ROZHOVOR | Berlínskou zeď mám za komunistickou zvůli. Umíraly na ní i děti, rozdělila rodiny. Zbořil ji až omyl, říká pro EZ historik

Jejich zvěrstva viděli v přímém přenosu. Západoberlínští občané byli přímými svědky vražd uprchlíků, kteří se krátce po přehrazení města ostnatými dráty chtěli dostat na svobodu. Zatímco na československé železné oponě kvůli neprodyšně uzavřené hranici se Západem zrůdnosti pohraničníků proti takzvaným narušitelům probíhaly v utajení, na Berlínské zdi byly zákroky ze strany represivních složek jasně vidět. „Existují dokonce případy, jak lidé ze Západního Berlína chtěli prorazit Braniborskou bránu, neboť s nimi cloumaly emoce, když na vlastní oči viděli zastřelení člověka, který se pokoušel dostat na opačnou stranu města,“ říká pro EuroZprávy.cz Libor Svoboda, historik specializující se na moderní české dějiny, dějiny východní Evropy a dějiny bezpečnostních sborů a v souvislosti s úmrtími dodává: “Nikdy mě nenechají chladným zprávy o smrti mladých lidí, a to se samozřejmě netýká jen Berlínské zdi.”

Největším paradoxem je, že Sověti byli vůči nápadu vystavit monstrózní zeď, jejímž hlavním cílem bylo zabránit exodu občanů NDR na Západ, zpočátku zdrženlivý. Byli si vědomi, že Berlín je neuralgickým bodem. Napětí v metropoli totiž vždy způsobovali právě oni. „A proto za nápadem postavit ji, nestáli. Po Stalinově smrti nechtěl I. první tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Sergejevič Chruščov jitřit dalším zásahem Berlín. V živé paměti byla totiž Berlínská blokáda z let 1948 a 1949, a to ze strany Stalina, který zatarasil silnice vedoucí k západním sektorům a nemohli být tak pozemní cestou zásobováni. Proto rok museli tamním obyvatelům Američané shazovat potraviny leteckým mostem,“ tvrdí Svoboda, který upozorňuje, že další jizvu na městě spáchali Sověti potlačením Východoněmeckého povstání v roce 1953. „Tehdy lidé protestovali proti zhoršujícím se ekonomickým podmínkám a do ulic vjely tanky, které demonstrace tvrdě potlačily,“ praví Svoboda.

Na výstavbě Berlínské zdi, která symbolizovala rozdělenou Evropu i studenou válku, ale trval generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht. „Byl to zarytý stalinista, který od Sovětů požadoval obsazení západních sektorů, což ale sice odmítli, ale nakonec Ulbrichtovi, na něhož tlačili další fanatičtí východoněmečtí straníci, ustoupili a se stavbou souhlasili,“ vysvětluje. Ozbrojené síly NDR, tedy armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí přístup k hranicím Západního Berlína přerušily v noci z 12. na 13. srpna 1961.

Dva měsíce po rozdělení metropole, které dominovala Berlínská zeď vysoká 3,6 metrů a měřící 165 kilometrů, hrozil válečný konflikt mezi Sověty a západními mocnostmi prezentované Američany, Brity a Francouzi, a to na přechodu Checkpoint Charlie. Proti sobě zde od 22. do 28. října 1961 stály namířené hlavně tanků. „Problémem bylo, že diplomaté při přejezdech do východní zóny odmítali dávat doklady složkám NDR, neboť ji Západ jako zemi vůbec neuznával. Pokud by se nechali kontrolovat východoněmeckými vojáky či policií, dali by najevo, že NDR akceptují. Napětí trvalo šest dní, pak se vše diplomatickou cestou urovnalo,“ říká.

Do dějin Zdi se zapsali i dva američtí prezidenti. John Fitzgerald Kennedy, který před radnicí v západoberlínské čtvrti Schöneberg pronesl 26. června 1963 památnou historickou větu: „Ich bin ein Berliner!“ „Svým projevem tehdy zaskočil poradce, kteří mu napsali smířlivější rétoriku. Vystoupením dal Západnímu Berlínu naději, že Amerika stojí o jednotné město a v té chvíli jej zbožňoval,“ tvrdí.

 Svoboda připomíná i nespornou roli Ronalda Reagana, který 12. června 1987 v Západním Berlíně vzkázal generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michailu Gorbačovi, aby zeď zbořil. Doslova řekl: Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu, pane Gorbačove, zbořte tu zeď! “Reaganův výrok odrážel změny ve vývoji mezinárodní politické situace a ve vývoji sovětsko-amerického soupeření, které se začaly projevovat ve druhé polovině osmdesátých let. Reagan jednoznačně patřil k politikům, kteří měli výrazný podíl na rozpadu sovětského bloku a pádu Berlínské zdi.”

Jak zeď znenadání v noci z 12. na 13. srpna 1961 vyrostla, pak zcela šokujícím způsobem byla zbořena, a to 9. listopadu 1989 po nekonečných 10 316 dnech. Člen politbyra východoněmecké komunistické strany (SED) Günter Schabowski neměl přesné informace o uvolnění pohybu občanů NDR. Tak zazmatkoval a řekl, že opatření platí ihned. Zbořil ji omylem, přímo od stolu. „Lidi ji už prostě nechtěli, měli ji po krk a ta doba na její odstranění prostě dozrála,“ má Svoboda jasno.

MAŠÍNI A SPOL. VYUŽILI SKULINY V ŽELEZNÉ OPONĚ

Pane doktore Svobodo, co se vám vybaví, když se řekne Berlínská zeď, od jejíž výstavby právě dnes uplyne 59 let? Považujete ji za symbol komunistické cyničnosti, když bolševici neváhali rozdělit město, rodiny i partnerské vztahy?

Jednoznačně ji vnímám jako tragédii pro celé Německo. Byl to symbol rozdělené Evropy a studené války, dodnes zůstává mementem. Její postavení považuji za komunistickou zvůli. Při pokusu o její překonání bylo zastřeleno 140 občanů. Rozdělení města na Východní a Západní Berlín zasáhlo do lidských životů i osudů. Většina z minuty na minuty ztratila kontakt s rodinou i se svými láskami anebo přišla o svá zázemí. A přitom ti lidé se třeba vůbec o politiku nezajímali. Představte si, že by se rozdělila, přehradila z ničeho nic Praha a vy byste najednou nemohl do části, kde jste měl práci, kamarády, příbuzné. Život se tehdy změnil i dětem, nemohly už v Západním Berlíně navštěvovat stejnou školu, když bydlely na východní straně. A navíc kredit Německé demokratické republiky po její výstavbě ještě více v očích Západu utrpěl, východní zemi totiž do té doby doby vůbec neuznávali a nyní to bylo ještě horší. Uznání od západních mocností se NDR dočkala až v 70. letech.

Kdy se vůbec objevují první informace, že NDR hodlá postavit překážku o celkové délce 165 kilometrů (45 km s hranicí Východního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem) a o výšce 3,6 metrů z betonových panelů ve tvaru nepravidelného a převráceného písmene T?

Už v padesátých letech se vůdcům NDR nelíbilo, že během tří let volně přešlo na Západ kolem dvou milionů lidí. Odliv schopných, vzdělaných lidí byl obrovský. Lidé také viděli, jak rozdílná je ekonomická situace v obou částech metropole. Západní Berlín, který spravovaly západní mocnosti si ekonomicky vedl celkem dobře, zatímco východní část pod samosprávou Sovětského svazu upadala. Ještě hluboko před rokem 1961, kdy Zeď vznikla, začaly restrikce ze strany východoněmecké policie, jejímž cílem bylo, aby se nemohlo tak snadno přecházet. Ale pořád to šlo, ta skulinka v železné oponě tam v podobě Západního Berlína stále byla.

Nevyužili této skulinky v železné oponě i někteří Čechoslováci, když se přes metropoli dalo snadněji z NDR dostávat na svobodu?

Ano, ukázkovým příkladem je protikomunistická odbojová skupina bratří Mašínů, které se po měsíčním skrývání a útěku před sovětskou armádou i německou policií podařilo dostat z NDR do Západního Berlína. Ovšem je nutné zdůraznit, že českoslovenští komunisté si této možnosti byli moc dobře vědomi. Proto na počátku padesátých let vznikla 19. brigáda Pohraniční stráže zvaná Děčínská, která střežila hranici s NDR. Režim byl v tamním pásmu přísný, téměř srovnatelný se západní hranicí, pohraničníci byli rovněž připraveni okamžitě při narušení střílet. Zmíněná brigáda byla zrušena tři roky poté, co vyrostla Berlínská zeď. Její působení tak ztratilo na významu. V souvislosti s volným přechodem z východní do západní části bych zmínil dobový propagandistický seriál 30 případů majora Zemana, konkrétně díl Bílé linky, kde je dobře patrné, jak se dalo přecházet.

To ale nemělo mít dlouhého trvání. Zajímavé je, že ještě 15. června 1961 prohlásil generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht: „Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten!“ (Nikdo nemá v plánu stavět nějakou zeď!) a dodal, že země potřebuje zedníky na výstavbu bytů pro pracující, nikoli na nějakou zeď. A za necelé dva měsíce se natahovaly ostnaté dráty a začala se budovat. Věděly západní zpravodajské služby dopředu, co se chystá?

Víte, ony ani zpravodajské služby nejsou všemocné. Plány na výstavbu zdi probíhaly v takovém utajení, že o nich nevěděli ani někteří politici, policie, armáda či administrativa země. Pro všechny to pak bylo o to větší překvapení. Možná někdo mohl tušit, že by se snad něco mohlo stát, ale rozhodně nikdo nemohl předpokládat, k jak drastickému rozdělení města dojde.

O PŮLNOCI PŘIŠEL ŠOK, LIDÉ SKÁKALI Z OKEN NA ZÁPAD

Ulbrichtovi původně jen stavba zdi nestačila a chtěl být ještě mnohem radikálnější. Od Sovětů požadoval obsazení západních sektorů vojenskou silou, to však I. první tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Sergejevič Chruščov rozhodně odmítl, protože si nepřál konflikt s USA. Znamená to, že německý komunistický politik se střetu se Západem nebál? Je nutné připomenout, že v Berlíně platil i nadále čtyřmocenský status vítězných mocností, a to americké, britské, francouzské a sovětské zóny.

Ulbricht byl zarytý stalinista, a tak se jeho stylu nelze divit. Sověti sice požadované obsazení západních sektorů odmítli, ale nakonec Ulbrichtovi, na něhož tlačili další fanatičtí východoněmečtí straníci, ustoupili a se stavbou souhlasili. Možná to bude pro někoho znít překvapivě, ale Sovětský svaz původně o Berlínskou zeď vůbec nestál. Byli si vědomi, že Berlín je neuralgickým bodem. Napětí v metropoli totiž vždy způsobovali právě oni. A proto za nápadem postavit ji, nestáli. Po Stalinově smrti nechtěl I. první tajemník Komunistické strany SSSR Nikita Sergejevič Chruščov jitřit dalším zásahem Berlín. V živé paměti byla totiž Berlínská blokáda z let 1948 a 1949, a to ze strany Stalina, který zatarasil silnice vedoucí k západním sektorům a obyvatelé v nich nemohli být tak pozemní cestou zásobováni. Proto rok museli Američané tamním lidem shazovat potraviny leteckým mostem. Další jizvu na městě spáchali Sověti potlačením Východoněmeckého povstání v roce 1953. Tehdy lidé protestovali proti zhoršujícím se ekonomickým podmínkám a do ulic vjely tanky, které demonstrace tvrdě potlačily. Sověti prostě brali Berlín jako kritický bod. Rád bych ale zdůraznil, že v žádném případě nechci Chruščova idealizovat.

V noci z 12. na 13. srpna 1961 přišel obrovský šok. S úderem půlnoci se východní Berlíňané nedostali do západní části města. Kdybyste měl generaci narozené po roce 1989 stručně říci, co ti lidé bezprostředně cítili, jak byste tento úkol pojal?

V první řadě to byl pro všechny obrovský šok, a to i pro lidi na Západě. Z minuty na minutu se zrodily dva odlišné světy, které se neprodyšně uzavřely. O půlnoci se zastavila podzemní dráha U-Bahn i městská S-Bahn. Lidé bydlící na hraniční ulici Bernauer Strasse vyskakovali z oken, aby se dostali na svobodné území. Ne všem se to podařilo. První obětí Berlínské zdi se stala 22. srpna Ida Siekmannová, která se zabila skokem ze třetího patra právě na hraniční ulici Bernauer Strasse. Dokonce existují snímky, jak východní vojáci chtěli občany stáhnout zpět na území NDR, naopak na druhé straně uprchlíkům házeli matrace i sítě. Snažili se jim pomoci. Záhy začali zedníci okna, z nichž se dalo vyskočit na Západ, zazdívat. Rovněž domy, které byly bezprostředně u hranice, se musely vyklidit a zůstaly opuštěny. Je to neuvěřitelné, ti lidé v nich žili léta, byli na svá zázemí zvyklí a najednou kvůli zdi se museli vystěhovat. Znovu použiji ten příměr. Ať si mladí představí, že by se Praha najednou neprodyšně uzavřela a nemohli jít za rodinou, přáteli či do práce.

Berlínská zeď se začala stavět 16. srpna, do té doby byl na zemi položený ostnatý drát. Je zajímavé, že americká strana přijala tuto skutečnost s naprostým klidem, bez jakékoli reakce. Jak si to vysvětlujete?

Nastalou situaci vnímali jako čisté politické rozhodnutí. Navíc je nutné si uvědomit, že americký prezident John Fitzgerald Kennedy byl ve funkci teprve od ledna 1961, a tak se zatím, když to řeknu lidově, teprve zahříval a nechtěl se pouštět hned do něčeho složitého. Nebezpečí od Američanů se neobával ani Chruščov, který měl tendenci Kennedyho podceňovat vzhledem ke jeho věku (v době jmenování mu bylo 43 let – pozn. red.) a nezkušenostem. Je také možné říci, že situace mezi Východem a Západem se po Stalinově smrti na chvíli zklidnila, a tak nikdo neměl zájem, aby docházelo k dalšímu napětí.

ZASTŘELENÝ LITFIN JEL ZA RODINOU, HRANICE SE UZAVŘELY

Hned po rozdělení metropole začaly vyhasínat první lidské životy. Už jsme zmínili tragédii Idy Siekmannové, pád z domu se rovněž stal osudným na hraniční ulici Bernauer Strasse Olze Seglerové, která se ve svých osmdesáti letech stala nejstarší obětí Berlínské zdi. Prvním zastřeleným se ale stal 24. srpna Günter Litfin. Můžete o něm říci něco detailnějšího?

V jeho příběhu hraje hlavní roli tragická ironie. Jednalo se o čtyřiadvacetiletého občana NDR, který se začal usazovat v Západním Berlíně. Koupil si zde byt, byl kadeřníkem, a tak měl snad i svoji živnost. Počítal, že zde bude žít. O prázdninách za ním přijel jeho bratr na návštěvu a na jejím konci se dohodli, že Litfin přijede navštívit rodiče na východ města. Bohužel svou misi načasoval nejtragičtěji, jak mohl. Rozhodl se pro ni o půlnoci z 12. na 13. srpna 1961. Podzemní dráhou se ještě dostal na území NDR a najednou došlo k totálnímu přerušení mezi oběma částmi. Zřejmě jedenáct dní byl v šoku než byl schopen jednat. Proto se až 24. srpna rozhodl, že přeplave zpět do Západního Berlína. Bohužel se mu to nepodařilo. Pouhých 25 metrů od vytouženého cíle jej zasáhla kulka a byl na místě mrtev. Jelikož zásah viděli na druhé straně, spustili východní Němci na adresu Litfina pomluvy, aby co nejvíce pošpinili jeho jméno. Tvrdili například, že to byl homosexuál.

Přesto nejvíce známá je kauza osmnáctiletého zedníka Petera Fechtera, který téměř při ročním výročí postavení Zdi 17. srpna 1962 se svým kamarádem Helmutem Kulbeikem chtěl prchnout. Proč je tak často vzpomínán?

Je symbolem prvního výročí, proto o jeho smrti ví i laická veřejnost. A je působivý, protože lidé na západní straně viděli, jak vykrvácel doslova v přímém přenosu. Fechtera po překonání úvodní překážky zasáhla u druhé zdi kulka do pánve před očima stovek svědků. Spadl zpět na východ do pásma smrti, kde ležel asi hodinu. Američané se mu neodvážili pomoci, protože byl stále na území NDR a jejich složky mohly na ně spustit palbu a vznikl by tak konflikt. Proto Fechter ve velkých bolestech vykrvácel. Stal se obětí studené války. Když západní Berlíňané viděli, za jak krutých podmínek zemřel, spustili okamžitě hlasitý projev, který vyvoval demonstraci. Alespoň jeho kolegovi se podařilo, ač rovněž zraněnému, prchnout. Existují dokonce případy, jak lidé ze Západního Berlína chtěli prorazit Braniborskou bránu, neboť s nimi cloumaly emoce, když na vlastní oči viděli zastřelení člověka, který se pokoušel dostat na opačnou stranu města. Musím ale zmínit, že neutíkali jen obyčejní lidé, ale dezertovali i vojáci. Jen do konce roku 1961, tedy za čtyři měsíce, přeběhlo osm mužů z armády.

Když hovoříme o vojácích, musíme zmínit příběh devatenáctiletého Hanse Conrada Schumanna. Na rohu berlínských ulic Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse přeskočil 15. srpna z NDR ostnatý drát a tento moment slavně zachytil fotograf Peter Leibing. Později Schumannovi byla postavena i socha. Kromě toho, že se Schumann v roce 1998 oběsil v 56 letech kvůli rodinným problémům ve svém bavorském sadu, o něm není moc známo. Víte, zda se k útěku připravoval anebo šlo o náhlý impuls?

O úplně náhlé rozhodnutí přeskočit ostnaté dráty nešlo, jinak by onen zmíněný slavný snímek asi nevznikl. Fotograf Leibing si všiml vojáka, který kouřil jednu cigaretu za druhou a byl zjevně nervózní. Pozoroval ho asi hodinu a půl. Během této doby na něj přihlížející ze Západu jako na každého východního člena ozbrojených složek volali nadávky jako Ty, hajzle, bolševiku anebo zběhni k nám na svobodu. Na Schumannovi bylo vidět, jak si ty protesty bere osobně. On totiž nebyl z Berlína, ale pocházel ze Saska, odkud byl stažen do pohotovostních jednotek, které strážily ostnaté dráty. Měl jako absolvent poddůstojnické školy hodnost kaprála, tedy desátníka. Přesto se rozhodl zběhnout, odhodil cigaretu a přeskočil zátarasy. V momentě, kdy byl ve vzduchu, stisk Leibing spoušť svého fotoaparátu. Neemigrovali jen východní Němci, ale také Sověti, které ale když je při pokusu chytili, čekal tvrdý trest. Západ byl ze začátku ale překvapen, jaká nízká uvědomělost u východních vojáků panovala. Jinak ale vyšší šarže armád čtyřmocností mohly podle statusu volně přecházet z jednoho do druhého sektoru. Využívali toho k nákupu na Západě nejen Sověti, ale i Američané, Britové a Francouzi, kteří zase mířili na východní stranu, kde bylo zboží extrémně pro ně levné.

STŘEŽENÍ? STALINŮV TRÁVNÍK I PSI, VOJÁCI ZBOŘILI KOSTEL

Kdo mohl na východní straně střežit Berlínskou zeď, jaká kritéria musel splňovat?

Muselo se jednat o prověřené mladé muže. Přesné nároky u složek v NDR neznám, ale dá se předpokládat, že budou podobné jako u československých pohraničníků, kteří sloužili na železné oponě. Například nesměl míti příbuzného na Západě anebo udržovat styky s někým v západních zemích. Výhodou bylo, když někdo z rodiny byl ve straně, či dokonce členem partaje byl samotný voják, ale podmínkou být v partaji nebylo. Nesměli mít žádné politické, ale ani kriminální škraloupy, měli být agnažovaní a dostatečně uvědomělí. U nás byl velkým mezníkem rok 1968. Když se kdokoli z rodiny zapletl v protestech proti invazi, anebo s ní nesouhlasil, tak on sám či jeho blízký příbuzný i potomek k Pohraniční stráži nastoupit nemohl. Rok 1968 byl tabu.

Jak byla hranice mezi městy zabezpečena?

Zabezpečení se postupem času vyvíjelo. Definitivně byla zeď, co se týkalo jejího zabezpečení, dokončena až na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Nejdříve stála v cestě první velká zeď, za ní byly ostnaté dráty, ocelové bodce, jímž se přezdívalo Stalinův trávník, pak následoval dvouapůlmetrový pás s dalšímí ostnatými dráty, i kontrolní pás, který byl pokryt pískem, aby byly hned vidět narušitelovy stopy. Součástí opevnění bylo signalizační zařízení, které se pod dotyku aktivovalo a upozornilo hlídku na pohyb v pásmu. Po sto metrech byly pozorovatelny, z nichž bylo dokonale vidět. A pak následovala ještě jedna zeď. Mezi první a druhou zdí pobíhali psi, jejichž vytí slyšeli obyvatelé Západního Berlína, kteří u ní bydleli. Strážci NDR se nezastavili před ničím, a to ani před zbouráním kostela na hraniční ulici Bernauer Strasse, který několik let používali jako sklad. Protože byl blízko hranice, srovnali ho se zemí.

I když byla Berlínská zeď bedlivě střežena, lidé prahnoucí po svobodě ji přesto překonali, a to vzduchem, vykopáním podzemního tunelu či v přestrojení za sovětské vojáky nebo v úkrytu ve vozu. Je nějaký příběh, který vás i po těch letech dojímá?

Nejdojemnější je vždy smrt malých dětí a mladých lidí, které připravila o život touha po svobodě. Na druhou stranu mě fascinuje to odhodlání dostat se za každou cenu ven. Byli tací, kteří dokázali zeď přelézt a odolat všem nástrahám, o nichž jsem se už zmínil. Jiní se podkopali tunelem či přeletěli vzdušným balónem, anebo se ukryli v autě. Je skvělé, že východní Němci boj za svou volnost nikdy nevzdali. Lidé ale kvůli Berlínské zdi umírali i v roce 1989, poslední obětí je Winfried Freudenberg, jenž 5. února zemřel při neúspěšném pokusu přeletět překážku balónem. Za devět měsíců poté se zeď rozpadla.

HROZIL KONFLIKT, PANE GORBAČOVE, ZBOŘTE TU ZEĎ!

Dva měsíce po rozdělení metropole mohlo dojít k závažnému konfliktu. Přechod Checkpoint Charlie se stal místem vzájemné demonstrace síly americké, britské, francouzské a sovětské armády, kdy proti sobě od 22. do 28. října 1961 stály tanky soupeřících mocností jako reakce na východoněmecké pohraniční kontroly západních diplomatů při přechodu hranice do východního Berlína. Jak blízko bylo k ozbrojené akci a co ji nakonec odvrátilo?

Problémem bylo, že západní diplomaté při přejezdech do východní zóny odmítali dávat doklady složkám NDR, neboť ji Západ jako zemi vůbec neuznával. Pokud by se nechali kontrolovat východoněmeckými vojáky či policií, dali by najevo, že NDR akceptují. Drama vyeskalovalo 22. října 1961, kdy britský diplomat jel do Východního Berlína do divadla na vystoupení českého souboru. Odmítal se podřídit, dožadoval se příchodu sovětského důstojníka, dokonce udělal provokativně několik koleček na východním území a nechal si zavolat amerického velitele, který mu zajistil průjezd. Ovšem Sověti si to nenechali líbit a namířili hlavně tanků proti západním mocnostem. Američané rovněž demonstrativně udělali několik koleček bez povolení na pokraji východního území. Napětí trvalo šest dní, pak se vše diplomatickou cestou urovnalo. Rád bych ale dodal, že na napjaté atmosféře měl zásadní podíl Ulbricht, který ji rozdmýchal.

Ohraničený Berlín navštívil 26. června 1963 americký prezident John Fitzgerald Kennedy, který před radnicí v západobelínské čtvrti Schöneberg pronesl památnou historickou větu: „Ich bin ein Berliner!“ Čímž dal najevo, že Spojeným státům americkým není osud metropole lhostejný.

Svým projevem tehdy zaskočil poradce, kteří mu napsali smířlivější rétoriku. S nikým svůj krok nekonzultoval. Nadšená nebyla ani tamní administrativa. Vystoupením dal Západnímu Berlínu naději, že USA stojí o jednotné město a v té chvíli jej zbožňoval. Je nutné zmínit, že občané ze Západu v počátku šedesátých letech skálopevně stáli za Američany a věřili jim. Kennedy ale nevešel do historie jen projevem, ale tím, že se stal prvním zahraničním politikem, který navštívil Západní Berlín. Spolkovou republiku Německo například navštívil před ním francouzský prezident Charles de Gaulle, ale do Západního Berlína se nepodíval. Jenže po Kennedyho vystoupení se nic nezměnilo, pak přednesl ještě jeden umírnější projev a svět si zkrátka zvykl, že tady je a bude jakási zeď.

Ke zboření nenávistného komunistického symbolu mnohem více přispěl další americký prezident Ronald Reagan, který 12. června 1987 v Západním Berlíně u Braniborské brány vzkázal generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michailu Gorbačovi, aby zeď zbořil. Doslova řekl: Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu, pane Gorbačove, zbořte tu zeď! Jak se tato Reaganova slova později odrazila v likvidaci zdi?

Reaganův výrok odrážel změny ve vývoji mezinárodní politické situace a ve vývoji sovětsko-amerického soupeření, které se začaly projevovat ve druhé polovině osmdesátých let. Reagan jednoznačně patřil k politikům, kteří měli výrazný podíl na rozpadu sovětského bloku a pádu Berlínské zdi. Zásluhu ale nelze upřít ani Gorbačovovi, který na jeho slova tehdy nezareagoval, ale později se ukázalo, že projev zaragistroval. K další politikům, kteří měli podíl na radikální změně politické situace na konci osmdesátých let patřila například britská premiérka Margaret Thatcherová, francouzský prezident François Mitterrand a spolkový kancléř Německa Helmut Kohl. Nesmazatelnou úlohu ale sehrál i papež Jan Pavel II., který i v době tuhého komunismu vyjadřoval katolické církvi velkou podporu a zasloužil se, aby se víra šířila i za železnou oponu.

Bývalý západoněmecký kancléř Konrad Adenauer chtěl na počátku 60. let minulého století vyměnit Západní Berlín za část NDR a od tohoto plánu ho neodradila ani stavba Berlínské zdi. Proč se záměr nepovedl anebo na čem plán ztroskotal?

Adenauer příliš šancí na úspěch neměl. Opět narážíme na skutečnost, že západní velmoce NDR neuznávaly. Navíc Sověti tomuto plánu nebyli nakloněni. Záměr prostě nebyl součástí dohod, a tak se ani nemohl zrealizovat.

NEUTÍKEJTE Z MĚSTA, ZRUŠÍME VÁM BRANNOU POVINNOST

Jak se vlastně žilo občanům Západní Berlína? Například veškeré zákony, které německý parlament schválil, neměly v Západním Berlíně platnost automaticky, protože město nebylo de iure součástí Západního Německa. Proto byly přejímány zvláštním výnosem poslanecké sněmovny města s výjimkou zákonů o vojenské službě, stanném právu apod., které přejímány nebyly, protože v Západním Berlíně neplatila branná povinnost.

Oplocené město mělo svoji tíživou atmosféru, a tak mnozí lidé odcházeli, uvědomovali, že při vypuknutí válečného konfliktu by bylo město první na řadě. Představa, že by Západní Berlín padnul, děsila její představitele, kteří do něj napumpovali velké finanční investice. Proto vedení Západního Berlína obyvatelstvo zvýhodňovalo a nabízelo jim různé bonusy. Jedním z nich bylo, že muži nemuseli absolvovat vojenskou brannou povinnost v Bundeswehru. Západní Berlín se tak stal jakousi kulturní výkladní skříní, protože volnomyšlenkářské prostředí přilákalo řadu umělců jako například britského herce, zpěváka, hudebního skladatale Davida Bowieho, který zde natočil chladná elektronická alba Low a Heroes.V osmdesátých letech se do Západního Berlína přestěhovala početná skupina australských kapel v čele s Nickem Cavem. Na specifickou atmosféru Západního Berlína sedmdesátých a osmdesátých let vzpomínají i českoslovenští exulanti, kteří tam strávili nějaký čas anebo tam zakotvili.

Na rozdíl od bývalého Československa, kde nikdo za zvěrstva na železné oponě nebyl potrestán, německá justice tak milosrdná nebyla. Například Egon Krenz, poslední generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa (SED), byl zemským soudem v Berlíně v srpnu 1997 odsouzen na šest a půl roku vězení za spoluvinu na usmrcení uprchlíků na vnitroněmecké hranici. Po odpykání tří let a jedenácti měsíců trestu byl podmínečně propuštěn na svobodu v prosinci 2003. Jak je možné, že podobné procesy s komunistickými kádry u nás neproběhly?

Dodnes to neumím pochopit. Událostmi na hranicích, kde zemřelo více než 280 lidí, sice byly vyšetřovány od počátku devadesátých let a několik lidí bylo i odsouzeno, většinou se ale jednalo o řadové příslušníky. Ti, kteří celému aparátu veleli a řídili ho, ať již to byli příslušníci PS nebo straničtí funkcionáři však trestu unikli. Bohužel jsem přesvědčen, že spravedlnosti uniknou i ti doposud žijící. Byla to chyba. Němci odsouzení svých pohlavárů alespoň mohou brát jako morální vítězství. Ovšem ve vězení měl spíše skončit Erich Honecker než Egon Krenz, který jej nahradil až v říjnu 1989. Vždyť Honecker mimo jiné byl jako stranický bezpečnostní tajemník hlavním organizátorem stavby Berlínské zdi v roce 1961. Honeckera, jemuž nebyl udělen azyl v Chile, před odsouzením zachránil jeho zdravotní stav a byl tak omilostněn. Poté zemřel přesto v Chile na rakovinu.

Berlínská zeď stála 10 316 dní, od 13. srpna 1961 do 9. listopadu 1989. Jak rychle a nečekaně byla postavena, pak stejným způsobem byla zbořena. Člen politbyra východoněmecké komunistické strany (SED) Günter Schabowski se osobně nezúčastnil klíčového zasedání a nevěděl tak, že vycestovat do západního Berlína je možné až od 10. listopadu, ale jen za určitých podmínek. Šéfreportér deníku Bild Peter Brinkmann a zpravodaj italské agentury ANSA Riccardo Ehrmann se však na následné tiskové konferenci ptali, kdy usnesení vstoupí v platnost. Schabowski rozpačitě odpověděl legendárními slovy: „Platí to... pokud vím... je to ihned, neprodleně.” Nenáviděnou Berlínskou zeď tak zbořil od stolu. Co říkáte jejímu kurióznímu konci?

Končící režim už byl zmatený. Původně měla opatření sice platit až následující den, ale tehdy se dějiny přehnaly přes Německo tak rychle, že by Zeď stejně padla. Otázka nezněla, jestli Zeď padne, ale kdy se ocitne v troskách. Lidi ji už prostě nechtěli, měli jí po krk a ta doba na její odstranění prostě dozrála, stejně jako na zrušení hranic mezi NDR a Západním Německem. Obrovskou roli sehrál v devastaci Zdi i tisk. Ta zpráva, která byla vyřčena omylem, se šířila závratnou rychlostí a nešla už nikým zastavit. Lidi se tak ke zdi nahrnuli, aby ochutnali svobodu. Byla to nenáviděná stavba, na níž zahynulo 140 lidí, přinesla množství utrpení i slz, a tak je dobře, že její konec byl alespoň humorný a vtipný.