GLOSA: Tečka za pokusem soudit elity KSČ? Proces s dožívajícími starci by nebyl zamýšleným symbolem

Fojtík v KSČ zastával četné funkce, především byl od roku 1969 tajemníkem ústředního výboru, od listopadu 1982 kandidátem a od dubna 1988 členem stranického předsednictva, tedy orgánu, který v podmínkách vlády jedné státostrany představoval hlavní mocenské centrum Československa. Souzen měl být za zneužití pravomocí veřejné osoby. Obžaloba mu klade za vinu, že z titulu svých funkcí musel vědět, že na dochází k zásahům proti lidem pokoušejícím se o nelegální přechod státní hranice, přestože i tehdy platný právní řád občanům garantoval právo zemi svobodně opustit.

Soudní znalci po zhodnocení Fojtíkova zdravotního stavu dospěli k závěru, že jeden z posledních žijících členů předlistopadového předsednictva ÚV KSČ již není po mentální stránce chápat obsah a smysl trestního řízení. Soudu a případnému potrestání se tak nejspíše vyhne. Podobně argumentovali soudní znalci i v případě dlouholetého člena stranického předsednictva a předlistopadového ministerského předsedy Lubomíra Štrougala i někdejšího ministra vnitra Vratislava Vajnara, kteří se měli zodpovídat ze stejného provinění.

S velkou pravděpodobností tak nejvyššími politiky KSČ, kteří byli po roce 1989 právoplatně odsouzeni kvůli svým aktivitám v období státně-socialistické diktatury, zůstanou Karel Hoffmann a Miroslav Štěpán (v roce 1993 odsouzený exministr vnitra František Kincl nebyl členem klíčových stranických orgánů).

Člen stranického předsednictva Hoffmann byl v roce 2003 odsouzen k šestiletému vězení za zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se měl dopustit tím, že během invaze pěti členských zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nechal coby vedoucí Ústřední správy spojů vypnout rozhlasové vysílače ve snaze zabránit šíření stanoviska tehdejšího reformního vedení KSČ, které vojenské obsazení země odsoudilo. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu si však Hoffmann odseděl pouhých 26 dní.

Další z členů předsednictva ÚV KSČ Štěpán byl odsouzen již v roce 1990,  rovněž za zneužití pravomocí veřejného činitele, ke čtyřletému odnětí svobody. Provinit se měl tím, že z pozice vedoucího tajemníka městského výboru KSČ v Praze dopustil tvrdé policejní zásahy proti demonstracím provázejícím tzv. Palachův týden v lednu 1989. Trest mu byl následně snížen na 30 měsíců, přičemž podmínečného propuštění se Štěpán dočkal již v říjnu 1991.

Drtivá většina členů nejvyššího stranického vedení je po smrti, Fojtík se Štrougalem byli shledáni mentálně nezpůsobilými. Cílem této glosy není arbitrárně rozhodnout, nakolik soudní posudky jejich stavu odpovídají skutečnosti. Stejně tak přenechme právníkům verdikt, zda zmínění komunističtí funkcionáři naplnili skutkovou podstatu trestného činu, ze kterého se měli zodpovídat. Historikovi nezbývá než lapidárně konstatovat, že členové nejužšího stranického vedení byli v podmínkách diktatury KSČ přímo odpovědní za charakter předlistopadového zřízení. V dějinách rozhodně nebudou zapsáni oslavným písmem.

Na druhou stranu může být závěr soudních znalců jistým vysvobozením. Není namístě jakkoliv relativizovat zabíjení na státní hranici během vlády zmíněných funkcionářů, avšak soud se senilními devadesátníky by sotva představoval důstojné potrestání předlistopadových nezákonností. Mnozí argumentují symbolickou rovinou spravedlnosti. Obávám se, že nezanedbatelnou částí tuzemské společnosti by proces s dožívajícími pohlaváry třiatřicet let po sametové revoluci mohl být spíše vnímán jako odvádění pozornosti od jiných, aktuálních a silně palčivých problémů.  

Má smysl stavět před soud devadesátileté starce, aby si vyslechli symbolický verdikt o své vině, když případný trest s ohledem na vysoký věk stěží nastoupí? Jistě zazní hlasy, že podobně je nakládáno s dožívajícími nacistickými válečnými zločinci. Fojtík, Štrougal a Vajnar ale nejsou neznámé postavy, které by se předchozí tři dekády skrývaly pod odlišnou identitou, nebo žily spokojený život v zapomnění. Soud s nimi mohl mít význam, pokud by proběhl mnohem dříve. Objektivní překážky zásadního charakteru neexistovaly.

Odpovědnost členů vedení KSČ za represe a nezákonnosti před rokem 1989 tak budou nadále posuzovat především historici. Těm také připadne úkol s odstupem času analyzovat důvody, proč před polistopadovými soudy stanuli až na pár výjimek především příslušníci bezpečnostního aparátu, nikoliv komunistické politické elity.

Autor je historik.