ROZHOVOR | Rozhovor s Richardem Nedvědem: Nežli kouzlení je někdy těžší vymyslet vtip

V pořadu Na stojáka jste se prezentoval kouzelnickými produkcemi. Začal jste se o ně zajímat proto, že jste chtěl proniknout do tajů magie nebo jste měl touhu ohromit svým uměním?

Řekl bych, že spíš ohromovat. V nějakých šestnácti letech jsem viděl v televizi pořady s Davidem Copperfieldem, to se mi tehdy moc líbilo, díval jsem se na to s otevřenou pusou a říkal si »Jo, to je dobrý«. Začalo mě to bavit, mám dojem, že jsem tehdy dokonce odhalil jeden jeho trik, nebo jsem si to aspoň myslel. Později jsem si potvrdil, že to tak opravdu bylo, takže jsem měl radost. Tenkrát jsem si začal kouzlit doma pro sebe, pro rodiče, pro sestru, řekl bych, že jsem je tím začal otravovat. Vymýšlel jsem si i vlastní kouzla, byl to takový koníček.

Bylo těžké u toho zůstat? Pocítil jste někdy, třeba po nějakém neúspěchu, potřebu si o tento koníček zabojovat?

Občas se mi stane, že se mi něco nepovede, ale že by to vedlo k tomu, abych s tím praštil, tak to ne. Nenastal nikdy takový stav, že bych uvažoval o konci kouzelnické kariéry. Spíš to byla taková posloupnost, nejdřív to byl opravdu koníček, kouzlil jsem si sám pro sebe a vymýšlel kouzla, pak to dostalo jinou úroveň, když jsem se dostal do kouzelnického klubu, to pořád byla ještě zábava. Dál jsem se učil, jezdil na soutěže a teprve potom to začalo být profesí. Ale ani v jednom období mě nenapadlo, že bych s tím přestal.

Dá se v této oblasti ještě něco nového vymyslet? Zdálo by se, že už tu všechno bylo, snad s výjimkou toho Copperfielda...

Je těžké něco nového vymyslet, většinou se používají staré principy v novém kabátě, každý má nějaký styl předvedení kouzel, každý je předvádí jinak. Třeba zmizení míčku – někdo ho nechá zmizet bombasticky, další vtipně, jiný trapně, takže je to opravdu o předvedení. Ale ty nové principy, to je těžké. Vymýšlejí se nová kouzla, dokonce se dají nakupovat...

Vy jste to kouzlení pojal trošku jako neumění a pak najednou překvapíte povedeným kouzlem, byl to určitý prvoplán, takového s prominutím nešiky?

To všechno vznikalo postupně. Když jsem kouzlil ještě pro zábavu a jezdil na soutěže, tak jsem se snažil být »vážný kouzelník«. Pak jsem při mikromagické soutěži, šlo o memoriál Jana Fechtnera, udělal takový fór, měl jsem šátek a pod ním karty a jakoby mimoděk jsem je hledal, a pod tím šátkem jsem udělal (zvuk větrů) do absolutního ticha. Lidi se začali smát a mě tenkrát napadlo, že to bylo docela dobré, že je to chytlo a smějí se tomu. Já už na základní škole byl takový šašek...

Je těžší kouzlit nebo vymýšlet ony vtipy?

Obojí je těžké, nevím... Kouzla jsou otázkou zručnosti, a taková já paradoxně moc nedělám. Při té mikromagii to je potřeba, ale na jevišti je asi těžší vymyslet ten vtip. Já třeba převezmu staré kouzlo s novinami a musím vymyslet, aby to bylo vtipné. Jdu s tím před publikum, vyzkouším to a ono to nefunguje, tak to musím znovu předělat. Takže si to vyzkouším přímo na lidech.

Diváci vás už brzo uvidí ve filmu Musíme se sejít. Jak jste do tohoto filmu pronikl, bylo to na základě nějaké dovednosti?

Ona už to je nějaká doba, ale pokud si vzpomínám, tak kluci hledali někoho, kdo umí řídit autobus. A já ho řídit neumím, tak si mě proto asi vybrali. Nebo nikdo jiný nemohl a já měl čas? Kývl jsem jim na to, ale jestli to bylo kvůli tomu, to vám neřeknu.

Richard coby řidič autobusu ve filmu Musíme se sejít (zdroj: CrazyDay)

Když jste neuměl řídit, měl jste za sebe záskok?

Kdepak, ono se to natáčelo během jednoho dne. Jezdili jsme na Čerňáku (Černý Most), tam jsem na autobusovém nádraží kousek řídil, couvl si a pak zase popojel dopředu, to ještě šlo. Ale pak jsme točili v jižních Čechách na letišti a tam už to fakt frčelo, šlápl jsem na to, ale nikdo se nebál... možná to nikdo nevěděl, že to neumím, ale byla to opravdu dobrá zkušenost.

Snímek Musíme se sejít je o srazech po několika letech, jak vy se k takovým akcím stavíte, chodíte na ně?

Ono jich zatím bylo jen pár ze základní školy, ale byly vždycky v době, kdy jsem pracoval, takže jsem neměl čas. Bývají to většinou pátky večer, kdy jsem beznadějně zadaný, zkrátka na to nemám čas.

Láká vás filmová kariéra?

Tak půl na půl. Nejsem žádný herec, ale bylo to zajímavé, už jsem i něco točil a svým způsobem cítím, že bych mohl hrát dál a rozvíjet se v této oblasti, proniknout do ní, ale chtělo by to hrát v kuse, nějakou telenovelu o 300 dílech...

Nekoukejte mi při kouzlení pod ruce, jinak budu smutný (zdroj: Robert Pavelka)

Pojďme nyní k pořadu Na stojáka. Jak jste se tam dostal?

Těžko. V podstatě mě k účinkování donutili, ostatně mě vždycky někdo k něčemu musí donutit, abych někam šel. Tenkrát za tím byl Petr Vydra. Chodil do kouzelnického klubu a jako host nás učil improvizovat, protože kouzlení je vlastně také improvizace, včetně mluvení. Docházel tam, myslím jednou za měsíc, a jednou za mnou přišel a povídá, že bych se hodil do toho pořadu. Já mu říkal, že ne, že nevím, pořád jsem nechtěl a odmítal, neměl jsem o to zájem. Podíval jsem se na to, ale ani se mi tam moc nechtělo, ale Petr mi pořád říkal, že bych tam měl jít. Lákal mě na zkoušky, že si mě prohlédnou a řeknou mi, ale já vzdoroval snad půlrok nebo i rok. A pak jsem se jednou rozhodl, ještě s kamarádem Ondrou Pšeničkou. Šli jsme do Retro Music Hall, tam probíhal konkurs, teď tam chodili lidi, někdy se tleskalo, někdy ne. Já tam stál u baru a pořád se mi nechtělo. Po hodině a půl jsem se nepřihlásil, celé to zakončil Dan Čech, ten už tam vystupoval a byl tehdy hvězda, takže to uzavřel, aby to nějak vypadalo. A až když skončil a už ani nešly kamery, tak jsem se odvážil a zašel jsem za panem režisérem. Ten mi řekl, že až příště, ale přišel Petr Vydra a tvrdil, že to je v pohodě, že jsem schopen vystoupit. Dovolil mi to, já tam šel a začal říkat nějaké věci, které nikoho nebavily. A mě napadlo udělat takové kouzlo, byla tam červená zářivka a já to červené světlo z té zářivky uchopil a měl jsem ho jako chvíli v ruce a zase ho hodil nazpátek. Všichni ztuhli a co jsem to jako udělal. Napadlo mě, že bych mohl pokračovat, měl jsem u sebe karty, a to ty lidi nějak zaujalo, panu režisérovi se to líbilo... a tak jsem to začal dělat.

Vedete si statistiku, kolikrát jste tam účinkoval?

Ono je důležité, jestli myslíte díly, které se natáčely, nebo celkově. Natočil jsem jich asi šest dílů. Pak bylo pár vystoupení pro veřejnost. Teď už se to netočí, nejdřív to koupila ČT od HBO, teď to zase dělá nějaká jiná televize. Já vlastně ani nemám moc zapotřebí natáčet nové scénky, které jsou pak na internetu, já je raději dělám naživo. Ono je něco jiného jenom mluvit, já musím vymýšlet texty a ještě u toho kouzlit.

Docela na závěr; ví se o vás, že jste fanouškem Čtyřlístku a dokonce kmotrem jeho muzea v Doksech. Kterou postavičku máte z této čtyřky nejraději?

To je zajímavé, když jsem se stal kmotrem muzea, tak v Doksech byl pan Němeček a kreslil dětem na přání obrázky – ptal se vždycky, koho chtějí nakreslit. Ale nenechal jsem si nikoho konkrétního nakreslit, protože nemám nikoho vyhraněného. Mně se vždycky líbily ty jeho krajinky, takže jsem si nechal nakreslit krajinku, rybníček se zříceninou, to se mi líbilo nejvíc.