RECENZE: Snímek Monzun je o hledání místa pro rozprášení popela rodičů, ale i sebe samého

Hlavní hrdina tohoto velmi aktuálního snímku Kit (Henry Golding) vnímá svou rodnou zemi Vietnam jako cizí. Je vykořeněný. Má pocit, že nezná vlastní identitu. Vrací se zde po třiceti letech, aby zde rozprášil popel své matky, později spolu se svým bratrem i jejich otce. Jeho úkolem je najít vhodné místo. Má to být Sajgon, kde žili jeho rodiče, či Hanoj, kde se oba  narodili? Na tomto putování hledá jakoby cestu k vlastní kořenům. Nedokáže se totiž vyrovnat s cizím prostředím své rodné země Vietnamu, do které se vrací po třiceti letech, aby zde rozprášil popel svých rodičů.Je jim za mnohé vděčný. Oni udělali vše pro to, aby utekli za svobodou a jejich děti mohly žít jinak.

Navíc zde tak trochu v konfrontaci s dívkou, s kterou se náhodou potká a která celý život ve Vietnamu žila, žije, má milující rodiče, přesto nežije, jak by opravdu chtěla. Láska rodičů ji svobodu neposkytne tak, jak ji poskytli Kitovi rodiče.

Sám Kit je gay. A diváka tady napadne, že i to mohlo hrát nemalou roli v tom, že Vietnam ač z právního hlediska homosexualitu nezakazuje, není vlastně tak nějak dovolena?! A i proto se možná hlavní postava cítí jako v jiném světě. Ale v závěru i tuto relativní překážku jakoby překoná.

Samotný režisér Hong Khaou má s hlavním hrdinou nemálo společného. Jako dítě musel utéct s rodinou před Rudými Khméry z Kambodži do sousedního Vietnamu. Když se ale i zde vlády zmocnili komunisté, rodina se posunula dál, do Velké Británie. Při psaní scénáře k Monzunu filmaře inspirovala vlastní návštěva Vietnamu, kam se od dětství podíval poprvé: „Najednou jsem si mohl představovat, co bych asi udělal já. Kit chce pochopit, do jaké kultury patří, porozumět své minulosti, o kterou ho jeho rodiče připravili. Potom mu ale dojde, že ho jeho rodiče vlastně zachránili. Obvykle se říká, že se musíte vrátit do minulosti a vyřešit ji, abyste se mohli pohnout kupředu. Ale takový návrat vám žádné definitivní odpovědi nedá, jen vás trochu uvnitř změní. A vy se můžete naučit ne po minulosti dychtit, ale žít s ní.“

Ihned po premiéře Khaou navíc sdělil: "Já jsem se pokusil ve filmu ukázat lidskou stránku otázky přistěhovalectví."

A to s, domnívám se, povedlo. Bez jakkoli silných scén, přehnaně emotivních dialogů dokázal zapůsobit na diváka. Přesvědčit ho o tom, to, kam patříme, je nakonec velmi jednoduché. Že pokud nalezneme cestu sami k sobě a máme odvahu otevřeně se k našim postojům, orientaci přiznat, máme velkou šanci. 

To se podařilo i ve výběru hlavního protagonisty.Hlavního představitele režisér dlouho hledal a byl ve výběru velmi pečlivý. Konkurz proběhl přes Skype. Ale aby měl opravdu jistotu a nebál se obsadit tak málo zkušeného herce, rozjel se za ním a během různých workshopů jistoty nabyl. Henry Golding je zde přesvědčivý, jakoby nehraje a přesto ohromí. Milostné scény jsou opravdu romantické, ale... Mužská část obecenstva ji určitě romanticky neshledala, ale i tak působila autenticky. Jak se absolutně "nestyděl" přiznat samotný režisér: sám je gay a chtěl, aby i hlavní hrdina jim byl. Vždyť právě i tady nacházíme jakousi vykořeněnost a hledání sebe sama."Mně samotnému se líbí ta závěrečná scéna, kdy se veřejně oba políbí."

Režisér věří, že by Monzun mohl být jakousi paralelou pro současnou dobu, v níž jsou na vzestupu nacionalisté a v médiích se objevují stereotypní obrazy uprchlíků a vlastně ke každému, kdo je jiný.

Hudba ve filmu nedominuje. Přesto však dotváří atmosféru a jistě zaujme. Dlouho zůstává v hlavě. Obzvláště ta ze závěrečných minut filmu.

Sugestivní vyjádření pocitů hrdinů, jejich přerodu, kdy tápají a mají pocit, že cesty ven není a ona se nějaká vždy najde - to by mělo být hlavním poselstvím filmu. A lze říci, že se to zde autorům opravdu povedlo.

Monzun (drama, Velká Británie 2019, 85 min)Režie: Hong Khaou Scénář: Hong Khaou Kamera: Benjamin Kracun Hrají: Henry Golding, Parker SawyersProdukce: Tracy O´Riordan

Hodnocení: 80%