KOMENTÁŘ | Japonci před 80 lety napadli Pearl Harbor. Útok paradoxně udělal ze Spojených států supervelmoc

V historii se věci obvykle nedějí náhodou. Ani napadení Pearl Harboru není žádná výjimka a pro jeho pochopení musíme rozumět i okolnostem, které mu předcházely. Napětí mezi USA a zemí vycházejícího slunce rostlo už delší dobu před útokem a už o několik měsíců dříve začal velitel japonského loďstva admirál Isoroku Jamamoto chystat útok na havajskou základnu.

V Evropě se běžně učíme, že druhá světová válka začala 1. září 1939 německým napadením Polska. Málo si ale někdy uvědomujeme, že svět zdaleka není jen Evropa, Severní Amerika a přilehlé okolí. Musíme mít na paměti, že ještě déle než v Evropě probíhaly těžké boje také v Asii. 

Velitelé varování nevěnovali pozornost, selhali i radisté

Co bylo vlastně příčinou japonské rozpínavosti? Japonsko velmi silně pociťovalo důsledky hospodářské krize a řešení viděli jeho militarističtí představitelé v teritoriální expanzi. Cílem dobyvačných plánů mělo být vytvoření tzv. Velké Asie ovládané Japonci. Už od počátku 30. let projevovalo Japonské císařství své agresivní tendence, když napadlo nejsevernější čínskou provincii Mandžusko a vytvořilo zde loutkový stát. Velmoci v čele s USA se nezmohly na více než na verbální odpor, což Japonsko nepochybně povzbudilo k dalším agresivním choutkám.

Od roku 1937 navíc zahájilo militaristické Japonsko invazi do Číny. Incident na mostě Marca Pola, který se odehrál 7.-9. července 1937 a posloužil Japoncům jako záminka k útoku, považují dokonce někteří za začátek druhé světové války. Ve stejném roce se odehrála událost, která se do dějin zapsala černým písmem jako Nankingský masakr. Japonští vojáci v čínském městě Nanking povraždili několik set tisíc civilistů a znásilnili desítky tisíc místních žen. Událost byla předzvěstí pozdějších válečných zvěrstev, jichž se japonská armáda měla dále dopustit.

Země vycházejícího slunce se výrazně orientovala na nacistické Německo a fašistickou Itálii, což koneckonců dalo najevo už podpisem Paktu proti Kominterně v roce 1936. Spojenectví bylo ještě dále stvrzeno takzvaným Paktem tří v září 1940. Už v červenci 1941 Japonci obsadili oblast Francouzské Indočíny, což jim mělo usnadnit další výboje ve východní Asii. Američané v reakci na to zmrazili japonská aktiva v USA a uvalili embargo na dodávky ropy a dalšího strategického materiálu do Japonska. Za této situace bylo jen otázkou času, kdy dojde k přímému střetu mezi silami USA a Japonska. Přestože mezi oběma tichomořskými rivaly pokračovala diplomatická jednání, schválil v půli podzimu útok na Pearl Harbor i sám japonský císař Hirohito.

Směrem k cíli vyplulo 26. listopadu 1941 šest letadlových lodí s doprovodem tvořeným dvěma bitevními loďmi, dvěma těžkými křižníky, jedním lehkým křižníkem a devíti torpédoborci. Operace se účastnilo také 27 ponorek třídy I, které měly pronásledovat uniknuvší lodě. Celé toto mohutné uskupení bojových lodí proplulo nepozorovaně k Havajskému souostroví. Směrem k Havajským ostrovům se blížilo i 140 japonských bombardérů typu Kate a Val, vybavených pumami a torpédy a 43 stíhaček typu Zero.

Američané byli proti Japoncům ve výhodě, protože byli schopni rozšifrovat jejich depeše. Ještě 5. prosince zachytila odposlechová služba zprávu ve znění: „Higaši no kaze ame“ (Východní vítr, déšť), což v překladu do válečné řeči znamenalo vyhlášení války USA. Američtí velitelé tomu však nevěnovali vůbec žádnou pozornost.  Ačkoliv se americký prezident Franklin D. Roosevelt a jeho poradci o japonské hrozbě doslechli, nepodnikli žádná protiopatření. Před samotným útokem zklamali i radisté, kteří se původně domnívali, že mířící letadla jsou americká. Američané měli tehdy obecně velmi přezíravý vztah k Japoncům a pohlíželi na ně s despektem. Nepředpokládali, že zrovna Japonci by byli schopni útoku tak velkého rozsahu, což se jim stalo osudným. 

Asiaté zničili jen dvě lodě, infrastruktura zůstala

Úder zastihl Američany nepřipravené. A zkázu odstartoval symbolicky smluvený signál „Tora, Tora, Tora!“ (Tygr, tygr, tygr).  Na americké straně přišlo o život celkem 2403 mužů a 1282 jich bylo zraněno. Japonci ztratili 29 letadel a pět miniponorek, 65 námořníků a letců bylo zabito nebo zraněno a jeden japonský námořník byl zajat. Japoncům se však podařilo úplně zničit pouze dvě lodě, konkrétně USS Arizona a USS Oklahoma. Japonští piloti se snažili úzký kanál zablokovat, a to útokem na USS Nevada, která však odplula. Moře tak zůstalo pro Američany volné. Byla napadena i letiště na Oahu a zničeno 188 letadel a 155 dalších poškozeno.

7. prosinec roku 1941 nepochybně představoval pro Američany šok a jednalo se o ztráty, které rozhodně nebyly pro americkou stranu zanedbatelné. Japonský úder bývá proto většinou vnímaný jako výhra Japonců. Jak už to ale u významných historických událostí obvykle bývá, skutečnost je podstatně složitější.

Důležité totiž je, že japonský útok úplně nesplnil taktický záměr zničit infrastrukturu Pearl Harboru. Dvě vlny náletů na to nestačily a ani materiální škody nebyly tak katastrofální, jak by se mohlo na první pohled zdát.  Japoncům se navíc nepodařilo zničit ani jednu americkou letadlovou loď. Všechny byly v době útoku mimo přístav. Také přístavní zařízení včetně loděnic a nádrží paliva zůstalo téměř nepoškozeno.

Nepoškozená zůstala podstatná část vybavení základny - hlavní stan velitele, dílny, doky, elektrárna, ponorková základna a zásoba 4,5 milionu barelů nafty. Pearl Harbor tak mohl být i nadále využíván jako námořní základna. Jak se později během války ukázalo, při boji na moři začaly hrát mnohem větší úlohu právě letadlové lodě. Naopak bitevní lodě, které byly většinou (6 z 8) opraveny a opět zařazeny do služby, začaly ztrácet na důležitosti. Vyřazené bitevní lodi navíc pocházely ještě z první světové války a jejich nízká rychlost neumožňovala jejich vřazení do moderních operačních svazů letadlových lodí.

Velkou chybou Japonců bylo, že se soustředili na ničení vojenských cílů, lodí a letadel. Na svém záměru doslova lpěli. Kdyby byli zničili infrastrukturu, přístavní zařízení a především obrovská skladiště pohonných hmot, Pearl Harbor by byl jako předsunutá námořní základna zničený a nepoužitelný. To se ale nestalo.

A 8. prosince 1941 USA a Velká Británie a další státy vyhlásily Japonsku válku. Jedenáctého prosince 1941 zase Německo a Itálie (a za pár dní také ostatní státy z Paktu tří) vyhlásily válku Spojeným státům a válka se tak stala opravdu světovou. Vstup USA do války znamenal ještě jednu zásadní změnu v jejím průběhu. Poměr sil se vychýlil ve prospěch Spojenců, nicméně vyhráno zdaleka neměli. Ještě v první polovině roku 1942 utrpěli Spojenci v Tichomoří několik ostudných porážek.

Probudili jsme spícího obra, uvědomil si admirál

Pád Singapuru v únoru 1942 se stal jednou z nejpotupnějších porážek v historii Britského impéria.  Neméně ponižující byla i březnová porážka amerických vojsk generála Douglase McArthura na Filipínách či japonské dobytí Nizozemské Východní Indie (dnešní Indonésie), k němuž došlo ve stejný měsíc. Opravdový obrat nastal až v červnu 1942 bitvě u atolu Midway. Tehdy Japonci ztratili své čtyři letadlové lodi což byla pro ně opravdu těžká ztráta a z této porážky se Japonci alespoň dle mínění některých historiků už nikdy úplně nevzpamatovali a dále už prakticky jenom ustupovali.

V každém případě platí, že záměr rychle porazit americké loďstvo v Tichomoří bleskovým a překvapivým útokem a vnutit USA tak pro Japonsko výhodný separátní mír naprosto selhal. Tento zákeřný útok bez vyhlášení války naopak přiměl dosud váhající a izolacionistické Američany k odhodlání bojovat za jediný cíl - úplnou  porážku Japonska, což se o necelé čtyři roky později také stalo.

Lze tedy tvrdit, že ničivým útokem na Pearl Harbor si Japonsko paradoxně zavinilo svoji vlastní porážku. Admirál Isoroku Jamamoto správně vytušil, co může nastat, když po útoku řekl: „Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí.“ A měl pravdu. 7. prosinec je považovaný za „den hanby.“ Jak píše britsko-americký historik Niall Ferguson ve své knize Colossus – Vzestup a pád amerického impéria, Pearl Harbor byl spolu s potopením parníku Lusitania za první světové války jednou ze dvou katastrofických událostí, které udělaly z USA světového hráče. Mimo jiné a nejen i díky nim přešly Spojené státy během dvou světových válek „od váhavé dominance ke globalismu.“ Z druhé světové války vyšly USA jako jedna ze dvou supervelmocí. Země vycházejícího slunce neměla v souboji s ekonomicky, vojensky a vůbec po všech stránkách silnějšími Spojenými státy žádnou šanci na konečné vítězství ve válce.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz