Sbormistr Vasilek: Nabouráváme nešťastnou tradici koncertů klasické hudby

S Pražským filharmonickým sborem jste před pár týdny zakončili sezonu. Když se za ní zpětně ohlédnete, jaká byla z pohledu sbormistra?

Byla velmi náročná, ale stála za to. Máme za sebou celou řadu důležitých koncertů a já myslím, snad to nebude znít příliš neskromně, že jsme je zvládli úspěšně. Vážím si toho, že se v této sezoně rozšířila naše spolupráce s Českou filharmonií. Vystoupili jsme spolu s ní pod vedením vynikajících světových dirigentů, jako jsou např. Jiří Bělohlávek, Manfred Honeck nebo Ingo Metzmacher. Poprvé nás řídil také šéf Metropolitní opery v New Yorku Fabio Luisi. Povedlo se nám pokračovat i v naší náročné samostatné koncertní řadě. V jejím rámci jsme uvedli hlavně skladby, které v Česku zaznívají jen výjimečně nebo se neprovádějí vůbec – některé zazněly v české premiéře a tři z nich dokonce v premiéře světové. Po delší době jsme nahrávali pro Supraphon a spolu s vynikajícím norským klavíristou Leifem Andsnessem účinkujeme také na nahrávce Beethovenovy Fantazie pro společnost Sony. Kromě České republiky jsme koncertovali v Německu, Švýcarsku, Itálii a Francii.

Na závěr sezony jste na samostatném koncertu uváděli Bohuslava Martinů. Čím je pro Vás tento autor výjimečný, že jste jej zvolili pro poslední koncert?

Martinů je v české hudbě fenoménem a jeho výjimečnost není možné v krátkosti popsat. Jeho sborové dílo je samozřejmou součástí repertoáru PFS – skladby Bohuslava Martinů uvádíme takřka pravidelně. Program posledního koncertu byl výjimečný hlavně tím, že jsme provedli všechny čtyři autorovy kantáty „z Vysočiny" souborně během jediného večera. Byl to náš příspěvek k Roku české hudby a zároveň jsme tak oslavili konec náročné sezony. Ten projekt byl obrovský rozsahem, uměleckou náročností, ale i finančními náklady. Současné vedení PFS je v těchto věcech velkorysé a velmi osvícené, a já jsem mu vděčný, že nám umožňuje takové programy realizovat.

Je nějaký autor, který napsal skladby pro sbor, ke kterému přistupujete více než obezřetně, pokud jej zařadíte?

Každý skladatel má „své" a každá skladba také. Musíme být obezřetní vlastně před každým úkolem. Snažíme se vždycky odvést ten nejlepší výkon, jaký dokážeme, ale cesta k němu je někdy dost trnitá. Obecně lze říct, že neobtížnější jsou skladby „a cappella" – takové, kde sbor zpívá sám, bez doprovodu nástrojů. V těchto skladbách je všechno slyšet a neskryje se v nich ani sebemenší nedokonalost. Díky nim ale sbor roste – při práci na nich se nejlépe formuje. Sbor, který zpívá dobře a cappella, zpívá dobře i s doprovodem orchestru. Obráceně to tak ale být nemusí.

O současných autorech se nemluví tak často jako o těch, jejichž skladby jsou již ověřené desetiletími. Pozorujete mezi současnými skladateli někoho, kdo by neměl být opomíjen? Ať už z českých či zahraničních.

Snažíme se takové autory uvádět v rámci naší samostatné koncertní řady. Její programy z velké části profilujeme právě tímto směrem: zařazujeme mj. díla úplně nová nebo v Česku neznámá, anebo taková, na která si jiní interpreti netroufnou. Česká koncertní dramaturgie obecně trpí tím, že uvádí pořád dokola stejné autory a stejné skladby – ty „desetiletími ověřené". Já doufám, že se nám našimi koncerty daří tuto nešťastnou tradici nabourávat. Např. v příští sezoně uvedeme skladby dvou výjimečných skladatelů, kteří jsou velmi známí a skoro populární v anglo-americkém prostoru, u nás o nich ale ví jen málokdo. Jsou to John Tavener a Eric Whitacre. Oba skvěle pracují se zvukem a s lidským hlasem a jejich hudba je pro publikum doslova podmanivá. Takových významných současných autorů je ale víc a já doufám, že se nám bude dařit je českému obecenstvu postupně představovat. Chceme ale objevovat i úplně nové osobnosti. Proto jsme také před časem vyhlásili skladatelskou soutěž. Zájem o ni byl obrovský: autoři z celého světa do ní přihlásili víc než sto dvacet skladeb – mnoho z nich bylo velmi dobrých, ne jenom ty tři, které nakonec zvítězily. „Neobjevené" dobré hudby je tedy spousta, člověk se jí ale nesmí bát a musí při jejím prosazování třeba i trochu riskovat.

U sboru působíte již od roku 2007. Jak se vyvíjela spolupráce?

Naše spolupráce byla příjemná a přínosná hned od začátku – jsem přesvědčený, že oboustranně. Pracujeme velmi intenzivně, ale v klidné a bezkonfliktní atmosféře. V tak velkém tělese to není běžné a já si toho moc považuju. Navíc myslím, že to je na výkonech sboru slyšet. Když se ohlédnu zpátky, určitě jsme před těmi sedmi lety zkoušeli rozdílně: někdy zbytečně moc, někdy zbytečně málo a určitě méně efektivně. Ale to asi ani nemohlo být jinak – museli jsme si na sebe zvyknout a poznat se, abychom věděli, co od sebe můžeme čekat. Dnes už snad můžu říct, že se známe dobře, jsme sehraní a sezpívaní, práce nám jde rychleji a výsledky jsou lepší. Nicméně pořád je na čem pracovat, navíc konkurence v Evropě je obrovská.

Jaký je program Pražského filharmonického sboru během léta?

Už popáté strávíme celé léto na operním festivalu v rakouském Bregenzu. Plníme tam funkci rezidenčního sboru a každý večer vystupujeme po boku Vídeňských symfoniků. Je to pro nás velmi prestižní angažmá. Letos budeme účinkovat v téměř třiceti představeních Mozartovy opery Kouzelná flétna. Tato inscenace bude uváděna na slavné jezerní scéně, tedy na obrovském jevišti plovoucím na hladině Bodamského jezera. Vedle toho budeme zpívat i ve třech menších operách: budou to Slavík Igora Stravinského, Vlaštovka Simona Lakse a Trans-Maghreb Petera Herberta. Poslední jmenovaná opera byla zkomponována přímo pro letošní festival a my ji uvedeme ve světové premiéře. Také nás čeká jeden festivalový koncert. Na jeho programu bude velkolepé Válečné requiem Benjamina Brittena.

Na závěr bych se chtěla zeptat, v jakém duchu se ponese sezona 2014/2015? Je nějaký motiv, který se ponese většinou koncertů?

Společný motiv by se v tom velikém počtu koncertů, které nás v příští sezoně čekají, hledal jen těžko. Ale jedna výjimečná událost přece jen z našeho běžného provozu vybočuje. V únoru totiž oslavíme 80. výročí založení PFS. Při té příležitosti uspořádáme mj. velký slavnostní koncert v Rudolfinu. Na programu bude slavná Stravinského Svatba, výběr z motet Antona Brucknera a jazzová Gloria Johna Ruttera.

Pražský filharmonický sbor byl založen jako amatérské těleso v roce 1935 Janem Kühnem. Tehdy nesl název Sbor Radiojournalu Praha, později, Český pěvecký sbor. Postupem času se profesionalizoval a v letech 1953 – 1990 byl součástí České filharmonie. V současné době působí jako samostatné těleso, které spolupracuje s vynikajícími dirigenty a předními českými i světovými orchestry.

Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek, který vystudoval obor dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

V letech 1998 – 2009 vedl Foerstrovo komorní pěvecké sdružení, s nímž slavil úspěchy na soutěžích v Klaipedě (2003) a ve Vídni (2006). Za úspěchy s tímto sborem obdržel v roce 2005 cenu Unie českých pěveckých sborů „Sbormistr junior". V téže době byl druhým sbormistrem operního sboru Národního divadla v Praze. V roce 2010 sestavil jazzový vokální ansámbl, který připravil ke spolupráci s Bobbym McFerinnem na jeho koncerty v České republice. Založil také komorní sbor Martinů Voices, se kterým vystupuje na předních hudebních festivalech.