KOMENTÁŘ | Tenistka Navrátilová před 35 lety probudila u národa odpor k bolševické moci a dodala mu statečnost

Neustále ji hanili a očerňovali. Komunističtí papaláši nemohli tenistce Martině Navrátilové odpustit její emigraci do USA z roku 1975. Úspěchy československé rodačky se tak dokonce ani neobjevovaly ve výsledkových servisech na tehdejších sportovních stránkách. Proto totalitní diktatura byla plná nenávisti, když v té době už třináctinásobná grandslamová šampiónka měla přiletět jedenáct let po jejím útěku na svobodu do Prahy, a to na Pohár federace v roce 1986.

Strojvůdci u kurtu brzdili, přeřeknutí vyvolalo bouři nadšení

Finálový turnaj se tehdy hrál na Štvanici vyřazovacím systémem, a to každý den jedno kolo. Československé družstvo, jehož největší hvězdou byla Hana Mandlíková, postupně vyřadilo Řecko, Švýcarsko, Austrálii, Argentinu, aby v cestě o celkový triumf vyzvaly domácí hráčky právě Američanky. Jejich sestava představovala v té době naprostý tenisový dream team. Kromě Navrátilové v metropoli zářila i  Chris Evertová Lloydová, držitelka 18 grandslamů. Ve čtyřhře navíc Navrátilová tvořila prakticky nepřekonatelný pár s Pam Shriverovou, s níž vyhrála 21 grandslamů. Shriverová, ale oslňovala i v dvouhře a v době konání finále figurovala na 6. místě žebříčku WTA.

Kvůli komunistické ideologii ale dostaly tuzemské reprezentantky dalšího soupeře, a to ve formě vlastního publika. Diváci od začátku fandili celku, v němž hrála Martina Navrátilová. Už při jejím příchodu štvanické tribuny málem spadly nadšením, což bolševičtí pohlaváři nesli velmi nelibě. Vždyť šéfredaktoři jednotlivých redakcí dostali přesné instrukce, jak o emigrantce během pobytu referovat. Pokyn zněl: naprosto ji ignorovat. Individuální rozhovory s ní byly nepřípustné, žurnalisté mohli na tiskové konferenci položit dotazy, které byly předem schválené.

Bývalé Rudé Právo sice finálovému zápasu tehdy věnovalo celou stránku, ale o Navrátilové na ní nebyla ani zmínka. Její jméno i profil chyběly v oficiálním průvodci. Až tak daleko šla nenávist k jedné z nejlepších světových hráček. Zkostnatělý aparát, který měl před sebou už jen přes tři roky života či spíše agónie, dělal maximum, aby se návrat americké hvězdy s československými kořeny nestal středem pozornosti v socialistické šedi, kde v té době byly hlavním tématem zemědělské žně.

Lidskou mysl však kádři naštěstí ovládnout nedokázali. Pozdější vítězka osmnácti grandslamových titulů představovala pro lidi vzdor i odpor k nenáviděné totalitní moci. Navrátilová byla synonymem svobody a dobra, které se nebálo postavit říši zla. Její statečnost byla inspirující. Devatenáctileté dívce se v roce 1975 nelíbilo, že ji komunisté nepouštěli na turnaje do USA, tak přeletěla železnou oponu a vyrazila za svým snem. V červenci roku 1986 se stala miláčkem národa, který ještě trpěl v nelítostných bolševických okovech. Dokonce i strojvedoucí své lokomotivy u stadionu přibržďovali, aby mohli na chvíli spatřit legendu na kurtu.

K protirežimní atmosféře tehdy přispěl ještě hlavní rozhodčí Peter Čáp, jenž letos v dubnu zemřel, když při představování soupeřek Hany Mandlíkové a Martiny Navrátilové řekl: „Po mojí levé straně je Miss Martina Navrátilová, Českosloven... Tedy ze Spojených států.“ I když se opravil, Štvanice v přímém přenosu Československé televize bouřila. V hledišti zavládla svoboda, mocipáni málem omdlévali vzteky. Fanoušci si z jejich příkazu, že se nemají v souvislosti s Navrátilovou nikterak projevovat, vůbec nic nedělali. Komunisté si sudího pak měli pozvat na kobereček, vážnější potrestání však Čápa minulo, o čemž svědčilo, že držitel takzvaného Stříbrného odznaku (druhá nejvyšší možná kategorie pro umpirové sudí) se rozhodování věnoval dál i po přeřeknutí.

Domácí Mandlíková plakala, Štrougal znechuceně odešel

Hana Mandlíková, vítězka Australian Open, French Open i US Open, nemohla pochopit, jak plné tribuny fandí její soupeřce. Po prohře 5:7 a 1:6 se rozplakala a neutišil ji ani fakt, že lidé proti ní nic nemají, ale dávali najevo nenávist vůči zrůdné ideologii. A proto tolik přáli rivalce. Čechoslováci tak paradoxně projevili větší vlastenectví, než kdyby fandili svým krajankám.

Martina Navrátilová po celkovém triumfu USA v poměru 3:0 šokovala Štvanici nejen skvělými údery. Při slavnostní řeči 27. července 1986  totiž přednesla nesmrtelný proslov: „Já jsem nečekala, že mě takhle přivítáte. Chtěla bych vám od srdce poděkovat a doufám, že nebude trvat dalších jedenáct let, než sem zase přijedu hrát tenis.“ Hlediště dlouho aplaudovalo, Navrátilová byla viditelně dojatá a i její americké spoluhráčky pochopily, jak velký okamžik právě v rodné totalitní zemi prožívá. Vzbouření národa už nesledoval na tribuně tehdejší premiér ČSSR Lubomír Štrougal, který znechuceně odešel do zákulisí. Řeč nevysílala už ani televize, přesto se v archivu dochoval její záznam.

Hráčka, která byla 332 týdnů světovou jedničkou, plakala štěstím i o tři roky později. V USA bedlivě sledovala, jak se v Československu při Sametové revoluci v roce 1989 bortí komunismus. Záhy do své vlasti přiletěla a zalitovala, že převrat nepřišel o deset let dříve. Kdyby se tak stalo, pak by nikdy nežádala o americké občanství, které obdržela v roce 1981. Při svých návštěvách se vždy hlásila k prezidentu Václavu Havlovi. Doma ji vždy vítala maminka Jana, která nikdy neopomněla zdůraznit, jak nenávidí komunisty, kteří ji oddělili od její dcery. S dojetím vzpomínala, že když chtěla dceru vidět hrát například finále Wimbledonu, musela cestovat ke známým do Plzně, kde se dal chytit signál německé televize, která klání vysílala. A vzápětí dodala, jak jí bylo líto, že u úspěchů svého potomka nemohla být osobně.

Tenistka, která ve dvouhře získala celkově 167 titulů, čímž vytvořila rekord okruhu WTA, se hrdě k vlasti hlásí i nyní. Nikdy nezapomíná na své kořeny. Sršela euforií, když letos v Paříži mohla předávat vítěznou trofej na French Open Barboře Krejčíkové. Mateřsky ji dokonce poradila, že si při slavnostním ceremoniálu může sundat ochranu dýchacích cest. Dojemné rovněž bylo, jak nedávno ve finále Wimbledonu, v němž hrála Karolína Plíšková, doslova pobláznila další americkou legendu Billie Jean Kingovou a při každém vítězném míčku rodačky z Loun obě výskaly radostí do televizních kamer.

Navždy však Martina Navrátilová zůstane spjata s Pohárem federace z roku 1986, kdy lidem dodala v boji s diktaturou odvahu i statečnost a fanoušci se najednou nebáli projevit odpor proti bolševickým tyranům. Tehdy v létě roku 1986 se jí povedla dokonalá odveta směrem ke komunistům, kteří neustále špinili její jméno. Mocipáni najednou zjistili, že ani ideologie není všemocná. Svoboda si prostě poradí s každou překážkou. Martina Navrátilová tehdy svou přítomností rozsvítila dekadentní socialistické Československo. Přesně před pětatřiceti lety tak zaznamenala své největší vítězství ve své bohaté kariéře, které se paradoxně nezrodilo na tenisovém kurtu.