Ruské vymývání mozků má sice možná omezený účinek v Moskvě nebo v Petrohradu, ale za Uralem jsou jeho argumenty přijímány, alespoň do chvíle, kdy se vyhlásí mobilizace. Tím se odřízne od Evropy a od Západu obecně, čímž ztratí hlavní možný nástroj modernizace své ekonomiky. V obsáhlém rozhovoru pro EuroZprávy.cz to uvedl uznávaný politolog a historik a někdejší poradce Václava Havla Jacques Rupnik. Dodává, že ruští oligarchové byli připraveni o přístup ke svým kontům a zároveň i ruský stát byl poprvé připraven o možnost propojení s mezinárodním finančním systémem, což znamená, že Rusko bude platit za válku vysokou cenu.
Jacques Rupnik, narozen v Praze 21.11.1950, je známý politolog a historik, který vystudoval politologii na Sorbonně a graduoval rovněž na Harvardské universitě. Patří k předním osobnostem politologie a dlouhodobě studuje geopolitický poměr Evropy k Rusku. Výčet jeho akademických hodností a publikací je značný. Jeho působnost řádného profesora v Institutu politických studií (Science Po) v Paříži je významná počtem publikovaných studií a oblibou jeho přednášek mezi studenty. Je znám rovněž svou novinářskou činností pro mezinárodní média. Působil mimo jiné i v BBC World Service. Je hostujícím profesorem College of Europe v Bruggách i na Fakultě sociálních věd UK. Obdržel cenu Magnesia Litera za publikaci Evropa je jako pták s očima vzadu, což je historicko-politický rozklad jedinečného rozměru. V 90. letech byl poradcem Václava Havla.
Vpád Ruska na Ukrajinu otevřel celosvětový problém, a to nejen vojenský, ale i hospodářský, a samozřejmě i lidský. Jaká vidíte východiska ze současné krize, když je zřejmé, že Rusko téměř zcela ignoruje ratifikované mezinárodní úmluvy a diplomatické snahy po urovnání konfliktu?
Jak ukončit válku, to je ta nejtěžší otázka. Je na to několik historických precedentů. Buď jedna strana vojensky zvítězí a vnutí „svůj“ mír, jiná varianta je, že válku ukončí mocnosti vnější. Třetí varianta je, že pokud žádná strana nemá jasně vojensky navrch, válka se může protáhnout a skončí. Nabízí se možnost ne jednání o míru, ale vyjednání příměří. Např. korejská válka trvala tři roky a skončilo to příměřím, které trvá dodnes. A tohle je třeba brát v potaz i pro dnešní válku na Ukrajině. Mír nevnutí nikdo zvenku, a pokud by Ukrajinci byli, jak se dnes zdá, úspěšní ve své vojenské protiofenzívě, je tu dnes hodně diskutované riziko eskalace jaderné hrozby. Tu bere vážně americký prezident, který zmínil armagedon, i většina evropských leaderů, ať již je to ve Francii nebo v Německu. Na druhé straně jsou tu argumenty z ukrajinské, ale také z polské strany, které tuto hrozbu berou jako pouhé vydírání.
Jak je možné, že gorbačovská svoboda sdělovacích prostředků zamrzla a Rusové podléhají v takové míře šířeným dezinformacím, poté, co jejich televizní redaktorka Ovsjaniková, nyní již emigrantka, vystoupila ve vysílání s plakátem „Tady vám lžou“, když přitom údajně 60 % obyvatel Ruska podporuje současný imperiální režim? Je to dáno jen působením dlouhodobé lživé propagandy ve smyslu masové psychologie, nebo podlehli iluzi velmocenské převahy?
Ano, Gorbačovova perestrojka začala vlastně tzv. glasností, což znamenalo svobodu slova, a tudíž volného toku informací. Po téměř dvacet let byl tedy ruský informační svět propojen s mezinárodním. To se během posledního desetiletí zužovalo a teď během války na ruské straně úplně zlikvidovalo. Pravda se tak stala první obětí války na ruské straně. Ruská média ovládla totálně vládní propaganda, kde se v různých pořadech komentátoři předhánějí v tom, kdo bude dravější ve válečném počínání na Ukrajině. Nejsledovanější je pořad jistého Solovjova, kde se střídají argumenty typu: „Ukrajinci jsou vlastně Rusové, kteří si tohoto nejsou dost vědomi“, ale zároveň, že „je případně třeba je napadnout jadernými zbraněmi“. Takové mytí mozků má možná omezený účinek v Moskvě nebo v Petrohradu, ale ostatní částí obyvatelstva za Uralem jsou tyto argumenty přijímány. Avšak až do chvíle, kdy se vyhlásí mobilizace a nábor do armády, která má jít bojovat proti tzv. bratrskému národu ukrajinskému, kde úmrtnost je vysoká, odhaduje se na 90.000 mrtvých nebo těžce raněných Rusů. Pak už nezbývá režimu jen vyvíjet ještě tvrdší kontrolu obyvatelstva a represi neposlušných. Znamená to, že se odřízne od Evropy a od Západu obecně, čímž ztratí hlavní možný nástroj modernizace své ekonomiky. Je tedy zřejmé, že v rozhodování Kremlu nebyly důležité racionální ekonomické argumenty, ale převážily mocenské neo-imperiální ambice. Další vojenská expanze na Západ by znamenala přímou vojenskou konfrontaci se zeměmi NATO, tedy i s USA, a proto to nepřichází v úvahu. Vlastně jsme dnes v situaci, kdy Rusko vede na Ukrajině válku, která je neo-imperiální, tedy jakási pomsta za ztracenou “říši“, a zároveň je to nepřímý konflikt se Západem, protože hlavní výtka vůči Ukrajině je, že se postupně během posledních dvaceti let odchýlila od vývoje Ruska a začala se orientovat na Západ.
Myslíte si, že je to tím, že ruský lid má jen malé povědomí o tom, co je demokracie a pluralitní systém s řádnými volbami, nebo se domníváte, že jejich mentalita je pěstována v tom duchu, že jsou velmocí, která si vůči světu může dovolit vše - tedy ti oligarchové kolem Kremlu a „obyčejní“ ze strachu volí skrčený hřbet ?
Ruské pokusy o demokratizaci byly historicky krátké a neúspěšné. To platilo na začátku 20. století a vlastně to platí po období Gorbačova a Jelcina. Gorbačov tuto perspektivu otevřel, ale demokratizace vedla k rozkladu SSSR. Jelcin se na tomto rozpadu SSSR vyhoupl k moci v Rusku, ale zavedl demokracii, tím, že začal odstřelovat parlament a tržní hospodářství tím, že nechal státní majetek rozkrást svými kumpány a budoucími oligarchy. Nejlépe toto období popsala spisovatelka Svetlana Alexejevičova, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, kde popsala období tohoto mafiánského kapitalismu - totálního ponížení chudobou značné části obyvatelstva. Reakcí na tuto „demokratizaci“ přišel k moci Putin, který sliboval pořádek, podřídit oligarchy politické moci, a postupně a čím dál tím hlasitěji hlásal návrat ruské mocnosti na mezinárodní pole, a především do svého blízkého zahraničí. Od roku 2014 vlastně tato neo-imperiální myšlenka převládala ve veřejném diskursu - „ruský svět“, „Novorosija“, to je tedy všude, kde se mluví rusky a povinností ruské vlády je prý tyto oblasti „chránit“ a už máte hotový argument pro agresi vůči sousedům, který nepřesvědčí nikoho venku, ale možná značnou část ruského obyvatelstva.
Evropa, tedy EU a Velká Británie, stejně jako i do jisté míry ČR, podlehly bohužel finančním tlakům ruských oligarchů. Je skutečností, že se v západní a střední Evropě velmi podcenilo ruské ekonomické tažení na Západ s cílem skoupit, co se dá, nakupovat reality v Londýně, ve Francii a jinde a o energetickém, až vyděračském tlaku, ani nemluvě. Nemohlo to být na půdorysu snahy o ekonomické ovládnutí Evropy, a možná později k vojenské expanzi více na Západ?
Ruští oligarchové se snažili vyvést své jmění na Západ, nejen s dobyvačnými úmysly, ale také protože si mysleli, že tam jejich podivně získané jmění bude v bezpečí. Proto se v Londýně etablovali ti nejzámožnější a vznikl tzv. “Londongrad“. To vše bylo pokusem šířit ruský vliv v Evropě, ale s válkou na Ukrajině tento záměr narazil na sankce. Najednou oligarchové byli připraveni o přístup ke svým kontům a zároveň i ruský stát byl poprvé připraven o možnost propojení s mezinárodním finančním systémem SWIFT, a dokonce i jmění Ruské státní banky v zahraničí bylo zmrazeno. To je naprosto bezprecedentní a znamená to, že Rusko - a nejen několik oligarchů - bude platit vysokou cenu.
Česko nyní vyhledává ruský majetek čítající nyní již kolem 10 miliard Kč. Jak je možné, že k těmto transakcím předchozí čeští premiéři byli slepí, nebo se dlouhodobě přihrble přikláněli k Rusku jako současný prezident M. Zeman, o euroskeptikovi Václavu Klausovi nemluvě, a neviděli bezpečnostní rizika?
Nic nezakazovalo ruským podnikům či bankám proniknout do střední Evropy, včetně ČR. Je samozřejmě na pováženou, že česká politika byla dlouho shovívavá vůči tomuto trendu, aniž by zvažovala jeho strategický význam, ale není to jenom problém této země. Existuje tu širší problém závislosti, ale i značné části střední Evropy a v neposlední řadě Německa na ruských dodávkách strategických surovin. Evropa věřila, že obchod a hospodářská propojenost vytváří podmínky pro mírové soužití. Putinova válka dokazuje, že to zdaleka nestačí; evropská bezpečnostní politika musí byt na úrovni té obchodní.
Energetické otázky v Evropě se postupně vyřeší, i když to může být po mnohé státy dosti bolestné, ale je to jediná cesta k omezení expanze Ruska do Evropy, jejíž sankce se začnou - doufejme - podstatněji projevovat. Jaká vidíte energetická, a tím i ekonomická východiska?
Evropa se stala, samozřejmě ne ze dne na den, závislá na ruských energetických dodávkách, vznikla tu jakási „drogová“ závislost . Německo je ten nejjasnější případ, kde prosperita byla založena na trojím pilíři. Za prvé: levný plyn z Ruska, za druhé: americká bezpečnostní záruka, která vás zbavuje výdajů na zbrojení, a za třetí: obchod ve velkém s Čínou. Dochází teď k radikální změně, jelikož tyto pilíře byly podlomeny. Hledají se alternativy pro dodávky plynu a odkládá se útlum posledních německých jaderných elektráren. Vláda SPD se Zelenými ohlásila 100 miliardové výdaje na zbrojení a dodává zbraně na Ukrajinu. Čili nejenom nová energetická strategie pro Evropu, ale také velký zvrat v klíčové zemi EU jako je Německo.
Obraz České Republiky jako předsednické země Evropské unie, jakkoliv se premiér Petr Fiala nepochybně snaží o co nejlepší vnímání Česka na této úrovni, je bohužel díky Andreji Babišovi dosti narušený a dá hodně práce, abychom se s tímto stínem vyrovnali, i když náš podíl na řešení „ukrajinské“ otázky je nemalý - formou pomoci ukrajinským uprchlíkům, ale i vojenskou podporou. Co o tom soudíte vy?
Česko není venku vnímáno přes své domácí politické spory, ale především přes schopnost podílet se na evropském řešení současných evropských výzev. A tady je velký rozdíl ve srovnání s předsednictvím ČR, která kolabovala během jara 2009. Předsednická země má na starost koordinaci evropských projektů a ne prosazování svých partikulárních zájmů. V září se v Praze konala konference o „evropském politickém společenství“ a tam jasně vyzněl záměr Unie definovat se i jako geopolitický projekt. Tam jsme hodně vzdáleni domácím politickým šarvátkám.
Jaká vidíte politická a ekonomická východiska malého Česka v srdci Evropy, země s otevřenou ekonomikou a inflací dosahující kolem 17 procent (rozhovor se uskutečnil před zveřejněním roční míry inflace v říjnu, pozn. red.). Není to dáno také tím, že jsme měli již dávno přistoupit k euru a být opravdu finančně v eurozóně, tak, jak to udělali Slováci?
Je zřejmé, že pro zemi, která vede ¾ svého obchodu s EU, by jistě dávalo smysl být součástí eurozóny, usnadní to vztahy a propojenost s hlavními ekonomickými partnery. Jde ovšem o rozhodnutí politické a dosud zde pro to nebyly vhodné podmínky. I dnešní vláda by v této otázce byla rozdělena, nemluvě o veřejném mínění, a tak se euro pravidelně odkládá na neurčito.
Věřím, že projekt Evropské unie je významným a nosným projektem, o který se velkou měrou zasloužil mimo jiné i Francois Mitterrand, když pominu předchozí otce zakladatele EU v čele s Robertem Schumanem. Jak vidíte perspektivu EU v kontextu válečného tažení Ruska na Ukrajině?
EU je mírový projekt, to byl určitě záměr zakladatelů po druhé světové válce a partnerství lídrů jako Mitterranda a Kohla tomu jistě odpovídalo. To byla evropská myšlenka v kontextu studené války a rozděleného kontinentu. Dnes musí tento mírový projekt obstát v situaci, kdy se válka vrátila na evropský kontinent a musí tudíž kombinovat to podstatné z dědictví zakladatelů , tedy mír díky propojenosti našich institucí, našich ekonomik, našich společností, ale zároveň je tu nutnost obstát v této bezpečnostní výzvě v našem nejbližším sousedství, a tudíž myslet na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Evropa si z donucení zvyká na to myslet geopoliticky.
Související
Merkelová: Stateční lidé v Československu přispěli ke sjednocené Evropě. Francie řeší pražské jaro
Politolog Rupnik zostra: Česko v rozkladu, Mynář je zdejší kuriozita
Jacques Rupnik , rozhovor , EU (Evropská unie) , Česká republika , válka na Ukrajině , Ukrajina
Aktuálně se děje
před 32 minutami
Ukrajina už vyřadila z boje 1100 severokorejských vojáků
před 1 hodinou
Počasí na Štědrý den: Bílé Vánoce budou jen někde, vyplývá z předpovědi
včera
Karel III. o Vánocích neuvidí dva prince. Do Sandringhamu nepřijedou
včera
Schick pokračuje ve výtečné fazóně. Čtyřmi góly proti Freiburgu přeskočil Kollera
včera
Útočník z Magdeburgu míří do vazby. Bilance páteční tragédie se změnila
včera
Počasí se ochladilo a déšť se mění ve sníh. Meteorologové poskytli předpověď
včera
RECENZE: Americký muzikálový hit Čarodějka protíná Hollywood a TikTok
včera
Robert Fico je u Putina v Kremlu
včera
Ukrajinci zaútočili na Kazaň. Putin teď slibuje mnohem větší destrukci na Ukrajině
včera
Poslední šance si vyřídit všechno potřebné. Pošta sdělila, jak bude mít otevřeno
včera
Davidovou trápí vyhřezlá ploténka. Na operaci se však zatím nechystá
včera
Bramborový salát podle Magdaleny Dobromily Rettigové
včera
Prosincové projevy politiků: Pavel bude poslední v řadě. Promluví i Zeman
včera
Důchody dostanou lidé do Štědrého dne. Příští rok už to bude o Vánocích jinak
včera
Rok od střelby na FF UK: Oběti se spravedlnosti nedočkají, přestože viníka smrti 14 lidí známe
včera
Otevírací doba o Vánocích. Pořádky se nemění, zákon mluví jasně
včera
Rok od tragédie, která změnila život mnoha lidem. Česko si připomíná nejhorší masovou střelbu v historii
Aktualizováno včera
OBRAZEM: Česko si připomnělo oběti tragédie na FF UK. Naší společností otřásla, říká Fiala
21. prosince 2024 21:56
Kate a William dojali Brity vánoční pohlednicí. Zachycuje klíčový moment tohoto roku
21. prosince 2024 20:30
Česká hymna poprvé zazněla před 190 lety. V Tylově Fidlovačce
Krátce před Vánoci, dne 21. prosince 1834, byla veřejnosti poprvé představena divadelní hra Fidlovačka z pera Josefa Kajetána Tyla. Právě zde před rovnými 190 lety poprvé zazněla i píseň Kde domov můj, která se ihned stala velice oblíbenou a později dokonce státní hymnou.
Zdroj: Lucie Žáková