RECENZE: Revival, který není revival

Bohužel přání je někdy až příliš viditelně otcem myšlenky. Film je doslova prošpikovaný nepřesnostmi a chybami, z nichž tu největší ihned po prvních trailerech a synopsích pozorní diváci odhalili – Revival je název naprosto scestný a s dějem či existencí vymyšlené kapely nemá nic společného. Jenže použít Comeback kvůli jistému sitcomu nešlo, a než by si štáb dál lámal hlavu, jak výstižně nahradit nepoužitelné slovo, nejspíš se rozhodl pro první vzdáleně příbuzný termín. V duchu dobrého vtipu, že smyvatelný a omyvatelný je vlastně totéž, vždyť tam vynecháme jen jedno písmeno.

Co nás tedy čeká –Milan (Karel Heřmánek) sice má nahrávací studio, jemuž dokonce vtiskl do vývěsního štítu stejný název jaký kdysi nesla skupina v níž hrál, ale taky náročnou mladou manželku a hromadu dluhů na krku. To by dokázalo ohnout i mnohem silnější nátury, a tak nešťastný spolumajitel prodělečného zařízení podlehne svodům nikoli ďábla, ale všemi mastmi mazaného šíbra a „manažera" Jirky Holubce (Richard Genzer). Ten totiž zaregistruje, že Milan se na pohřbu manželky svého bývalého spolupráce Vaška (Bolek Polívka) setkal s dalším exčlenem Smoke Oťasem (Marian Geinšberg), a napadne ho idea za milion – sehnat znovu členy skupiny dohromady, opentlit jejich příběh klasickými porevolučními klišé (byli zakázaní, pronásledovaní, v exiku, emigranti, disidenti, znali se s Havlem a hráli pro něj a museli skončit kvůli pronásledování ze strany StB) a ve finále zorganizovat připravený kolaps jednoho z členů na pódiu, aby se dospělo do velkého finále – vyprodané holešovické haly SaSaZu. Milan potřebuje nutně peníze, Oťas si chce naposledy zařádit, Vašek se domnívá, že tím uctí památku své manželky, problém je jen s Karlem (Miroslav Krobot), trpícího po boku excentrické bývalé fanynky a nyní manželky Yvon (Zuzana Bydžovská). Aby se on ke Smoke přidal, bude nutné volit mnohem tvrdší kalibr.

Zdroj: YouTube

Tím jsou karty rozdány a nastupuje asi nejlepší část filmu, i když bohužel dost krátká – pohled do zákulisí šoubyznysu, který i poslední idealisty zbaví růžových brýlí, jak to vlastně chodí. „Měli jsme docela úspěch," pochvalují si členové skupiny a Holubec je vzápětí pokládá na tvrdou zem: „Jasně, deset najatejch roztleskávaček a pětasedmdesát procent slevy na lístky!" Pomoci tak musí výrazně bulvár a zdá se, že Smoke začínají získávat body. To ale zároveň komplikuje situaci, zvláště když se na scéně ještě pohybuje Holubcova dcera Myriam (Jenoféva Boková), která nejdřív se shovívavým pohledem kritizuje počínání „dědků", aby posléze s jedním sdílela lože a nakonec vypálila bezskrupulóznímu tatíčkovi rybník.

Má se jednat o komedii a opravdu se během nějakých 112 minut asi pětkrát pousmějeme, nejčastěji při slovních přestřelkách, v nichž hrají hlavní roli nejčastěji choroby a umírání. Také vylíčení poměrů na umělecké scéně lze považovat za nápadité a výstižné, ale tím klady filmu bohužel končí. Jinak se dá říci, že se až příliš nápadně podobá fikci Boba Reinera nazvané Hraje skupina Spinal Tap (1984). Scénář navíc využívá obvyklých hudebních průšvihů (nelze nevzpomenout na podobnost Oťasova obnažování se stejným excesem Jima Morrisona ze slavných Doors) a odkazů na jiná hudební dílka, že místy nemůžeme uniknout pocitu, že tohle všechno jsme už někde viděli, jen jinde a propracovanější. Také případ „smrtelně nemocného" člena skupiny je tak nastavovanou polévkou, že je až trapné, jak se ji postavy snaží obhájit, ač už jim teče proudem z vrat. Fascinující je také postava Myriam, která se v závěru ujímá závěrečné fáze návratu Smoke do vybájené SaSaZu a dosáhne úspěchu asi takovým způsobem, jako když neohrožený policista zastaví teroristický tank řítící se na strategicky důležitou budovu tím, že před ním mávne muletou a s výkřikem Torro ho nechá spadnout do líně plynoucího vodního toku, nebo aspoň vestibulu stanice metra. Ovšem, jde o nadsázku, to je jasné i z faktu, že skupina vůbec nereprezentuje styl Rolling Stones (jak se praví v oficiálních materiálech tvůrců) ani Beatles (k nimž je připodobněna ve filmu samotném), ale spíš Deep Purple. Prosím, tenhle argument není vůbec podstatný, pokud Alice Neklid natáčela Revival pro ženy u plotny diváckou obec, která sbaští cokoli, hlavně že se to bude hýbat. Ani hudby není ve filmu na rozdávání a při pohledu na trojici bývalých rockerů – Oťas tvoří čestnou výjimku – si asi dnešní mládež řekne, že ti naši tatíci byli nudní patroni.

Revival je filmem, u něhož si těžko vybavíte první mejdany (pokud je vám padesát a více) či nějakou hudbu vůbec (pokud je vám padesát a méně) a humor jako takový (pokud je vám jedno kolik). Nemá špatné záblesky, sem tam nějaký ten záblesk nadprůměru, ale jinak je se rozplývá v anonymní a nicneříkající atmosféře. A to je velká škoda, protože měl rozhodně na víc.