ROZHOVOR | Lidé se potřebují zasmát, chybí jim společný zážitek, říká Jiří Macháček

Ruda měl doposud prosperující hernu, kterou mu ale zavřou. Nastává tak začátek příběhu nešťastného konce jedné tragické postavy, která umí i rozesmát a snad vám ji bude i líto. Hovoříme o jednom z protagonistů divácky úspěšného filmu Bourák v podání Jiřího Macháčka, který nám poskytl malý rozhovor na novinářské projekci k novému filmu. Vás hodně bavilo hrát Rudu, že?

Ano, to je zábava, když hrajete takového trošku “mešuge” chlapíka. Tam jde jenom o to udržet nějakou míru. Jinak ale to, co se děje v té postavě je hrozně inspirující.

Bylo vám ho i trochu líto? Mně jako divačce tak trochu ano. Je přece jen krásné, milovat 35 let jednu ženu?

Ono není úplně možné, aby nám ho nebylo líto. Je  to takové na vážkách, když vidíme, co všechno Ruda provádí. Myslím, že vztah diváka k této postavě nebude od začátku do konce stejný, ale nějakou empatii pro něj určitě mít můžeme.

Vy máte rád, takové „blázny, pošuky“?

Já přemýšlím, kolik jsem jich hrál. Ale on je vlastně každý člověk svým způsobem praštěný a teď jenom záleží, na kolik a v jakém žánru můžete tuto strunu rozeznít.

A tak co by Rudovi poradil například Standa z Jedna ruka netleská

Já myslím, že Standa byl dost bezradný, takže by Rudovi nemohl poradit už podstaty své postavy. A kdyby měl Ruda radit Standovi … to je těžké, protože komu není rady, tomu není pomoci. To platí pro obě ty postavy.

A spolupráce s Ondřejem Trojanem?

Taková skoro rodinná atmosféra.

Ano, dokonce jste s nimi odjel na dovolenou? A možná se tak podílel na scénáři?

My spolu jezdíme už několik let na dovolenou na stejné místo a vždycky, když tam jsme, tak se bavíme o práci a je to pro nás takové zpestření  dovolené.

Je ve scénáři něco, co je vaše, co jste si tam doplnil?

Já abych se přiznal, tak si ani nic nevybavuju, to by vám možná řekl Ondřej. Dokonce teď na té poslední dovolené jsem se dokonce dívali na nějaký sestřih a já jsem říkal, kde se mi to zdá moc rychlé nebo naopak moc pomalé. Co se scénáře týče, vždycky si to jenom snažím trochu upravit do pusy. Ale zrovna Petr Jarchovský tohle umí výborně, napsat dialog tak, aby šel dobře do pusy. Takže to je možná jenom Ondřejův pocit, že jsem něco měnil. Ale teď mě napadá, že jsem vlastně nějakou změnu udělal, ale ono to tam nakonec není.

Co hudba Romana Holého ve filmu Bourák, když se vás zeptám jako muzikanta?

Ty písničky jsou naprosto přesně udělané, on hned vycítil ten „bizár“ a dal tomu další úžasný rozměr. Navíc to všichni strašně dobře zpívají. Mám z toho velkou radost. Je to fakt podstatná část toho filmu.

Při práci na filmu Bourák jste měl možnost shlédnout poprvé bratry Trojany pracovat tak intenzivně. Co bylo možné vypozorovat?

To je hrozně intimní záležitost. Dva bratři, kteří spolu sdíleli jeden pokojíček, najednou sdílí jeden projekt. Já znám pár příběhů z jejich dětství, jak se formoval ten jejich vztah, kdy například propíchli basketbalový míč a podobně. Už podstata slova sourozenci, v něčem jsou “sou” a v něčem “roz”. A velká je snaha najít to “sou”. Myslím, že jsou oba výborní filmaři a každý dělá to své řemeslo, jak nejlépe to jde, oba si nesmírně váží jeden druhého a myslím, že je to jenom dobře, že se spolu rozhodli něco dělat. A já jsem byl rád u toho.

Zahlédla jsem vás v hledišti, jaké ve vás film vyvolával pocity?

Já jsem se na ten film šel podívat hlavně proto, abych si ho připomněl. Když totiž probíhá tiskový den, tak většinou člověk už pracuje na něčem úplně jiném a já pak nevím, jak odpovídat. Takže já si tady šel hlavně celý film znovu připomenout.

Kolik jste měl natáčecích dnů? Kolik času jste strávil ve  filmovém Šlukdorfu?

Určitě víc, než bylo opravdu natáčecích. Někdy tam člověk přijede a nemůže se zlobit, že se na něj nakonec nedostalo. Některé dny byly tak navíc a i noci.

Vy jste se narodil nedaleko - v Ústí nad Labem?

Ano, ale vesměs jsem žil v Litoměřicích.

Máte tedy specifický vztah k severním Čechám?

Je to takový drsnější kraj. Mám k němu určitě vztah, strávil jsem tam dětství. Je to kraj, kde málokteré dítě tomu druhému něco odpustí. Takže tam je to takové síto s menšíma dírkama než třeba na jihu.

Když se tam jako dospělý vrátíte, dopadá na vás jakási tíseň toho kraje?

Já vlastně nemůžu přijet do toho kraje, aniž by se mi neotevřelo to moje dětství. Takže já vlastně to místo nemůžu vidět, aniž bych nebyl ovlivněn svým vztahem - dětstvím v tomhle kraji.

Na podobné téma jsme hovořili s Ivanem Trojanem. Ten do severních Čech jezdil za kamarádem, a měl na to moc hezké, až idylické vzpomínky a když se sem nyní vrátil, dopadla na něj tíseň toho všeho a určitý zmar celého kraje.

Tam je spousta míst, které jsou inspirující pro imaginární město Šlukdorf a zároveň spoustu míst, která vykvetla, zvlášť třeba právě Litoměřice. Ty se od revoluce neskutečně zvedly. To město opravdu zkrásnělo. To, co pamatuju já, bylo snad horší než Šlukdorf. Ale i v tom je vlastně nějaká bizarní krása.

Kdybyste měl na chvíli imaginární možnost se stát opět moderátorem dnes již bohužel neexistujícího rádia Limonádový Joe, jak byste uvedl film Bourák?

Já bych řekl, že vám teď v rádiu promítneme film, který uvidíte asi jedině, když si ho sami představíte, protože rádio žádnou větší moc nemá. Takže si ho promítněte na vnitřní stranu víček a jediné, co vám můžeme pustit, je zvuková stopa.

Podobnou odpověď jsem měla očekávat. Ano, v rádiu film je na tom bledě či jedině za těmi víčky. Myslela jsem tedy, co byste popřál filmu Bourák?

Popřál bych mu hodně pobavených diváků, protože s tím záměrem jsme ten film dělali. Chtěli jsme trochu s nadhledem vyprávět příběh, který je trochu podivný, ale věřím že i zábavný.

Navíc první film po „koronakrizi“.

Právě a já myslím, že se lidi potřebují zasmát a že jim chybí ten společný zážitek ze sledování, mně teda jo, tak doufám, že to mají podobně.

Lidem chybí nejen ten filmový, ale i hudební. Co tedy MIG 21?

No, od konce června začínám konečně hrát a v následujících osmi týdnech tam máme naplánováno 25 koncertů, sice třeba pro menší skupinku návštěvníků, ale moc těším.