KOMENTÁŘ | Německá okupace z 15. března 1939 ukázala nesmyslnost politiky ustupování agresorovi. Ukrajina se správně brání

Pomnichovské uspořádání, kdy Československo postoupilo Německu oblasti s převažujícím německým obyvatelstvem, samozřejmě nemohlo Němcům stačit. Hitler dal sice v Mnichově záruku budoucí podoby hranic zbytku československého státu, ale už o deset dní po Mnichovu začal s vrchním velitelem ozbrojených sil wehrmachtu Wilhelmem Keitelem probírat možnosti vojenského obsazení zbývajícího českého území. 

Vlastenci museli odolávat řadě provokací

Už 21. října 1938 vydal Hitler příkaz k přípravě vojenského „vyřízení záležitosti se zbytkem Česka.“ O několik měsíců později, 12. ledna 1939, pak dostali velitelé vybraných vojenských útvarů plány zamýšleného útoku. Počátkem roku 1939 se začaly i na veřejnosti objevovat zprávy o tom, že Němci chtějí obsadit i zbytek Československa a rozbít tak společný stát.

Čeští Němci se také ve velkých městech v Čechách a na Moravě od února 1939 uchýlili k sérii protičeských provokací na adresu vlastenců. K nim patřilo například hajlování na veřejnosti, při němž často zaznívalo „Heil März!“ v narážce na to, že v březnu už měl být zbytek Česka už v německých rukou.

V Praze byly vyprovokovány srážky, které skončily policejním zásahem. Došlo také k útokům na policejní stanice. Za těchto okolností se navíc pokoušeli chopit moci čeští fašisté. Neklidná situace poskytla Hitlerovi záminku k obsazení zbytku českých zemí.

Většina slovenských poslanců volila menší zlo

Pro celkový kontext nelze opomenout dění na Slovensku: 13. března jednali Jozef Tiso, pozdější prezident slovenského státu, a Ferdinand Ďurčanský v Berlíně s Adolfem Hitlerem a Joachimem von Ribbentropem. Německý vůdce dal slovenským zástupcům jasně najevo, že pokud nebude vytvořen samostatný slovenský stát, „ponechá ho svému osudu,“ což mělo znamenat připojení zbytku Slovenska k Maďarsku nebo rozdělení mezi Německo, Maďarsko a Polsko. 

Na zasedání Slovenského sněmu 14. března proto informoval Tiso poslance o tom, co mu bylo řečeno při jednáních s Hitlerem. Parlament nakonec jednomyslně schválil nezávislost. Jak ale připomíná historik Dušan Kováč ve své knize Dějiny Slovenska, hlasování neprovázelo žádné velké nadšení, protože se tak stalo pod hrozbou obsazení ze strany Maďarska. Většina poslanců volila pro ně menší z obou zel.

Beze zmínky není možné ponechat ani Podkarpatskou Rus. 14. března totiž vzneslo Maďarsko ultimátum o odstoupení Podkarpatské Rusi. O den později zde místní sněm vyhlásil samostatnou Podkarpatskou Rus, která ale měla jepičí trvání a o den později už byla obsazená Maďary. Českoslovenští vojáci, přesněji 12. pěší divize pod velením generála Svátka, zde až do 16. března statečně vzdorovali maďarské přesile.

Jediný odpor wehrmachtu kladli vojáci z Místku

Vyhlášení slovenského státu 14. března 1939 posloužilo Hitlerovi jako záminka k dalšímu prosazování svých zájmů v prostoru střední Evropy. Další přišlo na řadu okleštěné Česko. Stařičký prezident Emil Hácha odjel tentýž den navečer vlakem do Berlína jednat s Hitlerem. Doprovázel ho mj. ministr zahraničí František Chvalkovský. Hácha si myslel, že s Hitlerem bude probírat především situaci na Slovensku, kterou říšský vůdce chápal jako důkaz chaosu ve střední Evropě, jemuž může učinit přítrž jen vojenské obsazení Čech a Moravy.  Věřil také, že obsazení ještě zabrání. Na Hitlerově úmyslu však nemohl nic změnit.

Už 14. března večer se totiž Němci rozhodli hospodářsky a strategicky významné Ostravsko obsadit o den dřív než zbytek Čech a Moravy. Učinili tak kvůli obavám, že se příležitosti dříve chopí Poláci. Wehrmacht narazil na odpor místní posádky 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. Tento střet, který je známý jako Bitva o Czajankova kasárna,  se stal jediným ozbrojeným odporem československé armády proti německé okupaci Čech a Moravy. Vojáci se německé přesile vzdali asi po hodině bojů.

Setkání ale zcela určitě překonalo prezidentovy nejčernější očekávání a byl zde postavený před hotovou věc. Hitler navíc nechal Emila Háchu čekat dlouho do noci a zavolal si ho až hodinu po půlnoci, kdy už na kalendáři bylo 15. března 1939. Sdělil mu, že wehrmacht v šest hodin ráno zahájí obsazování zbytku českých zemí a jakýkoli ozbrojený odpor bude „brutálně potlačen všemi prostředky.“ 

Německý vůdce pak vyzval prezidenta Háchu, aby se po telefonu dohodl s vládou na tom, aby armáda nekladla žádný odpor. Hácha pod nátlakem ustoupil. Volal předsedovi vlády Rudolfu Beranovi a dalším politikům a v Praze bylo následně svoláno zasedání vlády. Ministr obrany Jan Syrový pak skutečně dal všem vojenským jednotkám rozkaz neklást postupující německé armádě jakýkoliv odpor.

To ale zdaleka neznamenalo pro prezidenta Háchu konec útrap. Předloženo mu bylo memorandum, podle něhož měl být vstup německých vojsk výsledkem dohody (ne agrese) a prezident „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce německé říše.“

Göring hrozil Háchovi bombardováním Prahy

Emil Hácha se jej nejprve zdráhal podepsat s odvoláním na to, že sám bez vlády o tom nemůže rozhodnout. Hitler zuřil a československý prezident neměl dost sil jakkoli odporovat. Nakonec se prezident zhroutil a Hitlerův osobní lékař Theodor Morell mu musel dát povzbuzující injekci. Tam, kde neuspěl Hitlerův křik, byl naopak úspěšně klidný vrchní velitel letectví Luftwaffe  Hermann Göring, který pověděl Háchovi, že by mu bylo velmi líto, kdyby musel nechat vybombardovat krásnou, historickou Prahu.

Prezident nakonec nad ránem podlehl a dokument podepsal. O půl páté ráno pak rozhlas odvysílal zprávu o chystaném obsazení českých zemí Německem s výzvou obyvatelstvu, aby zachovalo klid.

15. března ráno pak vstoupily německé jednotky pod vedením generála Blaskowitze na neobsazené území Čech a vojska generála Lista Moravu. O půl deváté ráno už dorazily první jednotky do Prahy.  Prakticky ve všech českých městech se německým vojákům dostalo patřičného „přivítáni“ nadávkami a zdviženými pěstmi od českého obyvatelstva. Jinak ale obsazení Čech a Moravy proběhlo prakticky bez odporu.

Adolf Hitler vydal 16. března 1939 výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Formálně měly české země požívat autonomie, nicméně ta byla prakticky jen na papíře. Češi se stali obyvateli Německé říše druhé kategorie. Vedle pronásledování odpůrců nacismu docházelo i k upozaďování všeho českého. Došlo k rozpuštění parlamentu a zrušení stávajících politických stran, přičemž jediným povoleným politickým uskupením se stalo tzv. Národní souručenství.

Protektorát ani neměl právo na samostatnou armádu. Existovalo pouze tzv.  vládní vojsko, které mohlo vykonávat jen pomocnou činnost. Nastalo období více než šesti let útlaku, jehož skončení ale bylo jen předehrou dalších čtyřiceti let totalitní vlády – tentokrát v rudém kabátě. 

Chamberlain se považoval za mírotvorce, spletl se

Okupace a s ní rozbití Československa představovaly naprosto logické vyústění politiky appeasementu uplatňované ve 30. letech minulého století západními velmocemi Velkou Británii a Francii vůči nacistickému Německu. Věřily, že uspokojení požadavků nacistického Německa povede k zachování míru a nebudou se opakovat hrůzy „velké války,“ jak se tehdy říkalo první světové válce. V konečném důsledku však tato politika vedla k vypuknutí konfliktu, který první světovou válku překonal ve všech ohledech.

Vrcholem této politiky byla Mnichovská dohoda, po níž byl britský premiér Neville Chamberlain nejprve oslavovaný jako mírotvorce. Ani připojení oblastí obývaných převážně Němci ale Hitlerovy agresivní choutky samozřejmě neuspokojilo, jak to o necelý půlrok později ukázala okupace zbytku českých zemí.

Radost z udržení „míru pro naši dobu,“ jak to nazval den po Mnichovu zmíněný britský ministerský předseda, netrvala dlouho. Necelý rok později, 1. září 1939, začala napadením Polska v Evropě druhá světová válka. Velká Británie a Francie vyhlásily o dva dny později Německu válku, nicméně vojensky nic významného proti Německu nepodnikly.

Následujících několik měsíců měla válka vyhlášená Německu podobu „války vsedě.“ Ještě v té době se vyskytli takoví, kteří si stále mysleli, že Německo na západě útočit nebude. Na jaře roku 1940 však nacistické Německo pokračovalo ve svém tažení. Nejprve obsadilo Dánsko a Norsko a dále propukla válka naplno i v západní Evropě, když Německo napadlo Francii a země Beneluxu.

Cicero měl pravdu, historie je učitelkou života

Už římský řečník Marcus Tullius Cicero zastával myšlenku, že historie je učitelkou života a veškeré události v dějinách nám mohou sloužit jako poučení pro dnešek. Výjimkou nejsou ani události popisované v tomto článku. Dějinná lekce je v případě ustupování nacistickému Německu naprosto jasná: Ukazuje nám, co se stane, když budeme ustupovat agresorovi v domnění, že se předejde válce. Agresora to jen více povzbudí v jeho dobyvačných úmyslech.

Naše česká zkušenost z konce 30. let může tak být poučná i pro aktuální dění na Ukrajině v tom, že agresorovi se nemá ustupovat. Ukrajina se ocitla v podobné situaci jako Československo na konci 30. let, správně se rozhodla bránit a nyní je třeba ji podporovat v její snaze uhájit svou samostatnost.

Jakékoli ústupky ruskému agresorovi by měly za současné situace pro Evropu katastrofální následky, podobně jako tomu bylo i v případě pokusů o uspokojení požadavků nacistického Německa.

Ano, většina Evropy sice alespoň nějakým způsobem Ukrajinu podpořila a ruskou agresi odsoudila. Reakce řady evropských politiků na dění na Ukrajině je ale bohužel slabá, což je dané tím, že mnozí představitelé evropských zemí ani pořádně neví, kde je Ukrajina a nikdy tam nebyli.

I s napadenou zemí vzdálenou tisíce mil musíme soucítit

Trochu mně to připomnělo slova už zmiňovaného britského premiéra Chamberlaina, který v souvislosti s otázkou sporu mezi Československem a nacistickým Německem hovořil jako o „potyčce ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.“

Naopak velmi inspirující pro nás může být pasáž, která zazněla v roce 1950 v projevu amerického prezidenta Harryho Trumana v reakci na napadení Koreje komunistickými silami: „Korea je malá země, tisíce mil daleko, ale to, co se tam děje, je důležité pro každého Američana.“ Vzdálené vojenské ohrožení se může stát blízkým a v případě jen pár stovek kilometrů vzdálené Ukrajiny napadené Ruskem to platí dvojnásob.

Vnímám jako velmi pozitivní, že Česko, které se v minulosti stalo obětí politiky appeasementu, nebere na rozdíl od některých jiných zemí ruskou hrozbu na lehkou váhu. Naopak jde samo příkladem, když mezi prvními podpořilo Ukrajinu zbraněmi a všemi dalšími dostupnými způsoby pomáhá této zemi i jejím obyvatelům.

Češi bez jakýchkoli frází s Ukrajinou souzní, sami z historie víme, jaké je to hledět německým a později sovětským agresorům do očí. I nacistická okupace je pro mnohé lidi v zemi dodnes zdrojem historických traumat. Německá okupace Čech, Moravy a Slezska z 15. března 1939 ukázala nesmyslnost politiky ustupování agresorovi.

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL i dopisovatelem zpravodajského webu EuroZprávy.cz