ROZHOVOR | Cena, kterou za slibované odsuny přistěhovalců zaplatí americká společnost, bude obrovská, říká Březinová pro EZ

Trump slíbil utěsnění hranic a ukončení nelegální migrace. Je to proveditelné?

Trump slibuje, že bude deportovat všechny nelegální migranty. Jejich deportaci prý spustí v momentě svého nástupu do Bílého domu. Už na sjezdu republikánů v Millwaukee letos v létě jsme u spousty jeho fanoušků viděli plakáty s popisky „masovou deportaci teď hned“. Deportace představuje jednu ze základních příměsí politických receptů v otázkách migrace u Republikánské strany pod vedením Donalda Trumpa.

Trump sliboval masové deportace už ve svém prvním prezidentském období. Přitom počet přistěhovalců, které reálně dokázal odsunout, se ani vzdáleně nepřiblížil statistikám předchozích demokratických administrativ Baracka Obamy. Například v roce 2019 Trump deportoval něco přes 140 tisíc lidí, maximum během své administrativy. Deset let před ním odsunul Obama z USA bezmála 300 tisíc cizinců žijících v USA bez řádných dokladů.

Obama k deportacím přistupoval jako k důležité součásti komplexnějšího řešení problému migrace do USA. Jednak kladl důraz na vymáhání práva, a proto probíhaly deportace migrantů bez řádné dokumentace. Současně se snažil prosadit přijetí reformní migrační legislativy, protože ta stávající je téměř čtyřicet let stará a nefunkční. To se však Obamovi, ani žádnému z jeho nástupců v Bílém domě nepodařilo. Žádná z navrhovaných migračních reforem neprošla Kongresem, a to dodnes.

Z technického hlediska by provedení masové deportace všech nelegálně pobývajících lidí v USA, jak Trump sliboval během kampaně, vyžádalo zapojení několika federálních vládních agentur, ale také součinnost mnoha aktérů na úrovni jednotlivých států a měst. Není to, asi, zhola nemožné, ale politici, kteří se o deportace v minulosti pokoušeli, jsou k výsledku dost skeptičtí. V čele se zmíněným Barackem Obamou. Ten říká, že si počká a bude se dívat, jak se deportuje 11 až 12 milionů lidí naráz.

Jedno je jisté: cena, kterou za slibované odsuny těchto přistěhovalců zaplatí americká společnost, bude obrovská – a mám tím na mysli cenu finanční i lidskou. Většina tzv. nelegálních imigrantů žije v USA v průměru deset let, založili zde rodiny. Pokud dostojí Trump svým předvolebním slibům, v mnoha případech se budou rozdělovat rodiny a deportovat rodiče dětí narozených v USA, Američanů.

Proč je téma migrace tak třaskavé a proč je v myslích amerických voličů vykresleno jako takový strašák?

Souvisí to s vývojem vnímání migrace v posledních dvou dekádách, zhruba od začátku 21. století. Republikáni rámovali migraci jako hrozbu pro národní bezpečnost USA. Zdůrazňovali hraniční zeď, fentanyl, kriminalitu a zabírání pracovních míst rodilým Američanům.

Demokraté zase k tématu přistěhovalectví přistupovali spíše z hlediska humanitárního. Zabývali se tím, jak zajistit migrantům možnost požádat o azyl v případě nouze, jak otevřít bezúhonným migrantům dlouhodobě žijícím v USA dveře k zajištění trvalého pobytu v zemi, jak vyvést migranty ze stínové ekonomiky, z nelegálního postavení.

Události na jih od hranic USA – mezi jinými působnost drogových kartelů, autoritářské režimy ve Venezuele, Nikaragui, ekonomické strádání za covidu-19 – ty vedly k tomu obrovskému náporu na hranice, jakého jsme byli svědky během Bidenovy administrativy po letech pandemie. Žádosti o azyl a nelegální pokusy o vstup do USA bez žádných dokladů dosáhly maxima v prosinci 2023, kdy dosáhly 250 tisíc příchodů měsíčně. Což dokonce překonalo dosavadní rekordy z dob republikánské administrativy G. W. Bushe před dvaceti lety.

Pořád se mluví o jižní hranici USA, jenže často to nejsou Mexičané, kdo tu proudí. Mexiko tu migraci zvládá opravdu tak špatně, že všechny pouští do Ameriky?

Mexiko dlouhodobě bylo a je významnou zdrojovou zemí migrantů. Za posledních 60 let vyslalo své lidi do USA v takových počtech, že ve Spojených státech vytvořili jednu z největších přistěhovaleckých komunit, třikrát větší než je obyvatel v České republice. V posledních 10 až 15 letech se ovšem profil přistěhovalců přicházejících do USA přes Mexiko výrazně změnil.

Přichází totiž méně Mexičanů, zato stále více lidí ze zemí Střední Ameriky, dále pak z Venezuely a Kuby. A po pandemii se migrační procesy směřující směrem k USA dále zpestřily tím, že se stala průchozí i pralesní cesta přes Dariénskou šíji mezi Panamou a Kolumbií. Tento pás džungle byl donedávna pro běžné lidi neprostupný. Dnes ho překonávají za pomoci pašeráků stovky tisíc lidí na cestě z jižní do severní části Amerik.

Mexiko to opravdu tak špatně zvládá korigovat?

Mexiko vyvíjí svou pozici postupně. Než se předchozí prezident Manuel Lopéz Obrador ujal v roce 2018 vlády, říkal, že Mexiko nebude nikomu bránit v jeho mobilitě, že je to základní lidské právo. Jeho vize se ale brzo střetla s radikálně odlišným přístupem Donalda Trumpa. Ten velmi umně využil obchodního paktu, který propojuje Mexiko se Spojenými státy a Kanadou – takzvanou NAFTU neboli Severoamerickou dohodu o volném obchodu – aby dotlačil Mexiko k součinnosti v otázkách migrace.

Od té doby se Mexiko významně podílí na koordinaci snah o zadržení lidi na cestě na sever. Jižní hranice Mexika s Guatemalou, která měří bezmála tisíc kilometrů, prochází procesem opevňování a posilování fyzických bariér. Jižní hranice Mexika s Guatemalou se tak postupně stává odrazem jeho severní hranice s USA.

Mexiko je z mnoha těchto důvodů velmi významným partnerem USA v boji proti nelegální migraci. Je na něj uvalena zodpovědnost za odrazování a zadržování přistěhovalců, zkrátka jeho úkolem je udělat vše pro to, aby se k jižní hranici USA dostalo co nejméně lidí.

Když čteme o migračních procesech, často vidíme jednostranná a převážně negativní vyjádření amerických politiků na stranu Mexika a Mexičanů. Přesto jsou si v tomto ohledu obě země těsnými spojenci. Jak už jsem naznačila, Mexiko poskytuje USA významnou součinnost.

Nedá říct, že by tento svůj „sousedský úkol“ Mexiko zvládalo špatně. Za posledních několik let se vyvinulo z vysílající a tranzitní země také ve významnou cílovou destinaci migrantů. Například v roce 2023 požádalo v Mexiku o azyl téměř 150 tisíc lidí, což představuje jedno z nejvyšších čísel na celém světě.

Jak jsou na tom americko-mexické vztahy? V českých končinách není moc dobře známé, jestli jsou tyto dvě země de facto spojenci nebo konkurenti. Mnohdy se mluví jen o migraci a potom to vyznívá, že nemají přátelské vztahy, ale mám dojem, že je to přesně naopak.

Je to právě naopak. Mexiko je se Spojenými státy americkými velice, velice úzce propojená země. Od začátku 90. let, kdy byla podepsána NAFTA, která představovala první neoliberální dohodou mezi dvěma rozvinutými zeměmi (Kanadou a USA) a rozvíjející se ekonomikou (Mexikem), jsou země skutečně velmi těsně propojené – v tom dobrém slova smyslu. Objem vzájemného obchodu je obrovský. USA jsou největším obchodním partnerem Mexika. Mexiko představuje pro Spojené státy americké jednoho z největších obchodních partnerů, většího než Čína. Trump se nejednou vyjádřil o NAFTA jako o nejhorší ekonomické dohodě, která kdy existovala. Je však nesporné, že obě země z ní významně profitovaly.

Dokladem jejich úzkého propojení může být třeba ekonomická krize v roce 2008: když zasáhla USA, tak právě Mexiko, s ekonomikou zcela otevřenou Spojeným státům americkým, představovalo další nejvíce postižených zemí regionu.

Po covidové pandemii se Mexiko stalo významným partnerem USA i ve snaze o přesun dodavatelských řetězců z dalekých do blízkých zemí, tzv. nearshoring. Právě v Mexiku, které pojí s USA hranice delší více než 3 tisíce kilometrů, se usídlují dodavatelské řetězce ve snaze zůstat poblíž Spojených států a vyloučit problémy závislosti na dodávkách z daleké Číny.

Aktuálně je mezi Spojenými státy a Mexikem v platnosti nová, inovovaná verze dohody NAFTA, pojmenovaná USMCA (United States-Mexico-Canada Agreement). Byla vyjednaná mezi Trumpem a jeho mexickým protějškem v roce 2018, vstoupila v platnost roku 2020. Ta je teď na stole, a co je zajímavé, už teď budoucí Trumpova administrativa signalizuje, že o ní budou chtít opět jednat tak, aby napříště ještě lépe ochránili americkou výrobu a ekonomiku.

Funguje mezi USA a Mexikem nějaká bezpečnostní dohoda?

Mezi USA a Mexikem existuje od devadesátých let minulého století – tedy souběžně s intenzivní ekonomickou spoluprací – také těsné partnerství v oblasti bezpečnosti. Právě tehdy vznikly první vlaštovky společného, tedy nikoliv unilaterálního přístupu k bezpečnosti regionu: jednalo se o koordinační skupiny ze zástupců USA a Mexika založené ve snaze bojovat proti pašování drog a obchodu s nimi. Další klíčovou bezpečnostní agendu představují takzvaná „chytrá“ ochrana hranice a boj s terorismem.

Po roce 2007 se v rámci vyhlášení války proti kartelům stala nejvýraznější bezpečnostní aliancí mezi USA a Mexikem tzv. Méridská iniciativa. Ta představovala obrovský balík oboustranné spolupráce včetně do té doby nevídaně vysokého rozpočtu. Méridská iniciativa se do jisté míry pokoušela replikovat předchozí bezpečnostní pakt mezi Spojenými státy a Kolumbií ve snaze omezit produkci kokainu, takzvaný Plan Colombia. Za desetileté fungování Méridské iniciativy představovaly finance vydané na bezpečnostní spolupráci mezi USA a Mexikem téměř dvě miliardy amerických dolarů.

Obě země spojuje snaha o boj s kartely obchodujícími s drogami, dnes hlavně s kokainem, heroinem, marihuanou a fentanylem. Strategie jejich potírání se původně zaměřovala na odchyt hlavních špiček, šéfů těchto organizací. I v České republice známe příklad narkobarona jménem El Chapo, „Prcek“, který byl nakonec chycen a odsouzen k mnoha doživotním trestům v amerických věznicích. Letos v létě byl zatčen agenty FBI další drogový lídr z kartelu Sinaloa, přezdívaný El Mayo. Paradoxně se ukázalo, že takový přístup měl za následek spíše zhoršení bezpečnostní situace: jakmile zmizel šéf kartelu, organizace se rozštěpila a začala nelítostná nástupnická válka o rozdělení moci a území, která zvýšila běžnou kriminalitu a pocit nebezpečí ze strany mexických občanů.

Z tohoto důvodu dochází k přehodnocení strategie boje proti kartelům. Kartely dnes představují transnacionální firmy s neuvěřitelně širokou škálou aktivita a lukrativní činností, která jim zajištuje skvělé financování. To je mnohdy lepší než mají k dispozici represivní složky státu. Kartely už dávno nepodnikají jen v drogách, ale také v ochodu s lidmi nebo v nemovitostech.

Hodně se mluví o Salvadoru, Guatemale a Hondurasu, tak by mě přesně zajímalo, co se tam děje, že lidé v takovém množství utíkají? Jde o drogové války?

Zhruba čtvrtina migrantů dnes přichází do USA z Mexika, čtvrtina ze Střední Ameriky a zbytek je úplně z celého světa. Tyto proudy se staly extrémně různorodými oproti těm, které byly šedesát let téměř výhradně mexické. Dnes jde o mnoho lidí z Venezuely, Ekvádoru i Kolumbie. To znamená ze zemí v jižní části západní hemisféry, které velmi intenzivně zasáhla nová fáze vzkvétajícího obchodu s kokainem a organizovaného zločinu celkově.

Významná část migrantů přichází dnes do USA z Karibiku. V souvislosti s otřesnou bezpečnostní a humanitární krizí nastal exodus z Haiti. A pak jsou tu zejména Kubánci. V posledních několika málo letech odešel z desetimilionové ostrovní země zhruba milion lidí, tedy 10% obyvatel Kuby. Jen si představte, že by ze srovnatelně velké České republiky zmizel najednou milion lidí.

K těmto lidem pocházejícím z různých zemí celého amerického kontinentu se nově připojují migranti úplně odjinud: ze subsaharské Afriky, z Číny, z Ruska. Skladba migračních proudů směřujících přes Mexiko do USA se tedy oproti minulosti výrazně proměnila.

A proč se tedy lidé stěhují?

Začátkem 21. století došlo k obrovskému zhoršení ekonomické a bezpečnostní situace zejména v zemích Střední Ameriky. Velký důvod představují prosperující zločinecké organizace, které za covidové pandemie neztrácely čas. Na mnoha místech regionu dodávaly potřebným lidem léky a potravinovou pomoc, hlídaly dodržování izolace, prostě věci, které za normálních okolností dělá stát. To vše přispělo k jejich přijetí a legitimizaci u obyvatel.

Dalším zásadním důvodem je, že i přes nejrůznější snahy o omezení pěstování koky se s ní obchoduje více než kdykoliv předtím. Jak jsme mohli v uplynulých dvou letech sledovat třeba v Ekvádoru, který byl donedávna takovým ostrůvkem klidu v rámci Jižní Ameriky, částečně se sem přesunul obchod s kokainem. To vedlo k náhlému, citelnému zhoršení bezpečnostní situace. Kartely spustily boj o území, přes které potřebují přepravovat drogy, včetně důležitých přístavů jako je Guayaquil. Nevyhýbají se přitom konfrontaci s policií a armádou, zastrašují představitele státu. Například letos v lednu obsadili v přímém přenosu ozbrojenci ekvádorskou televizní stanici a protestovali proti výjimečnému stavu, který prezident vyhlásil den předtím.

Na této situaci nese Evropa svůj díl viny. Americký trh coby hlavní odbytiště drog je sice velmi významný, ale současně už dosti saturovaný. Naopak třeba východní Evropa je slibně se rozvíjejícím se odbytištěm pro kokain, lidi jsou za něj ochotní platit. Takže existuje spousta dobrých důvodů, proč se kartely snaží tuto drogu dostat z Latinské Ameriky, a dopravit ji všude tam, kde je po ní poptávka.

Posledním důležitým momentem je neúnosná politická situace v některých zemích regionu, zejména pak ve Venezuele, Nikaragui, Kubě a Haiti. Jen z Venezuely odešlo během Madurovy vlády přes sedm milionů lidí, takový exodus nemá v historii Latinské Ameriky obdoby. Nejvíce z nich zamířilo do okolních zemí, zejména do Kolumbie. Část se přesouvá také do Španělska, někteří do USA.

Přesunuli jsme se až do Jižní Ameriky. V tomto ohledu bych se chtěl zeptat, jestli si myslíte, že je do budoucna možné, že Brazílie dokáže vyrovnat moc USA v regionu Amerik?

Brazílie, významný regionální hegemon, představuje přirozeného vyzyvatele vlivu Spojených států v rámci západní hemisféry. Patrné to bylo už na začátku 21. století v souvislosti s výrazným politickým a ekonomickým vzestupem Brazílie, který přišel současně s obdobím relativního nezájmu o Latinskou Ameriku ze strany USA.

Brazílie se jasně etablovala mezi nastupujícími ekonomikami světa. Zvedla svůj mezinárodní profil mimo jiné i tím, že uspořádala – a s úspěchem – prestižní mezinárodní akce, třeba mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 a olympijské hry v roce 2016. Prostřednictvím svých investičních bank jako BNDES se stala také jedním z největších hráčů v rozvoji infrastruktury v Jižní Americe. Na mezinárodních fórech se snažila vystupovat v pozici obránce zemí globálního Jihu, ekonomik, které nebyly konkurenceschopné vůči USA. To se projevilo například na půdě WTO, světové obchodní organizace, kde Brazílie vstoupila do soudních sporů, které kritizovaly americké monopolní praktiky.

Zajímavý a pro země globálního Jihu zásadní byl i boj brazilské vlády za možnost výroby generických léků pro lidi nakažené AIDS a jejich distribuce zdarma, který vcelku logicky narážel na přání nadnárodních farmaceutických koncernů. Tento slibný nástup zbrzdila ekonomická stagnace a velké politické turbulence, jejichž následkem se brazilská společnost v posledních několika letech výrazně polarizovala.

Dnes můžeme sledovat, jak se Brazílie v rámci uskupení BRICS či díky přímé obchodní spolupráci zaměřuje čím dál více na Čínu a na strategické propojování třeba přes Afriku, kde otevřela i několik nových ambasád. Vzájemné vztahy a obchodní vazby zemí globálního Jihu expandují, a přitom dosud unikají cílené pozornosti Prahy, ale i Washingtonu a Bruselu. Není jim zdaleka přikládána taková důležitost, jakou si zaslouží.

Myslíte, že jednoho dne budeme volby v Brazílii sledovat podobně pozorně jako volby ve Spojených státech?

Připadalo by mi to fajn a prozřetelné. Víme, že Brazílie má svého velkého Trumpova fanouška v osobě někdejšího prezidenta Jaira Bolsonara. Bolsonaro, který dlouhá léta zasedal v brazilském Kongresu, se dokázal voličům v roce 2018 představit jako kandidát změny a politický outsider.

Inspiroval se výrazně Donaldem Trumpem, mimo jiné zpochybňoval účinnost protipandemických opatření včetně očkování. Mluvil otevřeně a s úctou o brazilské vojenské diktatuře, což bylo do té doby nemyslitelné. Moji brazilští kolegové se špetkou nadsázky říkali, že pokud chce někdo vědět, co se bude dít v Brazílii, musí se dívat na USA. Za rok či za dva si může být jistý, že to bude i u nich. To se mrazivě potvrdilo poté, co Bolsonaro další volby prohrál, podrýval důvěru v brazilský volební systém a v lednu 2023, když opouštěl prezidentský palác Planalto, zaútočili jeho fanouškové na budovu Kongresu v hlavním městě.

V kontextu návratu Donalda Trumpa do Bílého domu bude velmi zajímavé sledovat další dění v Brazílii. Když Bolsonaro gratuloval minulý týden Trumpovi ke znovuzvolení, výslovně řekl, že podobný scénář čeká i Brazílii a slíbil, že se chystá na politický comeback v Trumpových šlépějích.