ROZHOVOR | Happening, který přerostl v revoluci. Nebýt tlaku vlády, Euromajdan mohl vyšumět, soudí ukrajinista

Za spouštěč protestů označovaných jako Euromajdan bývá označováno rozhodnutí tehdejší ukrajinské vlády Mykoly Azarova pozastavit proces podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Co bylo hlavním požadavkem demonstrantů v této úvodní fázi a nakolik navazovaly na předchozí velké protesty v zemi, především známou Oranžovou revoluci z roku 2004?   

V úvodní fázi protestů skutečně šlo hlavně o podepsání asociační dohody. Když známý ukrajinský novinář Mustafa Najem svolal 21. listopadu večer na kyjevské náměstí Nezávislosti první protest, šlo spíš o jakýsi happening, kde se potkávali přátelé a známí. Odlehčenou atmosféru si pouliční akce zachovaly i v dalších dnech. Během následujícího víkendu se jich zúčastnili i lidé v podivných, často komických maskách. Vybavuji si například, že v neděli 24. listopadu jsem viděl smrtku s kosou, na níž se psalo „Vládo, jsem s vámi“. Bylo to sice velké shromáždění, kterého se zúčastnilo možná i víc než sto tisíc lidí, s pozdějšími mítinky však nesneslo srovnání. 

Návaznost na Oranžovou revoluci můžeme vidět v tom, že se tu setkávali lidé, pro něž události roku 2004 znamenaly první zkušenost s pouličními protesty a které následující vývoj namnoze zklamal. Další významnou skupinou představovali studenti, pro něž šlo o idealizovanou vzpomínku z dětství a kteří nyní chtěli něco podobného zažít sami – nezapomínejme, že Oranžová revoluce se obešla zcela bez násilí. Už druhý den také začalo vznikat stanové městečko. Tato forma protestu je na Ukrajině spojená právě s úspěšným vystoupením na podporu Viktora Juščenka v roce 2004.  

Kdo tvořil jádro účastníků protestů? Často se uvádí, že jejích nejviditelnější tváří byli veřejně známí intelektuálové a umělci. Ti však ze své podstaty nepředstavují příliš početnou skupinu. Jaké sociální segmenty ukrajinské společnosti se tedy do Euromajdanu převážně zapojily a jak velká byla podpora demonstrací v jejich úvodní fázi?  

Zpočátku šlo – alespoň podle mého názoru – především o studenty, ale také o politiky a lidi tak či onak spojené s politickým aktivismem, tedy členy stran a různých hnutí. V souvislosti s prvním policejním zásahem proti demonstrantům v noci z 29. na 30. listopadu se zpravidla mluví právě o studentech. Jak jsem už zmínil, protesty inicioval novinář Najem, je tedy jen logické, že se jich zúčastnilo nadprůměrné množství jeho novinářských kolegů.  

Mezi výrazné účastníky dále skutečně patřili i někteří umělci, například malíř a básník Ivan Semesjuk či výtvarník Olexa Mann – vím to díky jejich emocionálně nabitým a hojně čteným příspěvkům na facebooku. Intelektuálové, třeba lvovský historik Jaroslav Hrycak, pak opravdu představovali jakýsi hlas protestního hnutí. Za zmínku stojí, že na Majdan přijel třeba i ruský konceptuální umělec a aktivista Pjotr Pavlenskij, který byl ze zdejší atmosféry doslova u vytržení. Na Majdanu samozřejmě vystupovali také hudebníci: vybavuji si třeba listopadový koncert folklórem inspirované vokální skupiny DachaBracha nebo show legendární ukrajinské rockové formace Okean Elzy. Tu si v sobotu 14. prosince přišlo poslechnout kolem dvou set tisíc lidí. Téhož večera mimochodem na stejném pódiu vystoupil i nedávno zesnulý Karel Schwarzenberg, tehdy už bývalý ministr zahraničí.   

Otázka sociálního složení protestujících je bezpochyby nesmírně zajímavá, obávám se ale, že ji nedokáži uspokojivě zodpovědět. I v literatuře je podle mého názoru zpracována nedostatečně. Za jisté můžeme považovat, že zvláště v pozdějších fázích se do protestních akcí víc zapojovali Ukrajinci ze západní části země. Pochopitelné je, že ve stanovém městečku a na demonstracích, které probíhaly ve všední dny, bychom nejspíš potkali víc lidí, kteří nebyli vázáni pevnou pracovní dobou, například drobné podnikatele nebo už zmiňované studenty. Nebyly ale výjimkou ani případy, že lidé přes den chodili do práce a noci trávili na Majdanu. O mužích, kteří v prosinci 2013 pravidelně každý večer vystupovali z metra na stanici Chreščatyk, aby převzali „noční směnu“ ve stanovém městečku, kdosi velmi výstižně napsal, že „působí jako řidiči maršrutek“, tedy mikrobusů, které na Ukrajině představují důležitou složku veřejné dopravy.  

V počátcích, tedy do rozehnání Majdanu 30. listopadu, byla podpora protestů sice značná, ale řadu Ukrajinců odrazovala snaha opozičních politiků si protesty přivlastnit a využít k prosazení vlastní agendy.  

Protesty – i po Vámi vzpomínaném úvodním rozehnání – trvaly dlouhé měsíce, než v únoru 2014 vyústily v rozsáhlé násilí a pád prezidenta Viktora Janukovyče. Jaká byla jejich dynamika a jaké mobilizační prostředky Euromajdan využíval, aby udržel zájem účastníků? Šlo o především o hojné zmiňované sociální sítě?  

Zásadním zlomem bylo rozehnání demonstrantů v noci z 29. na 30. listopadu. Tehdy bylo na náměstí pouhých 400 účastníků. Nesmyslně surový zásah pořádkové policie, který zachytily kamery a jehož záznam se bleskově rozšířil právě díky sociálním sítím, měl netušený mobilizační účinek, tím spíš, že následoval víkend, kdy se protestů mohlo zúčastnit mnohem víc lidí. Sledovat dění přímo v Kyjevě bylo fascinující – takové lidské moře, jako to, které jsem v neděli 1. prosince spatřil ze zvonice chrámu svaté Sofie, nejspíš už nikdy v životě neuvidím. Toho dne se z protestů za podepsání asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií stalo něco úplně jiného. Otřes, který vyvolalo násilí vůči bezbranným studentům, dal průchod masové nespokojenosti s vládou prezidenta Janukovyče, všudypřítomnou korupcí a policejní svévolí. Odteď to byly demonstrace proti vládě. Na druhou stranu to rozhodně neznamená, že by protesty od tohoto okamžiku podporovali všichni Ukrajinci – nikoliv, zvláště mimo hlavní město se od těchto vystoupení mnozí distancovali.  

V dalších týdnech protestní aktivita opět opadala, ale násilí a bezpráví ze strany vlády ji vždy spolehlivě oživilo. Postupně následovaly další pokusy o vyklizení náměstí Nezávislosti, únosy a týrání aktivistů, a 16. ledna pak přijetí pobuřujících „diktátorských“ zákonů, umožňujících přísně postihovat jakékoliv nepovolené demonstrace. Výsledkem však byla jen radikalizace protestů, které brzy přešly v násilné střety, jež si už 22. ledna vyžádaly první lidský život.  

I někteří autoři, kteří se touto problematikou zabývají, se domnívají, že kdyby prezident Janukovyč osvědčil větší trpělivost, protesty by samy utichly, případně by se z nich stal politický folklór, jemuž by už nikdo nevěnoval pozornost. Otázkou je, proč se této chyby dopustil. Důvodem snad mohlo být nepochopení toho, jak vůbec masová protestní hnutí fungují. Janukovyč ostatně bystrou myslí ani širokým rozhledem zrovna nevynikal. Roli mohl hrát i nátlak ze strany ruského spojence. 

Co se týče sociálních sítí, ty skutečně hrály během protestů nesmírně závažnou úlohu, a to nejen už zmiňovaný facebook, ale také ruská síť VKontaktě, která tehdy byla na Ukrajině dokonce rozšířenější. Euromajdan měl vlastní, profesionálně vedenou stránku, která o vývoji situace na místě informovala takřka z minuty na minutu. Důležité byly také online přenosy z místa dění, které zajišťovala zejména tehdy vznikající internetová televize Hromadske. Obrovské množství lidí na Ukrajině, ale i za jejími hranicemi, tak mohlo 19. ledna 2014 doslova v přímém přenosu sledovat, jak se masová, ale pokojná demonstrace mění v potyčku s policií, při níž létají dlažební kostky a hoří autobusy. Není divu, že Majdan přitahoval politiky, fotografy, filmaře, ale i „revoluční turisty“ z celého světa. Sám jsem tehdy pociťoval nezvyklé emocionální vypětí a o střetech s policií se mi dokonce zdálo. 

Nepřehlédnutelnou část protestující tvořili ultranacionalisté a krajně pravicoví extremisté, ať už šlo o fotbalové chuligány nebo stoupence stran Svoboda či Pravý sektor. Jak velká byla jejich role a jaký byl jejich vztah k méně radikálním složkám protestního hnutí? 

Tyto síly spatřovaly v tehdejším dění ideální příležitost k dosažení svých vlastních cílů, které se značně lišily od představ ostatních účastníků. Se zástupci jiných názorových proudů však úspěšně vytvořily jakousi účelovou alianci, v níž extremisté nabízeli své bojové schopnosti a organizovanost, kdežto občanská společnost tolerovala jejich občasné výstřelky. Zde je na místě podotknout, že i v zásadě demokraticky orientovaní Ukrajinci měli ke krajně pravicovému diskursu v mnohém blízko. Týká se to hlavně otázek jazyka či výkladu historie, ale třeba i ekonomiky: zde mám ovšem na mysli libertariánství, nikoliv snad nějaké fašistické korporace. Tyto tendence se v letech po Majdanu ještě prohloubily. Lze samozřejmě namítnout, že tyto zdánlivé konvergence jsou jen důsledkem přirozené snahy Ukrajinců vymanit se z někdejšího stavu koloniální závislosti na Rusku. 

Podle některých badatelů právě přítomnost pravicových extremistů napomohla tomu, že protesty získaly násilnou podobu. Zatímco nenásilné formy protestů, například stávka, si žádají skutečně masovou podporu obyvatelstva a jistou organizační práci, dát volnou ruku hrstce radikálů je mnohem snazší. A dál už se spirála násilí točí. Nerozřešenou otázkou pak zůstává, zda snad někteří z pravicových extremistů nepůsobili v tichém srozumění s bezpečnostními složkami, kterým mohli poskytovat záminku k zásahům proti demonstrantům, případně protesty diskreditovat.   

Co podle Vás nasměrovalo Euromajdan k velmi krvavé konfrontaci s vládnoucí mocí, která nakonec vyústila v revoluci a svržení prezidenta Janukovyče? 

Jak už jsem zmínil, důvodem podle mě bylo především to, že vláda příliš „tlačila na pilu“ ve snaze protesty rychle ukončit. Do přijetí zákonů ze 16. ledna podle mě existovala možnost pokojného urovnání. Protesty nikoho neohrožovaly a v žádném případě život v zemi neparalyzovaly, demonstranti sice v Kyjevě obsadili budovu radnice a po svém – vlajkami a hesly – vyzdobili tradiční vánoční strom, úředníci ale už v průběhu prosince dostali náhradní kanceláře a bez stromu se koneckonců dá docela dobře žít.     

Jak s odstupem deseti let hodnotit výsledky Euromajdanu? Nakolik proměnil situaci na Ukrajině, odmyslíme-li jeho na první pohled viditelné důsledky v podobě vleklé války ve východních regionech a nastolení prozápadního zahraničněpolitického kurzu země? 

Připadá mi poněkud jednostranné označit válku, která začala v roce 2014, za „důsledek Euromajdanu“. Nedošlo by k ní, nebýt přímého vměšování Ruska. Události Euromajdanu v dalších letech vedly k podstatnému zhoršení ekonomické situace země, současně se ale zdá, že v některých oblastech reformy zaznamenaly určitý úspěch. Na mysli mám zejména boj proti korupci, který sice postupuje nesmírně pomalu, přesto ale vedl k pokroku v podobě vytvoření některých systémových nástrojů, či úspěšnou decentralizaci, jež posílila roli nižších územněsprávních jednotek. Dalším polem změn je oblast kulturní a humanitní. Ukrajinské kultuře se poprvé začalo dostávat reálné podpory a ukrajinský stát ji dokonce začal propagovat i v zahraničí. Stoupla prestiž ukrajinštiny jako státního jazyka, její užívání ve veřejném životě navíc mnohem konkrétněji než v minulosti vymezuje zákon. Na druhou stranu to pochopitelně znamená podstatné zúžení prostoru, kterého se na Ukrajině dostává ruštině a ruské kultuře, což je však vzhledem k trvající krvavé válce úvaha čistě akademická. Dekomunizace, probíhající od roku 2015, kdy byly přijaty čtyři dekomunizační zákony, zase vedla k tomu, že se na Ukrajině změnily tisíce místních názvů, tak či onak spojených se sovětským obdobím, a zmizela drtivá většina sovětských pomníků. 

Euromajdan byl ve své době silně medializovanou a komentovanou událostí. Interpretace jeho povahy a legitimity se ovšem různily. Ohlédnete-li se zpětně za tehdejším tuzemským zpravodajstvím jako ukrajinista, který se navíc v zemi pohyboval, vidíte v něm výraznější zavádějící zkratky či mýty? Jaké z nich případně považujete za nejvíce problematické? 

Bohužel, dokud jsem byl na Ukrajině, české zpravodajství jsem příliš nesledoval. Obecně se domnívám, že komentátoři, pro něž byla Ukrajina poměrně novým tématem, tradičně hřešili tím, že přeceňovali antagonismus západu a východu země.  

Málokdo u nás také chápe postavení mluvčích ruštiny na Ukrajině. Často se tak setkáváme s chybnými představami o ruské menšině na Ukrajině – ve skutečnosti se většina rusky mluvících občanů Ukrajiny považuje za Ukrajince. I pokud jsou si však vědomi svého ruského původu, zachovávají zpravidla loajalitu Ukrajině, jak to ostatně prokázaly válečné události.  

Zneužívání historie, zejména druhé světové války, ve vztahu k současnosti, pak je tématem natolik širokým, že se zcela vymyká rámci tohoto rozhovoru. Kdysi jsem se pokoušel pomocí mediální databáze zjistit, jak často se v našich sdělovacích prostředcích objevovalo slovo „banderovci“ rok před Majdanem a rok po něm. Přesná čísla si bohužel nepamatuji, ale nárůst to byl opravdu velký. Jako by se snad v roce 2014 prezidentem Ukrajiny nestal Petro Porošenko, ale Stepan Bandera osobně.  

Naopak zpravodajství přímo z místa podle mě bylo převážně na velmi dobré profesionální úrovni. Čtenářům proto mohu na základě svých zkušeností doporučit, aby příliš nečetli komentáře a rozhovory, ale soustředili se spíš na věcné zprávy důvěryhodných médií.