ROZHOVOR | Rok války na Ukrajině: Rusko dělá jednu chybu za druhou. Konflikt je skutečně globální, říká historik

Lidé často přirovnávají svůj pocit z toho, když se dozvěděli o ruské invazi na Ukrajinu k tomu, jak se cítili roku 2001 ve chvíli, kdy teroristé podnikli útok na Dvojčata. Myslíte, že 24. únor loňského roku zůstane v živé paměti také tak dlouho? 

Jsem přesvědčen, že ano. Šok to byl pro většinu lidí, dokonce i nekritičtí fanoušci Ruska z toho byli překvapeni, proto také zavládlo v prvních dnech i na sociálních sítích takové málokdy vídané názorové sjednocení, že tato válka je strašná a zbytečná.  

Relativizace, vystřízlivění a únava přišli až s odstupem několika týdnů či měsíců. Já sám si budu vždycky pamatovat, co jsem právě dělal 11. září 2001 a taky si budu celý život pamatovat 24. únor 2022 a myslím, že to tak bude mít mnoho lidí. Do Evropy přišla válka, od konce druhé světové války nevídané intenzity, a záběry zničených domů a mrtvých civilistů obletěly celý svět.  

Očekával jste takovýto průběh války, nebo jste si myslel, že Ukrajina nemá šanci se ubránit? 

Byl jsem přesvědčený, že eskalace nastane na Donbase, opravdu by mne nenapadlo, že papírově druhá nejsilnější armáda světa napadne více než čtyřicetimilionovou zemi z východu, severu i jihu a nasadí přitom jen cca 200 tisíc vojáků pozemních sil a bude dělat jednu chybu za druhou, včetně řady logistických potíží.  

Přitom to byli Rusové, kdo si mohli zvolit směry útoku, celou operaci pečlivě promyslet, naplánovat a klidně i natrénovat na svých mnoha cvičištích, přesto to na rychlou porážku Ukrajiny nestačilo. Ukrajina mne překvapila, ale ne zase tak mnoho. Mám tam řadu přátel, dějinám té země se věnuji dlouho, bylo mi jasné, že se budou houževnatě bránit.  

Přesto jsem si v prvních dnech myslel, že se Rusové dostanou mnohem hlouběji a Ukrajincům bude nejvíc pomáhat guerillová taktika udeř a zmiz. Ukrajinci však, a tady bych vyzdvihnul hlavně boje u Charkova, i proti přesile dokázali uspět a klíčová místa své obrany uhájit.  To je pro mne dodnes největší překvapení té války. 

Změní se válka na Ukrajině v dlouhodobý konflikt, podobně jako válka na Donbase od roku 2014?  

I tento scénář je možný, ale s ohledem na nejen západní pomoc Ukrajině v tom tentokrát není sama jako od roku 2014, kdy byly uvaleny spíše jen symbolické sankce. Proto si myslím, že po dostatečném přezbrojení a dalším vyčerpání Ruska na bojišti, je reálné, že získá zpět další svá území.  

Podobně jako se to překvapivě podařilo na podzim v charkovské, luhanské a chersonské oblasti. Kdyby z toho měl být dlouhodobý konflikt, tak je to tragédie pro Evropu i celý svět, nejen Ukrajinu, které se to bezprostředně týká. Nemyslím si, že svévolné přepisování hranic je něco, co se dá tolerovat a myslím si, že Ukrajinci svým odhodláním mají na to, aby tu válku ukončili.  

Na co mají či budou mít, se ukáže na bojišti. To, jestli si budou schopni vzít zpět území, která ztratili od roku 2014 nebo za poslední rok či se budou muset spokojit s nějakým kompromisem, čemuž osobně nevěřím, protože si to dle mého názoru žádný ukrajinský politik nebude schopen obhájit, se určitě všichni dozvíme a budeme toho pozorovateli.  

Jak se za poslední rok změnilo globální vnímání Ukrajiny? Byla tato země v globálním měřítku dříve spíše nenápadná? Teď se totiž její jméno skloňuje snad všude. 

To je pohled spíše evropocentrický, což je ale z naší perspektivy pochopitelné, mimo jiné i proto, že válka zároveň byla provázena i energetickým vydíráním ze strany Ruska, které ještě zcela neskončilo a které mělo dopad na každého z nás.  

Globálně je ovšem Ukrajina vnímána rozhodně jinak než dříve, protože se za ni postavila řada vlivných, bohatých a vojensky silných států a více či méně této zemi pomáhají. Bez této pomoci by se Ukrajina zhroutila vojensky či ekonomicky,  

Rusko by zkrátka vždy mělo o něco více vojáků, zbraní či surovin. Na základě dosavadního scénáře to tak i nadále zůstává otevřená šachová partie. Bohužel to však není jen nějaké geopolitické přetahování, které je přítomno po celé dějiny lidstva, ale je to multidimenzionální konflikt s mnoha oběťmi, nyní již v řádech statisíců civilistů a vojáků, masivní migrační vlnou a celkovým zhroucením dosavadní bezpečnostní situace v Evropě. Státy na to vše musí reagovat a zavádět opatření. To vše je také něco, čemu Evropa většinově už dávno odvykla.  

Zasáhla vás invaze i ve vašem oboru? Nebo jste počítal s tím, že se něco takového může stát? 

Pro mne jako vojenského historika je ten obor víc spjatý se zkoumáním minulosti. Právě i tím, co se stalo a jak výrazný to mělo dopad, dnes velkou část dne strávím i přítomností. Pro mne je to tedy zásah skutečně významný. Jako asi jedinou pozitivní věc na tom konfliktu vnímám to, a vidím to u svých vojenských studentů z Univerzity obrany a civilních studentů z Masarykovy univerzity z Fakulty sociálních studií, že to mladým lidem není jedno a aktivně se o to zajímají.  

Zároveň některé ne až tak závažné záležitosti ustoupily poněkud do pozadí. Konflikty bohužel, a to bohužel třikrát podtrhuji, patří k vývoji lidstva, bylo by naivní si myslet, že se to po konci studené války a rozpadu SSSR změní. Jen mění svoji podobu. Zkoumání konfliktů a jejich zákonitostí tak myslím bude opět „v kurzu“ jednoduše i proto, že je názorně vidět, že jsou stále kolem nás a v tomto případě i skutečně nebezpečně blízko.  

Vydrží Západ Ukrajinu podporovat i v případě dlouhotrvajícího konfliktu? 

Zatím tomu vše nasvědčuje. Asi těžko někdo mohl očekávat, že i Němci začnou posílat těžké zbraně nebo, že Maroko po apelu Američanů pošle na Ukrajinu recipročně své starší tanky sovětské provenience a stane se tak první africkou zemí, tedy regionu s tradičně vstřícným postojem k Rusku, která pošle i smrtící zbraně.  

Mimochodem i Pákistán se stal důležitým dovozcem munice pro Ukrajinu. Ten konflikt je skutečně globální. A právě i na základě toho je myslím jasné, že i kdyby podpora zeslábla nebo nebyla v tak dostatečné výši, jak by Ukrajinci potřebovali a chtěli, odkázání jen sami na sebe rozhodně nezůstanou.  

Příkladem jdou i vzhledem ke své historické zkušenosti v Evropě Poláci, pobaltské země či celá Skandinávie. Pozadu nezůstává ani Česká republika či Slovensko. Naopak pro politiky typu Viktora Orbána v případě postoje Maďarska jde o další téma, které bude evropské země nepochybně dále vzájemně odcizovat.  

Zatím to navíc skutečně nevypadá, že by si u řešení všemožných výzev navázaných zejména na ruskou invazi na Ukrajinu počínalo Maďarsko lépe než ostatní evropské země. I tradiční polsko-maďarské spojenectví se otřásá v základech.   

Je toho skutečně mnoho, co je s onou podporou i v případě dlouhodobého konfliktu spjato. Opravdu si ale myslím, že většina států ví, že vést válku takovým způsobem, jako si to Rusko ústy představitelů Kremlu zvolilo, je něco natolik nepřijatelného, že i pro politiky jinak velmi konzervativních zemí, je výhodnější pomáhat Ukrajině, než riskovat že jednoho dne budou rakety dopadat i na jejich občany a voliče. Tady jsme opět u předvídatelnosti a racionality a těmi současné Rusko skutečně neoplývá.  

Česká republika získala za poslední rok určitý vliv napříč Evropskou unií. Ten je založený především na obrovské solidaritě s Ukrajinou a na poměrně úspěšném předsednictví v Radě Evropské unie. Měli bychom v této podpoře pokračovat, i kdyby jiné západní státy nechtěly? 

To je politické rozhodnutí České republiky, ta je zastupitelskou demokracií, přičemž z průzkumů veřejného mínění jasně vyplývá, že většina lidí nemá s podporou Ukrajiny zásadní potíže. Jde jen o to, aby při relativně úspěšném mezinárodním angažmá česká vláda nezapomněla na sociální smír i doma a byla schopna ochránit nejohroženější před chudobou a podobně.  

Pokud by se to nepodařilo, je to další živná půda k radikalizaci a otevřená Pandořina skřínka dalších problémů. Známe mnoho příkladů z historie, kdy se to podcenilo. Příkladem asi nejznámějším jsou 30. léta 20. století v Německu. V podpoře Ukrajině bude vláda nepochybně pokračovat, protože kdyby tomu tak nebylo, odezva voličů stran vládní koalice by byla velmi negativní. Myslím, že je to zjevné a z hlediska fungování politiky jasně pochopitelné.  

Souhlasíte s tím, že střední a východní Evropa vnímají válku daleko intenzivněji, než západní Evropa či Severní Amerika?  

Jednoznačně ano, to je dáno historicky a tím, že jsme už v minulosti v ruské imperiální sféře byli. I v Sovětském svazu byl jedním z hnacích motorů expanze ruský imperialismus, byť o tom sovětští politici nehovořili napřímo, protože všichni si měli být na základě státní komunistické ideologie rovni bez ohledu na původ, jazyk či národnost.  

Skutečnost však byla diametrálně odlišná. I proto státy, které sovětskou či ruskou sféru vlivu v minulosti zažili reagují nejostřeji a chápou nejlépe, že tohle je válka i proti nim, zdaleka nejen proti Ukrajině. Rusko i nadále žije svůj imperiální sen, kdyby tomu tak nebylo, tak tady rok nesledujeme raketové údery a neustálé útoky bez ohledu na cizí či své vlastní ztráty.  

Řada válek začínala kvůli nějakému snu. Katarze pro ruskou společnost přijde teprve ve chvíli, kdy začnou řešit konečně hlavně sebe sama, ne své sousedy a domnělé křivdy. Studenou válku prohráli kvůli vlastním chybám a neefektivnosti ekonomiky, Vladimir Putin opakovaně varoval, že uspořádání světa ve stávající podobě mu nevyhovuje. Nevyrovnání se s minulostí a s tím spojená frustrace je tak patrně to nejzřetelnější, co z Ruska v současnosti vyzařuje. Bohužel kvůli tomu ještě zahyne mnoho lidí.  

Vydrží Rusko vést válku ještě další rok? 

To skutečně netuším, ale realistické odhady, které jsem v poslední době četl bohužel ukazují, že nejspíše ano. Rusko je potenciálně jeden z nejbohatších států světa díky svým surovinám, není však schopno celou svoji historii toto bohatství spravedlivě přerozdělovat ve společnosti nebo se transformovat v technologicky vyspělou zemi.  

I státní propagandou tolik velebené ruské zbraně nijak nezáří. Přesto nebude Kreml chtít ztratit tvář, na lidech jim nezáleží, a tak nevěřím, že konflikt, který začal zcela iracionálně a byl i vojensky špatně uchopen, skončí racionálně a přiznáním viny a mnoha chyb. To se očekávat nedá. Jak dlouho ale válka potrvá, se skutečně odhadovat nedá a další fáze konfliktu se budou odehrávat na bojišti, ne u jednacího stolu. Tam zástupci zasednou teprve až tehdy, když bude situace pro jednu či druhou stranu neudržitelná.  

A na závěr ještě musím dodat, že v zájmu České republiky i celé Evropy je, aby Ukrajina v konfliktu nebyla poražena, pomoc řady zemí si vybojovala na bojišti, nejen z nějakého soucitu. Pokud by taková agrese Rusku prošla, a ještě bylo odměněno nějakým dalším územím, což by perfektně propagandisticky zúročilo, byla by to výzva pro všechny, kteří zvažují silové řešení mezinárodních vztahů.  

Myslím, že na to už Evropa zažila příliš mnoho válek, aby se na něco takového zapomnělo! Děkuji za rozhovor a doufám, že každý další bude o něco optimističtější.