RECENZE: Jan Svěrák servíruje magické, nevyvážené a zmatené Betlémské světlo

Karel Šejnoha (Zdeněk Svěrák) je stárnoucí spisovatel, který má v pokročilém věku problém zformovat své fantazie do svých povídek. Postavy mu z imaginací utíkají do skutečného světa a Švejnoha se tak občas ztrácí ve své vlastní realitě, jež se volně prolíná se skutečností. Jednotlivé figury se však neomezují na pouhou materializaci, ale navíc ožívají vlastním životem a kladou si požadavky, jak by měl jejich příběh pokračovat.

Často na mysl vyskakuje přirovnání ke Vratným lahvím (2007), protože oba snímky mají značné množství paralel. U Betlémského světla se za fasádou magického realismu, který se snaží kamuflovat triviálnost příběhu, nachází vyprázdněná freska starce, jenž baží po minulosti a mládí. Snímek sice tématizuje i otázky stárnutí či rodiny, ale stále na povrch vybublává zejména téma sexismu. Bohužel žádného hlubšího rozpracovaní, rezolutního odmítnutí ani žádného komentáře se divákovi nedostává.

V tomto ohledu plakát s nahou Terezou Ramba vypovídá o snímku mnohé. Plakát nejprve vzbudil vlnu vášní a byl poměrně hojně diskutovaný, ale nakonec se ukázalo, že je dosti vypovídající. Snímek místo kritického zamyšlení nad problémy servíruje divákovi pouze stařecké fantazie o mladém ženském těle. A to je téměř vše. To, co ve Vratných lahvích funguje jako povznesená fantazie čerstvého důchodce, to v Betlémském světle působí spíše vulgárně, neuctivě, nechutně a neřkuli až oplzle.

O jednotlivých příbězích a postavách toho není až tolik, co říct. Jednotlivé roviny snímku se totiž často smývají a místy neexistuje jasná hranice mezi fantazií a realitou. To by samo o sobě nevadilo, ovšem práce s postavami je do značné míry zmatečná a nejen, že se v nich ztrácí hlavní postava, ale pravidelně se v nich topí i divák. Často totiž není jasné, jestli se jedná o Šejnohovu fantazii, nebo se jedná o skutečnost. Rovněž příběhy jednotlivých postav působí jednak banálně a jednak jejich zakomponování do hlavní dějové linie jen prohlubuje jejich epizodičnost.

Navíc snímek příliš nedrží pohromadě ani dramaturgicky. Na vině je z větší části scénář, který možná na papíře fungoval, ale i přes nesporné kvality režie Jana Svěráka, se nedaří promítnout autorskou vizi do konečné podoby snímku.

Vizuální stránka je na poměry české produkce opět nadstandardní a obdobně i kamera, která je také na vysoké úrovni. Ovšem slušivý kabátek nedokáže zamaskovat obsahovou prázdnotu snímku. Sice mu nelze upřít určitou vizuální poetiku, jenže v kontextu dalších problémů to nestačí ani k tomu, aby se snímek vyrovnal starším dílům, jež má Jan Svěrák na svém kontě.

Betlémské světlo zůstalo daleko za očekáváním a ukazuje tak určitou stagnaci či spíše klesající tendenci snímků Jana Svěráka. Dokud natáčel na základě scénářů svého otce, pohybovala se jeho tvorba na špici české produkce. Ale s tím, jak se Zdeněk Svěrák stáhnul z pozice scénáristy, dochází dech i Janovým snímkům. Konečný verdikt tak není příliš lichotivý a pouze odráží tvůrčí stagnaci autora. Nicméně na úplný závěr by mělo zaznít, že Jan Svěrák je stále velmi nadaný režisér, ale pouze průměrný scénárista.

Celkové hodnocení: 45 %

Betlémské světlo (2022)

Hrají: Zdeněk Svěrák, Daniela Kolářová, Vojtěch Kotek, Tereza Ramba, Ondřej Vetchý, Jitka Čadek Čvančarová, Vladimír Javorský, Patricia Schumann, Miroslav Táborský, Jan Budař, Alena Doláková, Lucie Polišenská, Jiří Macháček, Václav Kopta, Štěpán Kozub

Režie: Jan Svěrák

Předloha: Zdeněk Svěrák (kniha)

Scénář: Jan Svěrák, Zdeněk Svěrák

Kamera: Vladimír Smutný

Hudba: Ondřej Soukup