ROZHOVOR | Vláda ignoruje paměťové instituce. Babiš kvůli své minulosti zprostředkovaně ovládl ÚSTR, říká Žáček o své knize

Z jeho hlasu je znát, jak moc jej trápí současný stav zejména Ústavu pro studium totalitních režimů. Místopředseda sněmovního výboru pro bezpečnost Pavel Žáček tvrdí, že dnešní ÚSTR neplní původní roli, kterou po svém vzniku hrál. „Jeho původní duch se prostě ztratil, totálně se vytratil. Do ÚSTRu nastoupili lidé, kteří nemají žádný vztah, protože tam byli prostě dosazeni takovou zvláštní koalicí sociálních demokratů, extrémních Zelených a některých dalších. A tito straničtí členové potlačili dokonce i naplňování zákona.“ Zákonodárce za ODS dokonce konstatuje, že po personální obměně současný premiér Andrej Babiš (ANO) instituci zprostředkovaně ovládl, neboť se mu pochopitelně nelíbilo, že jeho jméno je v ústavu synonymem pro bahno minulosti, když stanul v čele země. „Zákonitě proto nepotřeboval, aby se diskutovalo o jeho minulosti. Logicky tedy nevítal, aby ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek plnily svoji povinnost. Dokonce se podílel na podpoře propouštění Radka Schovánka, který byl zaměstnancem ústavu. Z práce jej vyhazovali noví šéfové ÚSTRu, kteří sloužili Babišovi.“ Žáček přiznává, že nyní jako zakladatel pociťuje určitý zmar, zvláště když původní budova v Siwiecově ulici je v neobývatelném stavu.

Historik v publikaci Vetřelci na vnitru konfrontuje vše, co tehdy s kolegy při zakládání paměťových institucí vydobyli a jak obtížné bylo dosáhnout vytyčených záměrů. „V knize také poukazuji na vnitřní souboj uvnitř státního aparátu, uvnitř ministerstva vnitra, který tenkrát nebyl vidět. Anebo se zaměřuji i na diskuzi na mediální scéně. Třetinu nebo čtvrtinu knížky tvoří rozhovory, které ukazují, co z těch problémů prosáklo ven na veřejnost.“ V obsahu člen sněmovního výboru pro obranu popisuje všechny peripetie, které se třeba týkají propuštění příslušníků StB. „Oni jednoznačně představovali špunty na láhvích, byli brzdou celého procesu. Spousta lidí tehdy také říkala, že se zhroutí lustrace a na rok se zavřou archivy, což se naštěstí nenaplnilo. Podporovali jsme onen legislativní proces s faktickou transformací. A vše skončilo tím, že zákon byl přijat,“ tvrdí v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Pavel Žáček, který knihu Vetřelci na vnitru pokřtí v úterý v 17 hodin na vysoké škole Cevro Institut.“

DIGITALIZACE STRÁNEK ZNEMOŽNILA ARCHIV ZAVŘÍT

Pane poslanče Žáčku, co vás přimělo napsat knihu Vetřelci na vnitru – Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006 – 2008?

K sepsání mě přiměl můj vnitřní nesouhlas, a to zejména se současnou dobou, možná i s vládní politikou zapomínání. Dnes se rozhazují finanční prostředky na všechny strany, ale paměťové instituce, které by se měly starat o naše propojení s minulostí, vlastně nefungují. Diskuze o totalitních režimech, jakým způsobem se podepsaly na životě našich předků, našeho národa, myslím nacismus i komunismus, neexistuje.

Tak jsem chtěl připomenout, že před patnácti lety tady byl vážně míněný pokus, který se tehdy podařil, vytvořit po vzoru střední a východní Evropy paměťovou instituci, dokonce jsme vytvořili dvě. Původní koncept byl Ústav paměti národa podle polsko-slovenského modelu. Podařilo se nám mezi lety 2006 až 2008 vytvořit Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a zároveň Archiv bezpečnostních složek (ABS).

Vznikly ze zákona, delimitací (stanovení hranic – pozn. red.), což je zvláštní proces, který iniciovalo tehdejší ministerstvo financí. Byli jsme tak schopni odloupnout výraznou část finančních prostředků, majetku a nakonec i archiválií od ministerstev vnitra, obrany a spravedlnosti, také od zpravodajských služeb, a dát dohromady dvě instituce, personálně je do určité míry obměnit a zčásti delimitovat.

Kterak na vznik paměťových institucí reagovaly rodiny pozůstalých politických vězňů?

Potěšilo mě, že došlo k situaci, kdy ke mně jako prvnímu řediteli ÚSTRu najednou začaly chodit tři generace rodin politických vězňů a říkaly, že mají strašnou radost, že v založené instituci podle zákona nesměl být žádný komunista ani žádný příslušník StB nebo agent. Najednou věřili, že ten stát je jejich. Do jeho vzniku se k nim každý stavěl zády. Například materiály o procesech z 50. let i pozdější doby se k nim nedostaly.

Byl jsem tehdy pyšný a hrdý, co se nám podařilo na badatelské části i té archivní, protože tehdejší atmosféra se úplně změnila. Třeba nárůst studentů, ať už středoškolských nebo vysokoškolských, byl exponenciální a bylo nutné, aby věděli, co se zde za komunismu dělo a měli k tomu prameny.

V jakém stavu se Ústav pro studium totalitních režimů v současné době nachází ÚSTR v současné době?

Dnešní ÚSTR bohužel neplní původní roli,kterou po svém vzniku hrál. A o tom také kniha Vetřelci na vnitru je. V publikaci vlastně konfrontuji to, co jsme tenkrát vydobyli a popisuji, jak bylo těžké našich záměrů dosáhnout. Poukazuji také na vnitřní souboj uvnitř státního aparátu i ministerstva vnitra, který tenkrát nebyl vidět. Anebo se zaměřuji i na diskuzi na mediální scéně. Třetinu nebo čtvrtinu knížky tvoří rozhovory, které ukazují, co z těch problémů prosáklo ven na veřejnost. Jak je novináři zpracovali a jestli rozuměli jeho poslání, včetně lustrací. Zkrátka, zda pochopili systém archivu.

Trochu jste mně utekl od mé původní otázky...

Hned to napravím. Dnes se duch původní instituce prostě ztratil, totálně se vytratil. Do ÚSTRu nastoupili lidé, kteří nemají žádný vztah, protože tam byli prostě dosazeni takovou zvláštní koalicí sociálních demokratů, extrémních Zelených a některých dalších. A tito straničtí členové potlačili dokonce i naplňování zákona. Snažili jsme se vytvořit, aby vznikla rada ústavu, která by byla tím polštářem mezi vysokou politikou a vědeckou činností ústavu. Chtěli jsme najít sedm osobností, které by věděly, proč má instituce existovat, jaký má plnit účel vůči veřejnosti. Současné připomínání komunistické zvůle a osvětová činnost je v současné době velkým problémem ÚSTRu.

Vždyť se podívejte, jak funguje jeho management, který nemá žádnou motivaci. Jeho vedení prostě sedlo na lep nějakému projektu ohledně údajné opravy pláště budovy v Siwiecově ulici na pražském Žižkově.Rekonstrukce celou budovu zničila, a to tak, že celou kauzu vyšetřuje náš nejdůležitější policejní útvar, kterým je Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ). A na základě politického nátlaku jakékoli vyšetřování skončilo. Faktem zůstává, že budova ÚSTRu je totálně zdevastovaná a neobyvatelná. (Výstavba nového sídla Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze by státní pokladnu vyšla na 470 milionů korun s DPH. Na nepovedenou rekonstrukci, jejímž důsledkem je zahalené torzo bývalého socialistického Prognostického ústavu, zatím státní kasa vynaložila téměř 64 milionů korun. Na vybudování nového sídla ovšem podle ministryně financí Aleny Schillerové nejsou zatím peníze. Materiály ústavu jsou klíčové pro desítky soudních sporů – pozn. red.). Nyní ÚSTR působí jako bludný Holanďan. Část sídlí v Braníku, dále v budově Archivu bezpečnostních složek (Na Struze 3, Praha 1) a zbytek se nachází v Radosti, bývalém Domě odborů (náměstí Winstona Churchilla 2 – Praha 3).

Je tedy možné říci, že napsáním knihy jste po patnácti letech složil účty o fungování Ústavu pro studium totalitních režimů?

Přesně tak. Z publikace je patrné, jak jsme dříve pracovali a kterak naše úsilí bylo velmi složité. Jednalo se o komplikovaný proces. Z mé uvedené konfrontace jednoznačně vyplývá, že dnes ústav své poslání neplní. A podle mého názoru bude velmi brzy muset obhajovat své právo na existenci, protože pokud nenaplňuje zákon, tak k čemu je.

Necítíte pocit zmaru, když vás bedlivě poslouchám? Vždyť jste ústav vedle Archivu bezpečnostních složek založil a sám jste si pochvaloval, jak je instituce vnímaná. A najednou přestává fungovat.

Samozřejmě, že do značné míry zklamání cítím, máte pravdu. A moje rozčarování je zcela logické. Založení jsem obětoval část života. Například přípravná fáze trvala rok a půl. Jednalo se nejintenzivnější fázi mé kariéry. Jsem člověkem akademického backgroundu a tady jsem byl vržen i do konkrétních delimitací majetku, musel jsem se naučit nejrůznější nařízení, vyhlášky a komunikaci s lidmi. Řešil jsem i ekonomicko-hospodářské záležitosti.

Pro mě je také ÚSTR určitým lakmusovým papírkem. Jakmile se v čase začala nořit do rozbouřeného moře, tak si sociální demokraté přizvali na palubu Andreje Babiše a v pozadí za ním byl Miloš Zeman. Pro mě jsou to spojité nádoby. Babišovi se pochopitelně nelíbilo, že jeho jméno je v ústavu synonymem pro bahno minulosti, když ovládl společnost. Zákonitě proto nepotřeboval, aby se diskutovalo o jeho minulosti. Logicky tedy nevítal, aby ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek plnily svoji povinnost. Dokonce se podílel na podpoře propouštění Radka Schovánka, který byl zaměstnancem ústavu. Z práce jej vyhazovali noví šéfové ÚSTR, kteří sloužili Babišovi. Zároveň mu nové vedení mělo garantovat, že žádné informace o jeho minulosti už se ven nedostanou. Takovému překrucování jsme čelili s předstihem tím, že jsme digitalizovali 30 milionů stránek, a ty archivy tak zavřít nešlo.

UNIKLÉ E-MAILY ODHALILY, JAKÉ MÁ ČSSD S ÚSTAVEM ZÁMĚRY

Kdo do obměny ústavu nejvíce zasahoval?

Například současný ministr kultury za ČSSD Lubomír Zaorálek si do Lidového domu zval lidi, kteří po Danielu Hermanovi (bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů) a také po mně přebírali moc a řešili, co se má udělat, respektive, koho vyhodit. Pak ale udělali jednu hloupost, a takovou, že si nápady na obměnu posílali mezi sebou e-mailem, které potom unikly. A tak se do určité míry zveřejnilo, jaké má sociální demokracie záměry, které později sloužily spíše Andreji Babišovi. Současný premiér potřeboval, aby se mohl v České republice, kde platily lustrační zákony, soudit. Chtěl zpochybnit fakt, že je v evidenci a že má svazek na Slovensku. Bylo mu v podstatě jedno, jaký bude výsledek. Pro politické účinkování na české politické scéně a pro získání nejvyšší exekutivní funkce mu vlastně stačilo, když se odkazuje na avizované soudy. V celé kauze se choval jako v byznyse. Jakmile mu někdo stál v cestě, tak ho převálcoval či porazil. Anebo se protivníka snažil vytlačit z veřejného prostoru. Tady se mu jeho záměr díky zmíněné digitalizaci úplně nepodařil, přestože tam měl ochotné lidi, kteří mu byli kvůli zachování vlastního místa ochotni sloužit.

Přijde mně úplně paradoxní, že tady je ústav, který se vymezuje a upozorňuje na hrůzy totalitního zločinného režimu, a pak ho ovládne komunistický kádr.

Babiš jej samozřejmě ovládl zprostředkovaně. Samozřejmě sociální demokracie nastolila politicky hru, kdy se pohybovala na hraně a usilovala o elektorát KSČM. Lidé, kteří původně volili KSČM, nechtěli nějakou omluvu za minulost nebo vyšetřování bývalých kolegů z politického a bezpečnostního aparátu. Když sociální demokracie chtěla urvat od nich určitý počet hlasů, tak musela ukázat, že je pevná. Zažil jsem, když ve druhé polovině 90. let zlikvidovali do značné míry Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a pak se úspěšně pokusili ovládnout i ÚSTR. Oni ho nezničili, jak původně říkali, museli by na jeho odstranění přijmout zákon. A případné politické ztráty by byly příliš veliké, ale tím že prostě bojovali a i dodnes usilují o komunistický elektorát, tak jsou velmi odtažití, přestože víme, co se v roce 1948 stalo, jak byla nuceně sociální demokracie připojena ke komunistům, kolik sociálnědemokratických funkcionářů bylo uvězněno, mučeno, popraveno.

Když jsme vyjednávali přijetí zákona o ÚSTRu, tak v čele skupiny poslanců ČSSD stál bývalý ministr kultury a herec Vítězslav Jandák a říkal mně, že když se bude jednat o téma proti nacismu a komunismu, tak garantuje, že část poslanců pro zákon zvedne ruku. Na druhou stranu si přede mnou posteskl: „Kdyby mě viděl můj otec, co dneska tady člověk musí dělat v sociální demokracii, tak by se obrátil v hrobě.“ Jeho otec dostal třetí odboj, byl perzekuován a odsouzen za aktivní boj proti komunismu. To jsou takové věci, které jsou na jednu stranu symbolické, ale na druhou stranu zvítězil obecný trend, který převážil v sociální demokracii. V podstatě je jedno, zda Hamáček anebo Sobotka chtěl mít ÚSTR pod kontrolou. Klíčové pro ČSSD bylo, aby se svazky moc neotevíraly.

Co se tedy čtenář z vaší knížky dozví?

Najde tam zákulisí souboje o vznik obou paměťových institucí (Ústav pro studium totalitní režimů a Archivů bezpečnostních složek), a to z pohledu ministerstva vnitra, kam jsem 1. listopadu 2006 jako ředitel archivu nastoupil. V obsahu popisuji všechny peripetie, které se třeba týkají propuštění příslušníků StB. Oni jednoznačně představovali špunty na láhvích, byli brzdou celého procesu. Spousta lidí tehdy také říkala, že se zhroutí lustrace a na rok se zavřou archivy a podobně, což se naštěstí nenaplnilo. Podporovali jsme onen legislativní proces s faktickou transformací. A vše skončilo tím, že zákon byl přijat. A pak jsem měl jako zmocněnec vlády půlroční lhůtu, abych vše uvedl do chodu. K 1. lednu 2008 se ÚSTR naplnil lidmi a Archiv bezpečnostních složek obsahoval archiválie. Ukázali jsme, že vytvořit dvě paměťové instituce jde. Jednalo se o největší přesun po roce 1989, který se týkal archivnictví a vytváření odborných historických institucí.

VETŘELCI NA VNITRU MAJÍ OŽIVIT ZÁJEM O HISTORII

Jak dlouho jste na publikaci, kterou budete zítra na vysoké škole Cevro Institu křtít, pracoval?

Psát jsem začal někdy loni na podzim, kdy vypukla koronavirová pandemie. Obrátil jsem se na bývalé kolegy a sháněl jsem materiály, zjišťoval, kolik jich je. Zvažoval jsem, jestli téma má být spíše o ústavu a jeho činnosti v éře, kdy jsem byl mezi lety 2008 až 2010 ředitelem, anebo o přípravném procesu. Převážila vize o zdokumentování vzniku. Navíc novináři i veřejnost se často tázaly, proč obě instituce vznikly tak pozdě po Sametové revoluci a zda jejich zrod měl po tak dlouhé době ještě nějaký význam a smysl. Své tehdejší poslání jsme vnímal tak, že zastupuji určitou část naší veřejnosti a bral jsem to velmi vážně. Vnitřně jsem si v sobě dal slib, že o tom, jak ústav pracoval, bude druhý díl.

Napsání knihy Vetřelci na vnitru mně přišlo důležité i z hlediska dnešní doby. Je nutné u lidí oživit zájem o historii, protože současná politická elita se o ni vůbec nezajímá. Osobně se si myslím, že je populaci zapotřebí zdůrazňovat, jak je zneužívána naše historie proti nám samotným, a to ze strany Ruské federace. Klíčové je mít vědomosti zejména o složitém 20. století, které přineslo historické prohry i výhry. Rád bych se dožil doby, aby každý člověk v zemi automaticky věděl, co se událo v únoru 1948, v srpnu 1969, co přinesly revoluční dny z roku 1989 a zapomínat bychom neměli ani na okupaci Třetí říše. Abychom měli v sobě zakódované určité podvědomí, pak k tomu potřebujeme mít paměťově instituce. A kniha obsahuje určitý návod, jak se vše dá udělat, aniž by bylo nutné nějak zásadně navyšovat finanční prostředky. Peníze jsou ale samozřejmě potřebné. Máme řadu neefektivních institucí, odkud by bylo možné finance vzít a věnovat je na paměťové ústavy?

Proč jste dal knize název Vetřelci na vnitru?

Inspiroval jsem se komentářem novináře Daniela Kaisera s názvem Vetřelci na vnitru, z jehož trefného titulku jsem odvodil název pro celou publikaci. Jak totiž vyplyne z obsahu řady prezentovaných dokumentů, stali jsme se opravdu v letech 2006 až 2008 vetřelci s revolučním dopadem na celé ministerstvo vnitra, a v řadě případů i mimo něj.