KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Pavla Žáčka: Prezident Havel by dnes oslavil 85. narozeniny. Kritiku Studentských listů ustál, rozený demokrat

Komunisté se jej snažili očerňovat na každém kroku. Paradoxně mu ale 7. října 1989 popřálo Rudé právo, stranický tisk tehdejší doby. Ve společenské rubrice nechal jeho sympatizant Petr Rýgl vytisknout oznámení, v němž přál vše nejlepší Ferdinandu Vaňkovi, hlavní postavě Havlovy Audience odehrávající se v pivovaře, kde budoucí hlava státu jeden čas pracovala. Vaněk byl totiž jeho alter egem. Gratulace byla doplněná disidentovou fotografií. Bolševické cenzuře takový kousek ušel a zveřejnění přání vyvolalo obrovský ohlas. V textu tehdy stálo: „Dne 5. 10. 1989 oslavil narozeniny Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku. Za jeho namáhavou práci, kterou ve svém životě vykonával a vykonává, mu děkují a do dalších let hodně zdraví a dalších pracovních úspěchů mu přejí jeho spolupracovníci a přátelé.“ Režim se tak dokonale ztrapnil, když list, který byl výkladní skříní systému, blahopřál svému úhlavnímu nepříteli.

Na počest jeho zvolení vyšlo nulté číslo periodika

I téměř deset let po smrti neupadá Václav Havel do zapomnění. Důkazem úcty bylo nedávné vydání sudetoněmeckého týdeníku Sudetendeutsche Zeitung, který připomněl prezidentovy nedožité 85. narozeniny. Ba co víc. Médium článek o bývalém prezidentovi opatřilo titulkem v češtině, která zněl: Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Experti se shodli, že poprvé v historii v německých novinách zářila čeština, a to dokonce v titulku.

Jaký odkaz po sobě Václav Havel zanechal? Šlo o klíčovou postavu našich normalizačních i postkomunistických dějin, státníka evropské či světové úrovně, symbol návratu svobody a demokracie do naší vlasti, ale také složité obnovy politického života, nedokončené transformace státních institucí, legalizování pokračování činnosti komunistické strany, neotevření komunistických archivů, zásadního nevyrovnání se s totalitní minulostí a nakonec i rozpadu federálního Československa.

Nechci se ve svém vzpomínkovém komentáři zaměřovat na nekonečný patos. Vyberu si proto pohled poněkud osobnější. Jako studenti jsme na jaře 1989 podepisovali petici za propuštění Václava Havla z vězení, sledovali jeho tvář v pořadech Originálního videožurnálu, četli jeho články v Lidových novinách i jeho rozhovory v nezávislém Sportu a podepisovali „jeho“ petici Několik vět.

Na přelomu října a listopadu 1989 se Havel prostřednictvím mých kamarádek a spolužaček Kláry Pospíšilové a Věry Krincvajové ocitl poblíž našeho připravovaného nezávislého studentského periodika. Po vzniku Studentských listů, jejichž nulté číslo jsme vydali a distribuovali 29. prosince 1989, právě v den Havlova zvolení československým prezidentem, jsme coby mladí radikální novináři sice podporovali jeho politiku, nicméně od počátku také velmi kritizovali jeho okolí.

Doprovodná fotografie jádra Studentských listů s prezidentem Havlem pochází z celonoční pařby Lidových novin z května 1990, která proběhla ve Strahovských katakombách. Přes drobné nedorozumění jsme ji nazvali: Studentské listy a jejich prezident (anebo naopak?).

Ambivalentní vztah radikální redakce Studentských listů k Hradu pokračoval, i přes dobré vztahy Kláry a Věry s prezidentem a napjaté Rebeky Křižanové se svým otcem, jedním z jeho klíčových poradců. Programově jsme narušovali zahraničně-politickou linii Hradu podporou odtržení Litvy a celého Pobaltí od Sovětského svazu, stejně jako požadavkem okamžitého vystoupení z Varšavské smlouvy.

Fotografie hlavy státu s vyplazeným jazykem vyvolala šok

Nevybíravé a ironické kresby některých jeho dalších spolupracovníků je stále možné nalézt v řadě archivních výtisků Studentských listů. Vysloužili jsme si kvůli tomu kritiku osmašedesátníků z Lidových novin, ale i střední disidentské generace ze sousední redakce Informačního servisu, později Respektu.

Situace vyvrcholila otištěním fotografie ctěného a váženého prezidenta Václava Havla s vyplazeným jazykem na jedné z titulních stran Studentských listů. A následně se strhla mela! A vše pokračovalo voláním po debolševizaci…

Napjatá atmosféra vyvrcholila setkáním nejradikálnějších zástupců studentské obce s hlavou státu Havlem v jeho oblíbené rybárně. Čekali jsme na něj, vracel se ze Slovenska, z jednání s Vladimírem Mečiarem. Přijel pozdě, úplně sinalý. A dostal další nakládačku od studentů. Martinovi Mejstříkovi říkal, přesně si to pamatuji: I ty Martine, věříš tomu, že jsme se v listopadu 1989 s komunisty dohodli? Dramatickou situaci vyřešil Karel Schwarzenberg, jeho tehdejší hradní kancléř, který spadl ze židle a dodal svým typickým stylem: Pánové, je to v prrr… Tím se situace odlehčila.

Pak proběhla řada dalších setkání a jednání, například k desátému výročí pádu komunismu, kdy si na Hrad pozval na oslavu svoje protějšky z Listopadu 1989. Na jedné z konferencí jsem se ho na rozdíl od ostatních diskutujících neptal, proč nebyla zrušen komunistická strana, ale proč červnové volby 1990 proběhly tak pozdě. A poslední silnější vzpomínku si uchovávám, když jsem pana prezidenta v červnu 2006 prováděl náměstím v Bratislavě u příležitosti pohřbu Janka Langoše.

Václav Havel byl můj prezident, ne jako ten současný. Vzpomínám na něj. Stejně jako celé Studentské listy. Moc nám všem chybí a mrzí nás, že mu dnes nemůžeme poblahopřát k jeho nedožitým 85. narozeninám. Jistě bychom vedli dlouhé a přátelské debaty.

Autor je historikem, novinářem, zakladatelem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivů bezpečnostních složek, působil jako první náměstek Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, nyní je poslancem za ODS, v Dolní komoře je místopředsedou sněmovního výboru pro bezpečnost a současně je i členem výboru pro obranu. V nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny kandiduje na pražské kandidátce koalice Spolu jako sedmička.