RECENZE: Japonští Zloději v Cannes ukradli Zlatou palmu. Právem

Chudý pár Osamu a Nobuyo se stará o početnou rodinu. A protože práce není nazbyt a oni se jí beztak štítí, zaopatřují se, jak jen to jde. Vždyť zboží v regálech ve skutečnosti majitele ještě nemá, a pokud obchod nezbankrotuje, je nakupování za pět prstů morálně zcela v pořádku. Otáčet se ale musí celá rodina – takže i stará babička, malý syn a Nobuyina dvacetiletá sestra. O to víc diváka překvapí, když se tito chudáci, co si každou chvíli stěžují, že zase není co do huby, ujmou pětileté Yuri. Tedy ujmou. Najdou ji promrzlou na ulici, kam utekla před svojí násilnickou matkou, a prostě si ji už nechají. Děvčátko tak v domácnosti chmatáků pozná lásku, jaké by se jí doma nikdy nedostalo. A naučí se při tom i pár jejich fíglů.

Na první pohled nenápadné drama, které odkrývá podstatu rodiny a zpochybňuje rčení, že krev není voda, ve světě sklidilo nadšené reakce a od jara proplouvá festivaly jako jejich nekorunovaný král (byť ověnčený nejvyšší cenou toho vůbec nejprestižnějšího filmového festivalu – Zlatou palmou z Cannes), na něhož pějí chválu jak kritikové, tak běžní diváci… jen ti náročnější, kteří o něm slyšeli a obětovali na něj svých pár šušňů na úkor nejnovější komiksárny, samozřejmě. A nutno říct, že i když nejsou Zloději dokonalí, slova chvály si zaslouží.

Perfektně odehraná studie mezilidských vztahů se může pochlubit minimálně čtveřicí zajímavě napsaných postav, z nichž vyčnívá zejména lehce pomatená, ale zato mazaná babička (Kirin Kikiová), a Miyu Sasakiová jakožto nejroztomilejší holčička na světě, jejíž dosavadní životní osudy by dojaly i pařez. Divácké sympatie si ale v různé míře získá všech šest členů rodiny. V tom tkví hlavní síla filmu – v pocitech, jaké dokáže vyvolat a v jejich nemilosrdném otáčení o sto osmdesát stupňů.

Za zmínku nepochybně stojí také kamera. Statická, ale plná pohybu vířícího často ve všech vrstvách obrazu. A mající cit pro kombinaci barev. Nesmrtelné dědictví legendárního Akiry Kurosawy, které z Japonského filmu pravděpodobně jen tak brzy nezmizí.

Režisér a scénárista v jedné osobě Hirokazu Kore'eda se zároveň může opřít o několik podnětných myšlenek a nápadů. Z otázek, záhad a morálních dilemat, které před vás film postaví, se vám v hlavě vytvoří gordický uzel, který dost možná plně nerozetne ani opětovné zhlédnutí filmu.

A to i přesto, že mnoho náznaků a později i samotných odpovědí Zloději poskytnou vcelku bezbolestně a bez většího odporu. Poznámky poodkrývající bůhvíkolik pater rodinných tajemství a kostlivců ve skříni postavy trousí po celou dobu a film se ani nesnaží je ukrýt v informačním šumu. Spíš na ně ještě upozorňuje, jako by říkal: „Tak, tuhle větu si, diváku, zapamatuj. Za půl hodiny bude důležitá.“

Právě to je hlavní neduh filmu. Tím dalším je pak finále roztřepené do vícera dílčích konců. Mnoha lidem bude jistě připadat, že se Zloději táhnou jako rozvařené rýžové nudle, osobně mi to tak ale nepřišlo. Problém vidím spíš v tom, že obsahují hned několik na sebe navazujících scén, které na první pohled vypadají jako „ta závěrečná“, jíž nejsou. Komu vadil závěr Návratu krále, zde poslední dvacetiminutovku protrpí.

Zloději jsou masovému divákovi nepřístupná emoční horská dráha. Hodně dlouhá a pomalá horská dráha. Ale jinak jde o prvotřídní filmařinu, která nechává prostor pro různé interpretace i pídění se po tom, co se skutečně stalo. Podruhé se ke Zlodějům ale asi nevrátíte – byť to je k plnohodnotnému zážitku z filmu potřeba.

PS: Pokud bytostně nesnášíte srkání, tomuto filmu se radši vyhněte, nebo velmi rychle vyskočíte z kůže.

Celkové hodnocení: 80 %

Manbiki kazoku (2018)

Hrají: Lily Franky, Kirin Kiki, Jyo Kairi, Miyu Sasaki, Sósuke Ikemacu, Moemi Katajama, Sakura Andó a další

Režie: Hirokazu Kore'eda

Scénář: Hirokazu Kore'eda

Kamera: Rjúto Kondó

Hudba: Haruomi Hosono

Japonsko / 121 minut / drama