KOMENTÁŘ | Snížit komunistickým papalášům penze je málo. Bezpráví stále symbolizuje justice s bývalými členy KSČ, postavme zlo mimo zákon

Neřeší jen aktuální témata, ale cítí, jak moc některé disidenty tíží, že jejich trýznitelé, věznitelé si užívají movitých penzí i výsluh, zatímco oni z důchodů ani nevyžijí. Lidovci s koalicí SPOLU, kterou tvoří ještě ODS a TOP 09, upozorňují na obrovský morální dluh. A děje se tak v době, kdy ostatní konkurenti v předvolební kampani sázejí především na sliby, jak všem pomohou, když budou u moci. Boji o Sněmovnu vévodí hlavně populisté a utopistická témata. Vyrovnat se alespoň trochu s komunistickou minulostí ale zaznívá od Listopadu 1989 vůbec poprvé a navíc dost silně. Ještě nikdo se tak ostře vůči bývalým pohlavárům tak ostře nevymezil. Nyní ale nejde o žádný hon na čarodějnice. Pokud by byl zákon schválen, v celé věci by hodně pomohl Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který má přehled, kdo a kdy v jaké funkci působil.

Plechovka sladké limonády nás ohromila více než křivdy

Mnozí voliči, kteří k urnám půjdou přesně za čtvrt roku, takovou iniciativu vůbec neocení, ani je neosloví. Jsou přesvědčeni, že téměř dvaatřicet let po Sametové revoluci už je zbytečné vracet se ke starým křivdám. Je docela možné, že aliance SPOLU si snahou o prosazení zákona, který by bývalým mocipánům snížil bohaté důchody, může i uškodit. Části populace je řešení historie na obtíž, zvláště když se země nedostala ještě z koronavirové pandemie, která se může vážně promítnout do ekonomického fungování státu. K dějinám totiž Češi nepřikládají velký význam.

A tak si velká část veřejnosti neuvědomuje, že dost lidí, kteří během totality statečně vzdorovali proti rudé diktatuře a dokonce byli i vězněni, jsou stále za své antikomunistické přesvědčení trestání v podobě nicotné penze. Je naprostou ironií, že bývalí představitelé vlády, exposlanci, členové a zaměstnanci ÚV KSČ či velitelé StB i tehdejší Československé lidové armády a Pohraniční stráže si užívají blahobytu a někteří dokonce i výsluh. Na druhé straně jejich kritici živoří. Je ostudné, že na takovou nespravedlnost nikdo neupozornil dříve.

Nic ale není černobílé. Zkusme si vzpomenout, čím jsme žili na počátku svobodných devadesátých let. Užívali jsme si, že můžeme podnikat, cestovat na Západ a kupovat si věci a potraviny, o jejichž existenci jsme do té doby neměli ani tušení. Ano, přiznejme si, že plechovka sladké limonády od nadnárodní společnosti nás ohromila více, než představa, že půjdeme protestovat proti vysokým důchodům komunistických kádrů. Navíc řada disidentů i mocipánů měla v té době do odpočinku ještě daleko. A tak je logické, že v prvních letech demokracie skutečně bolševická příkoří pro obyčejné lidi nebyla na pořadu dne.

Jenže společnost vyspěla, veškeré zboží, které je dostupné na Západě, seženeme i v malých městech, a tak jsme měli dostatek času, abychom se už konečně zorientovali a začali se zajímat i o něco jiného, než jen o ekonomický profit a mamon. Spravedlnosti jsme se do očí už měli podívat dávno. I když současný návrh lidovců všichni demokraticky smýšlející lidé uvítají, není dostačující. Postih v podobě degradace penzí by se měl dotknout i justice, tedy soudců a prokurátorů, z nichž se díky rudé knížce stali loajální přisluhovači odpudivého režimu. Oni rozhodovali o osudech oponentů systému, často je odsoudili k drakonickým trestům, které byly navíc protiprávní. Ničili i životy jejich rodinám. Proto by měli být na seznam rovněž dopsáni.

Stranická knížka pomáhala soudcům i prokurátorům ke kariéře

Obrovské nebezpečí pro demokracii znamenají aktivní ženy i muži v talárech, kteří i přes členství v KSČ stále působí v justici. Nikdo je nechce perzekuovat, mohou si klidně otevřít soukromou praxi. Je ale doslova prohrou, že Nejvyšší státní zastupitelství od začátku měsíce vede z titulu 1. náměstka Igor Stříž, bývalý člen strany a hlavně tehdejší vojenský prokurátor, který měl rozhodovat o brancích, kteří například z náboženského přesvědčení nenastoupili na povinnou vojenskou základní službu. Takoví lidé by ve svobodné zemi neměli na soudech pomalu ani uklízet, natož hrát v justici jednu z klíčových rolí.

Je určitě scestné nyní volat, aby všichni soudci a státní zástupci, kteří se zapletli s komunistickou zvůlí, náhle odešli. Postupem času by ale definitivně skončit měli, stranickou knížkou si předplatili úlitby a kariéru. A vůbec jim nevadilo, že dehonestují nevinné. Okamžitě z hodiny na hodinu by se ale měli poroučet ti, kteří zastávají v současnosti vedoucí funkce. Za dvaatřicet let jistě dorostli jiní odborníci. Hrát si v roce 2021 na hrdinu je trapné, kdo zažil bolševickou mašinérii, ví, jaké praktiky používala. Vydírala, že kdo nevstoupí do KSČ, tak jejich děti nebudou moci studovat. A každý nemá povahu být disidentem. Ale i tak jde o pošpinění morálních principů. Právě exkomunističtí soudci a prokurátoři by ze svého selhání měli vyvodit důsledky. Dopustili se většího přehmatu, než lidé, kteří pro drobné delikty stanou před jejich senátem.

Bez emocí je nutné si uvědomit, že někteří z nich mají pro profesi cit a mnohdy větší, než mladí polistopadoví nástupci, kteří jsou často arogantní a dávají svoji moc i převahu neustále najevo. Jenže pak mysl stejně přemůže neoddiskutovatelný fakt, že jejich zkušenější kolegové souhlasili s režimem, který z politických důvodů nechal popravit 236 obětí a připravil na železné oponě o život 266 lidí prahnoucích po svobodě. Každý souzní s Německem, které ze svých řad po druhé světové válce vyloučilo všechny příslušníky wehrmachtu či gestapa. Jakmile ale dojde na bývalé členy KSČ v naší státní správě, je společnost benevolentní.

Proto i kolaborující členové justice by měli přijít o velké důchody. Aby se dalo snaze lidovců plně aplaudovat, chybí v jejich úsilí návrh na postavení komunistů mimo zákon. A to tak, aby už nikdo nikdy v České republice nemohl založit stranu, která by měla přívlastek komunistická. Slovo komunistická by mělo být navždy pohřbeno. Ano, současná KSČM skomírá a s největší pravděpodobností se v roce stého založení její zločinné a vražedné předchůdkyně KSČ nedostane letos do Sněmovny, ale přesto je nutné dopsat tečku za Sametovou revolucí. Její zákaz by byl spíše symbolický, ale nesmírně cenný pro pozůstalé obětí, kteří skončili z politického přesvědčení na šibenici. Uvítali by jej i potomci, jejichž dědové hrdinně bojovali v řadách RAF a pak byli bolševiky perzekuováni. Zadostiučinění by se rovněž dostalo rodinám, jejichž příbuzní v rámci kolektivizace přišli o statky, útěchu by pocítili i lidé, jejichž milovaní zahynuli na železné oponě při snaze utéci z rudé šikany.

Ignorovat dřívější počínání osmašedesátníků nelze

Bohužel i ze strany lidovců se ozývá, že na postavení komunistů mimo zákon je už pozdě, a tvrdí, že taková snaha měla přijít hned na počátku devadesátých let. Jiní zase přeceňují roli prezidenta Václava Havla a jsou přesvědčeni, že on může za jejich stálou existenci. Na nápravu bezpráví ale není nikdy pozdě. Je nutné upozornit i na roli takzvaných osmašedesátníků, tedy lidí, kteří nesouhlasili s invazí, ačkoli do té doby byli špičkovými komunistickými kádry. I když poté podepsali Chartu 77, i oni by měli být za svoji rudou minulost potrestáni, byť později statečně vzdorovali. Jenže v padesátých letech napomáhali velice aktivně nastolovat totalitní režim. Jejich minulé postoje nelze ignorovat.

Dokonalým příkladem osmašedesátníka byl František Kriegel. Jako jediný z vrcholných představitelů sice nepodepsal po okupaci takzvaný Moskevský protokol schvalovací přítomnost vojsk, ale v únorových dnech roku 1948 stál na straně bolševických pučistů. A v převratu neměl zanedbatelnou roli. Tehdy působil jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a navíc byl zástupcem velitele Lidových milic, které byly připraveny po kriticích střílet a zabíjet je. Přestože signifikoval Chartu 77, i on dopomohl bolševikům k moci a mohli tak páchat neomluvitelná zvěrstva.

Pokud lidovci s koalicí Spolu chtějí napravovat komunistické bezpráví, měli by mít širší záběr. Ponížit důchody těm, kteří podporovali totalitu, je jen dobrým úvodem. Demokratičtí politici by se měli koncentrovat i na členy justice, kteří podporovali režim, tak i na osmašedesátníky. I po Listopadu 1989 stále volali po socialismu s lidskou tváří. I když od Sametové revoluce uplynulo téměř dvaatřicet let, je nutné se odhodlat k revolučnímu rozhodnutí, a to pokusit se postavit komunisty mimo zákon. Bez této snahy nikdy nebude dopsáná tečka za převratnými událostmi z roku 1989. Na nápravu jakéhokoli bezpráví a zla opravdu není nikdy pozdě.