REPORTÁŽ: Brněnský historik Eduard Roreček nechal nahlédnout do své literární tvorby

Středoškolský a vysokoškolský profesor, historik, milovník literatury Mgr. Eduard Roreček, Ph.D. je muž mnoha tváří. Během své učitelské praxe vystřídal několik škol a na své povolání je náležitě pyšný. Právě zmínkou o hrdosti kantorství započal v pondělí 11. dubna své další autorské čtení, kterému se věnuje již několik let a na kterém představil jednu ze svých tváří, a to svůj spisovatelský talent.

Tvorba Eduarda Rorečka zatím není veřejně dostupná, avšak ve svém pomyslném šuplíku literatury má řadu textů, které by rozhodně stály za publikaci, což dokazuje i zaplněný sál v Mahenově památníku, kde své autorské čtení pořádal. Desítky lidí měly možnost se zaposlouchat do více než hodinového čtení rozděleného do tří bloků. Každý byl ze zcela jiného soudku, a každý posluchač si tak mohli najít to své.

V prvním bloku Roreček přednesl svým posluchačům dvě básně a povídku s tématikou smrti. Autor posluchače zavedl na daleký sever, přiblížil jeho nehostinné podmínky a představil příběh milenců, které spojil nelítostný osud a hlavně každodenní přítomnost smrti. Sama smrt umí v lidech vyvolat jak myšlenkové, tak pocitové zvraty nebývalých rozměrů a člověk tak dokáže dojít katarze i prostřednictvím tragických událostí, právě tak, jak tomu bylo u hrdinů povídky s názvem Zmocnění, za kterou by se nemusel stydět ani Walter Scott.

"Ischemická choroba zachvátila celou krajinu. Její studený pot je příznakem přicházejícího záchvatu. Pobledlá, bezkrevná krajina se dusí, těžce dýchá, hroutí se sama do sebe. Nekrotická půda má jílovitě nažloutlou barvu..."

Druhý blok večera se nesl v o poznání veselejším duchu a zamyšlené tváře posluchačů rozjímacích nad životem a smrtí vystřídal úsměv na rtech a nezřídka i hlasitý smích. Roreček totiž prokládal básně věnované své přítelkyni humornými povídkami, v nichž nechyběly jak motivy jeho oblíbených kapel, drahé značky alkoholu, tak i peprná slova vyjadřující pocity hlavních postav. Říká vám něco jméno Strandmon? Ne? A obchodní řetězec Ikea? Právě Strandmon je název pro křeslo, které Ikea vyrábí a jež autor zakomponoval do své povídky, ze které se tak díky prosté věci stalo něco neobyčejně nápaditého. A proč ne?! Každý z nás už přece zažil situaci, kdy měl pocit, že i neživé předměty dokáží vyprávět příběhy.

Ani závěrečný třetí blok neztrácel dynamiku celého přednesu a do posluchačů vnesl dávku nostalgie, v níž autor neváhal využít vzpomínek z minulosti. A stejně jako předobraz jedné z básní, malba dýmky od belgického umělce Reného Magritta, která se honosně hlásí k tomu, že ve skutečnosti není dýmkou, i celý večer zakončila povídka, která nebyla povídkou.

Roreček se s diváky rozloučil zajímavým pokusem, respektive dvěma větami, které podle svých slov před časem napsal se svou přítelkyní jako začátek povídky, k níž dosud nevznikl konec. A možná právě tím chtěl svým posluchačům říct, že ani on sám zdaleka není se svojí tvorbou u konce a že se tak mohou těšit na další jeho literární počiny.

Celý večer se však nenesl pouze v duchu dobré literatury, ale i chytlavé hudby, o kterou se postaral student konzervatoře Ondřej Zámečník se svým akordeonem. Prostřednictvím svých skladeb dal posluchačům ochutnat hudbu z různých koutů světa jako například argentinské tango či francouzský šanson a celý večer tak díky tomu dostal úplně jiný rozměr.

Milovníkům kvalitní a osobité literatury nezbývá než si postesknout, že se s Rorečkovou tvorbou nemají možnost čtenáři seznámit v tištěné podobě, ale nikdy neříkejme nikdy a nechme se překvapit, s čím tento talentovaný umělec ještě přijde. Není totiž vyloučeno, že se jednou zařadí mezi literární mistry, na které tak rád ve svých textech odkazuje.