Herec Kikinčuk k hodnocení filmu Babovřesky: Zlé kritiky plné zášti nečtu!

Jak na Vás vlastně pan Troška přišel? Vy už jste hrál ve „Slunce, seno, jahody" Šimona Pláničku.

Já jsem se se Zdeňkem poznal hned po škole na JAMU. Zdeňek vypsal konkurz na roli Šimona Pláničky a tak jsme se s několika kolegy z ročníku rozjeli na Barrandov, kde se ten řádný konkurz konal, no a já měl to štěstí, že si vybrali mě. Byl to vlastně můj první film a byla tam skvělá parta lidí - Helenka Růžičková, Luděk Kopřiv, Jirka Lábus, Jarka Kretschmerová.

Baví Vás natáčení se Zdeňkem Troškou?

Se Zdeňkem točím vždycky moc rád. Natáčení probíhá totiž v úžasné pohodě a já to tak trochu beru jako malou pracovní dovolenou v jižních Čechách, snad až na to ranní vstávání. Ta pohoda se zákonitě odrazí i ve filmu a svým způsobem z něj i vyzařuje. Je to taková lehká, letní oddechová komedie, což někteří kritici asi nikdy nezkousnou. Domnívám se, že jako je na divadle mnoho různých druhů komedie - crazy komedie, komedie dell´arte, situační komedie, tragikomedie, tak je tomu podobně i ve filmu.

Vidíte nějaký rozdíl mezi režisérem Troškou dnes a režisérem Troškou před třiceti lety, kdy se natáčelo Slunce, seno, jahody?

Nevidím, Zdeňek je pořád stejný. Ba dokonce si myslím, že má pořád stejně mladou klukovskou dušičku, jako před třiceti lety. Snaží se na place stále udržovat dobrou atmosféru a má jasnou představu, jak mají jednotlivé scény vypadat.

A co vesnice Hoštice a Babovřesky. Liší se dle Vás nějak?

Těžko říct. Hoštice byla jiná doba, točilo se to v době totality, takže propagace filmu nebyla příliš schvalována. Bylo zakázáno dělat například i propagační plakáty. Komunistická garnitura odmítala, že by tam měl být starosta v kovbojským klobouku a měli k tomu ještě další nesmyslné připomínky. Rozdíl bude tedy především v době. I když Babovřesky jsou pro dnešní dobu taky velice aktuální – lidská malost, intriky, pomluvy, hamižnost. Třeba starosta, kterého zde hraju je takový typický výkuk dnešní doby. Snaží se díky své funkci skoupit pozemky, lesy a nemovitosti za minimální cenu a za maximální cenu je pak rozprodat. Tím jsme přece obklopeni dnes a denně. Ale na obhajobu této postavy musím prozradit, že v druhém díle starosta přeci jenom trochu prozře, takže ve svém nitru to přece jen není tak špatný a nenapravitelný člověk.

My jsme i byli svědky toho, jak jste si přidal nějakou svojí představu. Stává se Vám to často, že zaimprovizujete a pak to projde?

Myslím si, že improvizace vycházející ze situace, dodá scénce určité autentičnosti. Ale zase na druhé straně nic se nesmí přehánět a i improvizace musí mít určitou míru. Pro takovouto „zdravou improvizaci" má Zdeněk vždy pochopení, a kdyby se snad, nedej bože vymkla kontrole, dovede si to uhlídat.

Jak přistupujete tedy k hodnocení akademiků?

To je těžký. Já beru kritiku, ale nesmí být zlá. Jakmile je zlá a je v ní nějaká zášť a nenávist, tak to pak zavírám a už to dál nečtu. Kritiku, která je konstruktivní, snaží se ukázat slušným způsobem a formou na chyby, takovou kritiku beru. Ale kritiky vytýkající Babovřeskám, že tam neustále svítí sluníčko, že je tam příliš zelená tráva a že to tak neodpovídá realitě, nechápu. Tráva byla, jaká byla, my jsme jí nepřibarvovali a ty vesničky, kde jsme točili, jednoduše vypadají jako skanzen. Zdeněk si záměrně takoví vesničky vybírá, aby z nich vyzařovala pohoda a příjemná atmosféra. Když se podívám na polorozbořenou barabiznu, zhostí se mi úzkost a deprese, ale při pohledu na krásný upravený domek s kytičkami v oknech mám příjemný pocit. Samozřejmě dala by se vybrat zašlá a neúhledná vesnice, ale to by pak byla jiná komedie, přesněji řečeno tragikomedie. Jak jsem již řekl, jedná se o lehkou letní komedii, která si absolutně na nic nehraje a je točená s nadsázkou, takže na nějaké velké přemýšlení v ní není míst o ani čas. Je to prostě určitý druh komedie. A to Zdeněk zvládl bravurně. Každý si může udělat obrázek sám. Vidíte sama, jaká je návštěvnost. Filmová komedie, která má návštěvnost 20 000 diváků, ztrácí svým způsobem význam, protože je určena především pro lidi.

Ono akademici hodnotí velmi kladně především dramata, ale komedie docela opomíjejí.

A to máte i u divadla. Viděla jste někdy, že by při udělování Thálie dostal nějaký herec ocenění za komediální roli? Ne.

Máte raději divadelní prkna, nebo se lépe cítíte před kamerou?

Každé má své. Divadlo je něčím zajímavější. Prožijete v něm příběh nebo děj od začátku do konce, bez přerušení a v určité časové posloupnosti. Další jeho výhodou je jeho živost a bezprostřednost, protože zde neustále probíhá konfrontace s diváky. Já osobně mám nejraději komedie nebo tragikomedie, kde cítíte, pokud se to povede, okamžitou reakci diváků a to vás povzbudí. V tragédii nevíte, na čem jste. Tam lidi mlčí a sledují příběh a až děkovačce poznáte, zda se jim to líbilo.

Film se točí na přeskáčku, časová posloupnost při jeho realizaci v něm neexistuje, ale zase má o proti divadlu jiné obrovské výhody a přednosti, které si na divadle nemůžete vůbec dovolit.

Je nějaká role, na kterou vzpomínáte nejraději?

To nejde říct. Jsou komedie, které hraju rád, a naopak jsou hry, které moc rád nehraju, ale to je přece úplně normální. Měl jsem moc rád „Deskový statek" nebo „Impresária ze Smyrny" od Goldoniho, kterého dodnes hrajeme v Činoherním klubu. Teď hrajeme v Divadle Palace komedii od Cooneyho „Prachy, prachy", je to velmi zdařilá situační komedie a všichni ji hrajeme s chutí.

Pavel Kikinčuk patří především mezi divadelní herce, ačkoli jste jej měli možnost vidět i ve filmech. Po Janáčkově akademii nastoupil do divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. V současné době působí v pražském Činoherním klubu, kde nyní hraje v inscenaci Impresário ze Smyrny. Jednou z jeho prvních filmových rolí byla role Šimona Pláničky v prvním dílu Troškovy trilogie „Slunce, seno, ...". Dále hrál v řadě filmů České televize a v seriálu „Vyprávěj" či seriálu TV NOVA „Okresní přebor".