma snímky Elitní jednotka (2007 a 2010), samotná akce komanda na letišti působí téměř amatérským dojmem. Přitom tady byla možnost využít mnoha zajímavých a kuriózních situací, například peripetií s napodobením diktátorova mercedesu. Jedno z nejzajímavějších témat, osud čtyřiasedmdesátileté Dory Bloch, která se stala po osvobození rukojmích obětí pomsty ugandských vojáků v nemocnici v Kampale. A tak bychom mohli pokračovat, až ke zničení letecké flotily Ugandy izraelskými letouny.

Největší nedostatek tak tkví ve značně odbyté fázi příprav celé akce, která kolem diváka prosviští jako Pendolino na širé trati. Pokud nešel do kina s nastudovanými fakty, bude se určitě ztrácet v ději, protože hlubší pohnutky tu chybí, zvláště když v jednom flashbacku se dozvídáme, že špičky RAF jsou mrtví a proto jeden z hlavních cílů odpadá. Zapadl i fakt, že útok Izraelců nepřežili tři cestující, také úmrtí velitele komanda Yonathana Netanjahu je podáno poněkud zmateně, takže se dozvíme až na konec, kdo to vlastně padl rukou vojáků na entebbské věži. A ani se nedozvíme, že unesený letoun si pachatelé přejmenovali na Haifa One.

Příliš hezká teroristka

Co do hereckých výkonů je film vlastně sólem dvojice Daniel Brühl a Rosamund Pike. Je celkem pochopitelné, že do hlavních rolí bylo třeba obsadit největší esa, protože ostatní jména nejsou až tak známá. Má to ale určité úskalí, v době internetu si každý, kdo má o danou problematiku minimální zájem, vyhledat obrázky obou německých teroristů – a k těm mají herci hodně daleko. Marketing hraje velkou roli a tak máme z Brigitte velmi pohledné děvče, k čemuž v reálu měla členka RAF hodně daleko. Sice plamenně hovoří, ale příliš velký prostor nemá, to Brühlův Böse je na tom podstatně lépe, ale i on se rozplývá ve scénách, které by slušely spíše diskusnímu klubu.

Pochopitelně štáb neputoval až do Ugandy, vzal zavděk maltským mezinárodním letištěm Luqa, aniž by tušil, že dojde ke „kouzlu nechtěného“. Pouhý den po natočení patřičných sekvencí nedaleko letiště přistál letoun se skutečným libyjským únoscem, který ohrožoval posádku replikou pistole a granátu.

Snímek, jehož původní název je poněkud smysluplnější – a rovněž umožnil hříčku týkající se Daniela Brühla, neboť v roce 2012 hrál v jiném, povídkovém filmu nazvaném 7 days in Havana, rozhodně nelze hodnotit jako nepovedený, jen působí jakoby nápady podvázala opatrnost a malá invence. I finální scéna, v níž se střídá pohled na útočící komando s herci na jevišti opisuje z obdobně pojaté pasáže ze Spielbergova Mnichova (Münich, 2005). I přes výše uvedené nedostatky jde o dílo záslužné, byť může diváky rozdělit na dva tábory zejména z hlediska pojetí. Ale právě takové by měly filmy být: inspirující k debatám, diskusím a porovnávání. A když navíc v rámci možností oživuje historii, lze ho jenom doporučit.

Celkové hodnocení: 65 %

7 DAYS IN ENTEBBE

Hrají: Daniel Brühl (Wilfried Böse), Rosamund Pike (Brigitte Kuhlmann), Eddie Marsan (Šimon Peres), Lior Ashkenazi (Jicchak Rabin), Mark Ivanin (generál Motta Gur), Nonso Anozie (Idi Amin), Angel Bonanni (Yonatan Netanjahu), Brontis Jodorowsky (kapitán Bacos), Denis Ménochet (Jacques Le Moine), Juan Pablo Raba (Juan Pablo), Ben Schnetzer.

Režie: José PadilhaScénář: Gregory BurkeKamera: Lula CarvalhoHudba: Rodrigo Amarante

USA/Velká Británie, 2018, 107 min., drama, nevhodné do 12 letPremiéra: 29. březen 2018 (ČR)