ROZHOVOR | Není jiná alternativa, než vítězství Ukrajiny, tedy mír za ukrajinských podmínek, říká Otakar Foltýn pro EZ

Otevřená válka na Ukrajině trvá už dva roky, proměněná v poměrně statický, zákopový konflikt, v němž – jak se zdá – ani jedna ze stran nemá dostatek sil na zásadní proměnu situace. Jak toto “zamrznutí” konfliktu ve fázi opotřebovávací války vnímáte a existují z něj cesty ven? 

Ruskou agresi na Ukrajině lze rozdělit do čtyř fází: První hybridní 2014-2022, ve které ruská armáda působila na ukrajinském území nepřiznaně.

Druhá fáze od 24. února 2022 byla pokusem o uštědření „strategického šoku“ Ukrajině a zcela chybně spoléhala na rychlé ukrajinské zhroucení. Výsledkem byly hluboké, z boků zcela nekryté průniky ruské armády do hloubky ukrajinského území, které Ukrajinci okusovali a odřezávali. Relativně malá hustota vojsk působících na obrovském území umožnila Ukrajincům provedení úspěšných manévrových operacích, při nichž osvobodili téměř polovinu svých okupovaných území, což můžeme nazvat fází třetí.

Následná koncentrace sil ovšem vedla k jejich nahuštění přibližně na současné linii, přičemž zejména obrovská palebná síla dělostřelectva vedla k současné čtvrté, opotřebovávací fázi. 

Cestou z ní je buď hrubá síla, kterou by se vůle a především zdroje obránce prostě snížily za kritickou úroveň umožňující vzdorovat ruské kvantitativní převaze. Ukrajinský přístup pak logicky více staví na vyšší kvalitě a inovacích. Řeč je tedy o změně operačního prostředí, kterou přináší parametricky efektivnější použití elektronického boje a dronů. Zatím ovšem Ukrajinci potřebují ustát operační iniciativu ruské armády, a to lze aktuálně jen za předpokladu navýšení objemu munice zejména pro PVO a těžké dělostřelectvo.

Přejdeme-li k samotnému počátku rusko-ukrajinské války, tedy roku 2014, kdy začala hybridní formou, nelze se nezeptat – lze si z podobně rozmazaných a nevyhlášených konfliktů vzít ponaučení? Co měl, nebo spíše mohl Západ dělat jinak, aby nedošlo k plnohodnotné válce na Ukrajině? 

Západ si měl včas uvědomit, že to, co představitelé kremelského režimu dlouhodobě tvrdili, skutečně myslí vážně. Blouznění o rozpadu SSSR jako největší tragédii 20. století nebylo z Putinových úst blouzněním, ale přáním obnovy ruského impéria. Západ si ovšem natolik nepřál konfrontaci, že ignoroval nejen poměrně jasná prohlášení, ale dokonce i zjevné agrese typu útoku na Gruzii 2008 a dokonce i okupaci Krymu a východní Ukrajiny 2014. Je to dokonalá ukázka, kam vede krásné, ale dokonale pitomé přání: chceme mír. Ve skutečnosti totiž zvyšuje agresivitu útočníka, který cítí slabost a stupňuje agresivitu. To, co zastaví agresora, je to samé, co jej zastavilo vždy předtím. Vůle se bránit a tedy efektivní odstrašení. Aby ale agresor věřil, že si nemůže dovolit zaútočit, musíme tomu věřit především my sami.

Hypotetické scénáře konce války na Ukrajině obvykle mluví o třech možnostech – výhře Ukrajiny, její prohře, či stanovení demarkační linie, čili defacto korejský scénář. Pokud byste si mohl dovolit pravděpodobný odhad, jak celý konflikt dříve či později skončí, jaký z nich by to byl? 

Pochopitelně ten první. Jestli nejsme úplní hlupáci a nechceme mít agresívní kremelský mafiánský režim na svých hranicích, neexistuje jiná alternativa, než vítězství Ukrajiny či mír za ukrajinských podmínek. V opačném případě by byla Evropa zaplavena válečnými uprchlíky a nezbytností vynaložit na zbrojení řádově víc prostředků než nyní. Vzhledem k tomu, že vítezství Ukrajiny je možné podpořit relativně malými náklady nyní, byla by idiocie to neudělat a následně platit mnohonásobně více zdrojů a především životů Evropanů.

Konflikt na Ukrajině lze vnímat i jako lekci v technologických proměnách vedení války, z nichž je nejviditelnější masivní nasazení dronů. Učí se z těchto zkušeností i Západ, respektive i česká armáda?

Samozřejmě zmíněná změna operačního prostředí je zcela zásadní a Ukrajinci nám mimo plateb za zbraně navíc předávají i neocenitelné zkušenosti, které bychom jinak na cvičištích nikdy nezískali. 

K iniciativě prezidenta Petra Pavla, jenž usiluje o nákup dělostřelecké munice pro Ukrajinu ze zemí mimo Evropskou unii, by se podle odhadů mohlo připojit až 15 zemí. Zcela rozumím smyslu této iniciativy, nicméně nelze nekalkulovat možná rizika takového kroku. Vidíte nějaké, ať už v hybridní či jiné formě, a je na ně Česko připraveno?

Představte si situaci z běžného života. Jdete s několika přáteli po ulici a vidíte drobnou ženu, napadenou metrákovým násilníkem. Můžete jej zpacifikovat za cenu pár vlastních oděrek, ale v zásadě bez většího rizika. Pomíjím morální povinnost pomoci slabšímu, o které snad nemusíme diskutovat. V praktické rovině ovšem navíc platí, že případným nepotrestáním útočníka se sám vystavujte hrozbě, že s pocitem beztrestnosti zítra napadne vás a udělá to v okamžiku, kdy nebudete mít žádné přátele. Kdokoliv může pomoci slabšímu a neudělá to, je zbabělec. Kdokoliv se tím navíc dostane do situace, že bude následně sám čelit agresi, je navíc nebetyčný hlupák.

S našimi historickými zkušenostmi je pro mě nepředstavitelné, že bychom zalezli do díry a nepomohli trpící Ukrajině. Představa, že se zbaběle schováme pod kámen, protože by jinak ruské zpravodajské služby mohli vyhodit do vzduchu další muniční sklad, je nedůstojná.

Před jakými dalšími výzvami česká armáda, respektive v obecnějším pohledu bezpečnost západní demokratické Evropy stojí?

Válka bude čím dál více přecházet do souboje technologií ovladatelných výhradně s pomocí výpočetní techniky. Bude se zásadně měnit podoba armád i jejich výzbroje. Brzy uvidíme řádový nárůst dronů působících v rojích a ve stále více autonomním režimu. Bude třeba více odborníků na IT, operátorů, plánovačů, hackerů ale i konstruktérů a průmyslových schopností adaptovaných na technologie, které zatím ukázaly jen malou část svého potenciálu. Ukrajinci nám platí nejen platbami za zbraně, ale i informacemi, které českou armádu udrží informovanou o nejnovějších trendech.

Pojďme od obrany vojenské k čelení hrozbám méně viditelným. Jak si vede ČR v zápase o duši národa, tedy v propagandistickém působení, jímž se dlouhodobě především Rusko snaží narušit soudržnost NATO a EU? A je například boj proti dezinformacím stran vlády veden dostatečně?

V tomto zcela zásadním ohledu si nevedeme nijak skvěle, ba ani dobře. Vlastenectví není jen mávání vlajkami při úspěchu ve sportovním zápase. Vlastenectví je především přijetí hodnot, na kterých stojí Česká republika. Svoboda, spravedlnost, důstojnost a právní stát mají cenu, i když já osobně třeba mám pocit, že v mém případě selhaly. Jsou to hodnoty, které prospívají celku a prospějí mým dětem. Fakt, že já se právě teď cítím nešťastným, není omluvou pro papouškování kremelské propagandy.

Problém je, že třicet let svobody jsme se tomuhle vůbec nevěnovali a nevysvětlovali lidem, kterými hodnotami je udržován náš stát. Pak se nemůžeme divit, že v tom spousta lidí bloudí, protože zahlcení informačního prostoru informacemi jim tu orientaci neulehčí. Boj s dezinformacemi je v tomto spíše méně důležitý. Zcela zásadní je jasné, autentické, pravdivé a především srozumitelné vysvětlení, kdo jsme, kam směřujeme a zejména co chceme. Komunikace hodnot je primárně úkolem státu.

Jsme součástí ve srovnání s Ruskem mnohonásobně ekonomicky silnější Evropské unie a zejména jsme členy nesrovnatelně vojensky silnější Severoatlantické aliance. A kremelský režim to velmi dobře ví a proto útočí na důvěru mezi spojenci, ale i prostou důvěru mezi lidmi, jejíž absence by z nás udělala snadnou kořist. Jsme neporazitelní, pakliže se neporazíme sami.