KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Ondřeje Benešíka: 70 let od Akce 77 tisíc do výroby. Komunisté poslali inteligenci k pásům v továrnách a na stavby

Vzdělaný člověk se zrůdnému režimu nehodil. V módě byl na počátku padesátých let proškolený úderník plnící normu na 500 procent. A tak se i ředitelé podniků proměnili v dělníky a naopak z továren do státní správy putovali uvědomělí soudruzi na vysoké pozice. Obě skupiny neměli na nová zařazení vzdělání či kvalifikaci, a tak Akce 77 tisíc do výroby, občas označovaná jako 77 500, neměla naději na úspěch. Každopádně komunisté na klíčová místa upřednostnili neschopné před opravdovými odborníky.

Pane doktore, vezu vám písek, pane inženýre, podejte mně cihlu

Nedostatek pracovních sil především v těžkém a zbrojním průmyslu skutečně existoval, akce však byla především politicky motivovaná. Komunisté chtěli odstranit z úředních míst lidi vnímané režimem jako nepřátelské. Úředníci měli být vyřazeni ze svých původních profesí, sžít se s dělnickou třídou a stát se její součástí. Jednalo se o součást širšího úsilí KSČ o přetvoření společnosti. Cílem bylo rozbít „staré elity“, zlikvidovat starou inteligenci a vytvořit novou společnost v čele s elitami novými, pocházejícími z řad dělnické třídy. Na celé věci bylo vtipné, že samotní dělníci se do vyšších pozic příliš nehrnuli a neměli velký zájem dále studovat či vykonávat nějakou jinou práci než tu, na niž  byli dosud zvyklí.

Nejzářivějším příkladem Akce 77 tisíc do výroby je stavba Branického mostu, jemuž se lidově přezdívá most Inteligence. A to z důvodu, že jej stavěli vysokoškoláci, bývalí úředníci ze státní správy, kteří nebyli loajální k novému režimu. Často se proto ze stavby ozývalo: „Pane doktore, vezu vám písek, pane inženýre, podejte mně, prosím, cihlu.“ Tehdy se jednalo o největší koncentraci lidí s akademickými tituly při budování. Výjimkou nebyli ani nepohodlní advokáti, kteří ještě včera seděli u soudu, a druhý den byli povoláni na vrty.

Mimochodem to nebylo poprvé, co se komunistická vláda rozhodla k obdobnému kroku. Podobný pokus zde byl už na konci roku 1948. Na základě vládního rozhodnutí měli komunisté v úmyslu poslat do výroby přes 65 tisíc zaměstnanců. Za zmínku stojí, že na podporu zmíněné akce vznikl dokonce agitační film Pan Novák o úředníkovi pojišťovny (jeho představitelem byl Jindřich Plachta), který je přeřazený k práci v továrně, kde se mu nakonec zalíbí a je nadšený i z nového pracovního kolektivu. 

Realita však byla samozřejmě na hony vzdálená tomu, co bylo líčeno v propagandistickém snímku. Ukázalo se, že realizace plánu nebude z mnoha důvodů tak jednoduchá. Jednotlivá ministerstva nebyla z tohoto kroku nadšená, protože nižší počet lidí jim znemožňoval efektivně vykonávat práci. Obrovský problém představovala i nekvalifikovanost úředníků pro práci v průmyslu a ani pokročilý věk některých úředníků větší pracovní výkonnosti v továrnách rozhodně nepomáhal. Navíc z plánovaného počtu 65 tisíc úředníků skončila v průmyslových podnicích pouhá třetina a celý plán naprosto ztroskotal.

Šlo o naprosto absurdní krok, chyběla praxe i vzdělání

Vraťme se ale zpět k Akci 77 z roku 1951, která byla ukázkou naprosto nulové sebereflexe komunistů. Pro úřady i průmysl měl tento záměr komunistů převést úředníky do výroby přímo katastrofální následky. Ostatně nikdo rozumný ani nemohl čekat, že opakování stejných chyb může skončit odlišným výsledkem. Šlo o naprosto absurdní krok, kdy do továren nastoupili lidé, kteří s prací v průmyslu neměli vůbec žádnou zkušenost, ani praxi. Jejich pracovní výkonnost byla zcela pochopitelně nižší a výrazně narostl počet vyrobených zmetků, čehož pak ještě využívala komunistická propaganda, když tvrdila, že každý zmetek je dílem třídního nepřítele.

Naopak na úřednická a vedoucí místa nastoupili lidé bez potřebného vzdělání,  a tak úroveň státní správy z pochopitelných důvodů silně utrpěla. Počet lidí v administrativě spadající pod stát navíc ještě nabobtnal důsledkem toho, že komunisté zestátnili podniky a zemědělství. Do toho všeho se po roce 1948 do státního aparátu musela začlenit i samotná KSČ, která zde zaváděla své kontrolní orgány a kádrové odbory. Počet úředníků tedy neustále rostl. Ostatně by bylo bláhové si myslet, že zrovna totalitní komunistická moc by měla za cíl zeštíhlení státní správy.

Podle neoficiálních údajů měla tato akce skončit převedením 51 215 úředníků do výroby, tedy jen zhruba dvou třetin z plánovaného počtu. Navíc vůbec nevyřešila problémy, s nimiž se náš průmysl potýkal (některé nové problémy spíše naopak přinesla) a ještě k tomu uškodila státní správě. Na pozice úředníků nastoupili ti méně schopní a náš těžký průmysl si příchodem úředníků také vůbec nepomohl, protože dělnické profese museli dělat lidé, kteří k tomu neměli kvalifikaci.

Výročí Akce 77 by nám mělo posloužit jako připomínka naprostého komunistického neumětelství, neschopnosti předvídat důsledky a totální absence sebereflexe. Pro společnost je nejprospěšnější, když lidé dělají práci, pro kterou mají nejlepší předpoklady. Jenomže u komunistů byl rozhodující třídní původ. Z úředníků a lidí na vedoucích pozicích se stávali dělníci a naopak. V konečném důsledku to znamenalo upřednostňování těch méně schopných v daném oboru. Trpěli tím jednotlivci, hospodářství i společnost jako celek. V dnešní době by nám měl tento přístup sloužit jako odstrašující příklad.

Autor je místopředsedou KDU-ČSL, předsedou sněmovního Výboru pro evropské záležitosti a poslancem Parlamentu České republiky.