KOMENTÁŘ | Tahle země není pro chudý. Lidé mohou skončit na ulici lusknutím prstu

Ze zprávy vyplývá, že Praha je mezi padesátkou sledovaných měst uvedeného regionu pro život téměř tím nejdražším městem. Ale ani sousedé českého hlavního města z Brna, Olomouce nebo Ostravy si radostí z toho, že je u nich třeba levněji, nemohou příliš výskat. V „drahotě“ životních nákladů totiž tato města skončila v žebříčku středoevropských a východoevropských měst v první desítce.

Do rovnice s finanční náročností života v českých městech musíme proto taky dosadit zprávu, která čerpala ze statistik České národní banky o tom, že české domácnosti mají u bank dluh přes dva biliony korun. A to proto, že si půjčují hlavně na bydlení. Podle tohoto sdělení dluhy českých domácností u bank loni v prosinci stouply proti listopadu o 16,9 miliardy korun na 2,049 bilionu korun. Zadlužení u nefinančních podniků naopak kleslo o 17 miliard na 1,202 bilionu korun. Meziročně byly dluhy domácností ke konci loňského roku vyšší o 184 miliard a dluhy firem o téměř 67 miliard korun vyšší.

Pravda, dluhy domácností u bank se zvyšují od února 2016 a nad bilion korun se poprvé dostaly v červnu 2010, úroveň 1,5 bilionu převýšily v září 2017 a loni v říjnu přesáhly dva miliony. Jenže problémem je, že tři čtvrtiny dluhů domácností u bank připadají na úvěry na bydlení. V posledním měsíci loňského roku vzrostly proti listopadu zhruba o procento na 1,598 bilionu korun. Spotřebitelské úvěry se meziměsíčně zvýšily o 0,3 procenta na 282 miliard korun. Statistiky o zadlužení firem ukazují, na rozdíl od zadlužení domácností, kolísavou tendenci. Loni po většinu roku meziměsíčně rostlo, v červnu a prosinci kleslo.

Řeknete si, no jo, ale jak nemají ta čísla o zadlužení růst, když se nemovitosti a byty jen a jen zdražují. A informační zdroje tomu prohlášení dávají za pravdu. Tak třeba specializovaný server Hypoindex.cz k tématu uvedl: „Po období nepřetržitého růstu cen, kdy české byty mezi lety 2013 a 2019 zdražily o 66 %, se naděje mnoha zájemců o koupi (nemovitosti) upínaly k pandemii jako možnému spouštěči cenové korekce. Marně. Od začátku pandemie do konce roku 2021 ceny bytů podle Českého statistického úřadu vzrostly o dalších 19 %. Pokračuje tak trend, který pozorujeme již přibližně od roku 2016, kdy růst cen českých nemovitostí předhání růst tuzemských mezd, a to tempem, které je vysoké i v mezinárodním srovnání.“

Dá se s tím něco dělat? Když si uvědomíme, že největším problémem je pro lidi v Česku, dle analýz zmíněných zdrojů, hlavně bydlení a ceny potravin, moc možností k vylepšení stavu vlastně ani nemáme. Jistě, lze si vzít druhou práci, hledat levnější podnájem nebo nakupovat ve slevových akcích. Jenže, nějak dlouho tohle vydrží málokdo. Navíc ‒ ani výhledy třeba o cenách nájemního bydlení nejsou ohledně jejich výše moc příznivé. Majitelé tzv. investičních bytů, kteří sázeli na vysokou návštěvnost měst turisty z ciziny, sice museli i po tlaku některých magistrátů, ale hlavně kvůli dopadům anticovidových opatření a zastavení turistického ruchu, sice pro zachování aspoň nějakých příjmů snížit nájemné, ale... Realitní experti k tomu unisono dodávají, že nájemné bytů nyní poroste i kvůli neustále zvyšujícím se cenám nemovitostí.

Zmiňovaný Hypoindex.cz k nájmům dodal: „Při pohledu na neutěšenou situaci na českém trhu s nemovitostmi by se mohlo zdát, že významná část obyvatel nevyhnutelně v nejbližší době skončí na ulici. Poměr cen k příjmům je již nyní extrémně nepříznivý, komplikace ve stavebnictví jej hrozí dále zhoršit a rostoucí sazby hypotečních úvěrů spolu s přísnějšími limity vyhlášenými Českou národní bankou z trhu vyřadí další významnou část potenciálních kupujících. Realita ovšem naštěstí tak bezvýchodná není. V Česku totiž nezuří skutečná krize „nedostupného bydlení“, ale pouze „nedostupného vlastnického bydlení“.

A co s těmi cenami potravin a dalších životních potřeb? Jeden by řekl, že to snad ani nestojí za to se kvůli tomu rozčilovat. Jenže ‒ všeobecná drahota, která zhoršuje nejen dostupnost bydlení, ale zvyšuje i počty lidí, ocitajících se v chudobě, může vyvolat celospolečenské změny, vedoucí například k posílení extremistických politických stran, hnutí a sdružení, která nemají daleko k totalitním praktikám a řešením podobných problémů nějakými zkratkovitými rozhodnutími. Člověk nemusí být Einstein, jak říká okřídlené moudro, aby zjistil, že snadnější tak bude pro politiky řešit ono bydlení než ceny potravin. Do hry o jeho levnější podobu tak budou muset ještě více vstoupit nejen obce, kraje, ale i samotný stát. Tlakem na zkracování a rušení všemožných lhůt, byrokratických postupů a zažitých klišé, které brání rychlejšímu rozhodování a řešení nejen bytových problémů, ale stavění a budování potřebné infrastruktury, digitalizací všemožných rozhodovacích procesů a dokládáním nejrůznějších rozhodnutí a razítek.

Je to jednoduché, že, takhle říct a napsat. Otázkou ale je, proč se to neustále jen říká a píše už nějaký ten pátek a přes volání sociologů, ekonomů a finančníků a dalších expertů se, zkratkovitě řečeno, v tomhle problému řeší jen opravdu málo. Jistě, leckdo může namítnout, že se sem tam nějaký ten nápad mihne i v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, jenže ve výsledku to zatím lidem moc s levnějším bydlením a cenami nemovitostí či nájmů, tak nějak výrazně nepomáhá. Věřme proto, že se z bydlení opravdu nestane luxus, kvůli kterému se v této zemi k moci nedostanou nějací extremisté a že dlouho odkládané záležitosti jako digitalizace komunikace se státem, se stanou i letos reálnou skutečností. A když už nějak výrazně hned nesníží ceny domů, bytů nebo pozemků, aspoň zjednoduší život nám všem.