ROZHOVOR | Před 20 lety usedl na Hradě Václav Klaus. Vytrvale sledoval svou vizi, později však zašel příliš daleko, říká profesor Kopeček

Václav Klaus byl jako poslední český prezident zvolen zákonodárci. Stalo se tak až ve třetím kole třetí volby, navíc získal jen velmi těsnou většinu. Právě komplikovaná volba hlavy státu v roce 2003 je mnohdy uváděna jako moment, který akceleroval úvahy o zavedení volby přímé. Souhlasíte s takovým hodnocením?  

Debata o přímé volbě prezidenta v Česku existovala dávno před rokem 2003. Ve zkratce shrnuto, první s ní přišli komunisté v prosinci 1989, pak tuto myšlenku hájil Václav Havel před zvolením českým prezidentem v roce 1993 a v parlamentních volbách 2002 ji použila volební koalice lidovců a Unie svobody, která si z ní udělala hlavní lákadlo svého volebního programu. Komplikované volby roku 2003 ji samozřejmě znovu oživily, nicméně jako hlavní zlom vidím až následující volby roku 2008, které provázel skandální odér. Hodně to ovlivnilo také to, že se v roce 2008 volilo veřejně, což emoce dost zvýšilo, protože bylo zjevné, jak kdo hlasoval. Tajnost voleb, která bývá běžná, se tady neuplatnila, což podle mě nebylo dobře.    

Jaké bylo vnímání Václava Klause v české společnosti v předvečer jeho nástupu do prezidentského úřadu? Domníváte se, že by měl šanci usednout na Hradě, pokud by již tenkrát prezidenta vybírali voliči přímo, nikoliv prostřednictvím zákonodárců? 

Václav Klaus byl krátce předtím jedním z otců Opoziční smlouvy, tedy paktu ODS a ČSSD, který byl vnímán velmi kontroverzně. Navíc prohrál parlamentní volby 2002, do kterých ODS ještě vedl. Klause to pochopitelně politicky silně poškodilo. Průzkumy ukazovaly, že ho značná část voličů vnímá se značnou averzí. Na druhou stranu měl i početné publikum loajálních podporovatelů. ODS byla se svým zakladatelem tehdy ještě těsně spojená, a totéž platilo pro mnoho jejich voličů. 

Nevím, jak velkou by měl Klaus šanci v přímé volbě. Je ale zajímavé, že na podzim 2002 o sto osmdesát stupňů změnil své letité odmítání přímé volby prezidenta a začal ji podporovat. Bylo to spojené s představou, že v ní má mnohem větší šance na zvolení než v parlamentu. Jak by to ale dopadlo, by byla jen historická spekulace.     

Přejděme k samotnému prezidentství Václava Klause. Podle analýzy, kterou provedli politologové z Masarykovy univerzity na sklonku jeho druhého mandátu, byl Klaus postupem času ve svých prezidentských projevech stále méně smířlivý. Stupňovaly se především jeho výpady proti Evropské unii a dalším tuzemským politikům. Čemu přisuzujete tento posun? 

Asi největší význam má Klausovo znovuzvolení roku 2008. Prezidenti kdekoliv na světě si v prvním volebním období vyhodnocují, co jim zajistí pokračování ve funkci. Kontext, okolnosti či způsob volby bývají různé, ale často je to vede k větší uměřenosti chování, aby nesnižovali své vyhlídky v dalších volbách. V druhém prezidentském období ale podobné zábrany už nemívají. U Klause je to velmi dobře sledovatelné v řadě věcí včetně vztahu s ODS, se kterou se názorově dost rozešel už před znovuzvolením v roce 2008. Přitvrzení jeho rétoriky či rezignace na čestné předsednictví strany ale přišlo vcelku přirozeně až poté, protože její volitele potřeboval mít na své straně.    

Pokud to otočíme, nabízel Klaus během svého prezidentství české společnosti také pozitivní vizi, nebo v jeho rétorice převažovaly negace, kritika a vymezování se vůči tehdejšímu vývoji? 

Klaus nabízel vizi národně konzervativního prezidenství. Promítlo se to do řady aspektů jeho prezidenství samozřejmě včetně toho, že vůči něčemu, a nebylo toho málo, byl ostře kritický. Ta jeho vize byla podle mne konzistentní a dá se dokonce mluvit o snaze vytvořit určitou ideovou doktrínu. Je dobré ale říct jednu věc. V prvním prezidenském období byl Klaus nejenom o něco uměřenější, ale také vcelku vnímavý k představám a obavám většiny české společnosti. Podle mne dobře plnil roli, jež se s prezidentem v Česku pojí. Když se podíváte na průzkumy důvěryhodnosti prezidenta, tak byla tehdy mnohem vyšší, než v předchozím posledním prezidentském období Václava Havla. V tom svém druhém prezidentském období to s názorovou radikalizací Klaus jednak začal přehánět, jednak ztratil politický cit a možná i zájem vnímat vývoj veřejné nálady. Pro řadu svých dřívějších příznivců se zkrátka stal nesrozumitelný a komunikační selhání, jako byla kauza „chilské pero“ nebo nedomyšlená amnestie, to ještě zvýraznily.          

Jak jste už zmínil, prezidenti, a to nejen čeští, si během posledního funkčního období počínají odvážněji, jelikož již nemusí brát v potaz případné ambice na znovuzvolení. Vztáhneme-li to konkrétně na Klause, v akých oblastech se to projevilo nejvíce? 

Určitě stojí za pozornost to, co jsem už jsem zmiňoval, tedy ztráta ohledů vůči ODS. Ono je to ale o něco složitější, protože tady se to propojilo ještě s osobní averzí k předsedovi strany Mirku Topolánkovi. Ti dva si zkrátka lidsky vůbec nesedli. S Topolánkovým nástupcem Petrem Nečasem na konci svého prezidentství vycházel Klaus o poznání líp, i když to občas připomínalo vztah přísného učitele a zlobivého žáka. V praxi dobře sledovatelné je také praktické přitvrzení vůči Evropské unii, kdy se k zesilujícím slovním výhradám přidalo mnohaměsíční Klausovo zdržování podpisu velmi důležité Lisabonské smlouvy měnící fungování Unie. Za pozornost stojí dále viditelné ochladnutí Klausovi ochoty respektovat představy politické levice. Po parlamentních volbách roku 2010 nedal sociální demokracii šanci pokusit se o sestavení vlády, přestože volby formálně vyhrála. Je dobré to opět dát do kontextu jeho znovuzvolení roku 2008, kdy se tomu politická levice a zvláště sociální demokracie snažila za každou cenu zabránit. Při prvním Klausově zvolení roku 2003 ho část sociálních demokratů i komunistů nakonec podpořila.    

Po skončení prezidentství Klaus neodešel do ústraní, a přestože se nikdy přímo nepokusil vrátit do vysoké politiky, je nadále veřejně aktivní. V mnoha směrech se ale stále více vyčleňuje z názorového mainstreamu. Vidíte v tomto kontinuitu s rétorikou, ke které se uchyloval již na Hradě, nebo v tomto směru u Klause došlo po roce 2013 k podstatnějšímu zlomu? 

Kontinuita tady určitě je, jen je to někdy ještě radikalizovanější verze Klause-prezidenta a také se přidaly některé nové akcenty. Za pozornost zvláště stojí vztah k Rusku. V době svého prezidenství byl Klaus v tomto směru pragmatický a určitě mnohem vstřícnější, než býval Václav Havel, ale nevybočoval z hlavního proudu české politiky. Postprezidentský Klaus byl a je ochotný hájit ruské představy a zájmy, to je mimochodem asi nejdůležitější důvod jeho dnešní izolovanosti v Česku. I pro některé občanské demokraty, kteří k němu měli donedávna blízko, je toto nepřekonatelná překážka.   

V našem nedávném rozhovoru o končícím prezidentství Miloše Zemana jste se nechal slyšet, že odcházející hlava státu na rozdíl od svého předchůdce po sobě nezanechává žádný výraznější myšlenkový odkaz. Vztáhneme-li to zpět k Václavu Klausovi, jak silné myšlenkové dědictví jeho dvě funkční období na Hradě přinesly a co je jeho podstatou? 

Napsal jsem ve srovnávací biografii o českých prezidentech, že Klaus připomíná náboženského proroka. V řadě aspektů je konzistentní a také velmi vytrvalý, ať už jde o jeho brojení proti Evropské unii, upozorňování na kulturní zkázu Západu či obhajobu volného trhu a odmítání regulační role státu. S časem se to v některých aspektech dost zesílilo, něco naopak ustoupilo do pozadí, občas se něco nového přidalo, ale jádro zůstalo. Podle mě už za svého druhého prezidenského období po roce 2008 přestal usilovat o to, aby byl přijatelný pro širší publikum a soustředil se na tu svou prorockou úlohu. Je ale patrné, že radikalita Klausova tažení a fakt, že ve vstřícnosti k nedemokratickým režimům, jako je Rusko, zašel velmi daleko, ho dnes přivedla na politickou periferii a izolovala. Dost zásadně to umenšuje vliv, jež v Česku má.