ROZHOVOR | Trump doma potřebuje ukázat rychlé vítězství. Části jeho mírového plánu působily jako překlad z ruštiny, říká Řepa

Jak hodnotíte Trumpův návrh na ukončení konfliktu, který předpokládá zásadní územní ústupky ve prospěch Ruska a zároveň výrazné zásahy do ukrajinské suverenity – například omezení ozbrojených sil, uznání Krymu jako ruského či posílení postavení ruského jazyka, jak uváděla některá média? Neodpovídá to přesně těm motivům, s nimiž Putin zahájil svou „speciální vojenskou operaci“, jež se proměnila ve vleklou a zbytečnou útočnou válku?

Původní plán, který je nyní dnes již naštěstí minulostí by skutečně potvrdil ruskou kontrolu nad Krymem a velkou částí Donbasu, přičemž některé verze počítaly dokonce s formálním či faktickým uznáním těchto území jako ruských minimálně ze strany USA, zmrazil frontu v dalších okupovaných oblastech (části Záporoží a Chersonu), drasticky omezil velikost a schopnosti ukrajinské armády, vyloučil členství Ukrajiny v NATO, posílil postavení ruštiny a ruské pravoslavné církve, zastavil vyšetřování ruských zločinů a vedl k rozsáhlému rušení sankcí.

Z hlediska mezinárodního práva a logiky války to skutečně velmi připomíná původní Putinovy cíle: „neutralizovaná“, částečně odzbrojená Ukrajina, faktické přijetí ruských územních zisků a zvláštní status ruštiny. De facto by šlo o legitimizaci výsledku útočné války, což je v přímém rozporu se zásadou zákazu agresivní války a změny hranic silou podle Charty OSN.

Čím si vysvětlujete, že Trump tak výrazně přihlíží k ruským argumentům? Z jeho oblíbené transakčně-ekonomické perspektivy to koneckonců zapadá – čím rychleji bude válka ukončena, bez ohledu na podmínky, tím dříve se USA budou moci vrátit k obchodování s Ruskem, jako by se nic nestalo. A z takového uspořádání by profitovaly obě země, i když Ukrajina pochopitelně nikoliv.

U Trumpa šlo, a patrně občas stále ještě i půjde, o to, že válka je pro něj „špatný obchod“, který má skončit co nejrychleji i za cenu, že slabší strana – v tomto případě Ukrajina – prostě „prodá“ část svého území a suverenity. V jeho optice je to menší zlo než dlouhodobé náklady USA. 

Co se týká obchodu s Ruskem a „návratu k normálu“; plán počítá s postupným rušením sankcí a obnovením ekonomické spolupráce, což odpovídá jeho dlouhodobé snaze otevírat trhy a snižovat náklady USA na alianční závazky. Trump také potřebuje doma ukázat rychlé „vítězství“ – tedy, že on dokázal „ukončit válku“, kdežto předchůdci jen „utráceli peníze“. To nahrává jednoduchému narativu, ne nutně spravedlivému či dlouhodobě stabilnímu řešení.

Minimálně část textu původního plánu podle jazykových analýz působila jako překlad z ruštiny, což vyvolává podezření, že ruské požadavky byly začleněny zcela napřímo, což působí velmi zvláštně. Z evropsko-bezpečnostní perspektivy to spíš vypadalo jako plán minimalizace nákladů USA než jako strategické řešení pro Ukrajinu a Evropu. Proto taky záhy přišla reakce evropských zemí, které podporují Ukrajinu. 

Domníváte se, že evropské státy činí dost, aby zabránily výsledku, který je nepřijatelný nejen pro Ukrajinu, ale i pro Evropskou unii a NATO – i když si toho Trump zjevně není vědom?

Samozřejmě, že by Evropa mohla dělat podstatně víc, když se konflikt odehrává na jejím kontinentu. I tak je však na druhou stranu připomenout, že jsou zde masivní finanční balíčky EU pro Ukrajinu, dlouhodobé rozpočtové rámce na výrobu munice a zbraní, bilaterální bezpečnostní dohody, například ze strany Velké Británie, Francie, Německa, Polska a jiných, posílení alianční přítomnosti na východním křídle, jako například operace Eastern Sentry po pohybech ruských dronů nad Polskem. Zároveň je ale také zjevné, že evropský zbrojní průmysl stále nestíhá tempo konfliktu,

Mnoho států se teprve postupně dostává k 2 % HDP na obranu, politická jednota přitom rozhodně není stoprocentní – zejména pokud by Washington podmínil pokračování pomoci přijetím „míru za každou cenu“. Jako shrnutí Evropa dělá víc než kdykoli od studené války, ale zatím to nemusí stačit k tomu, aby úplně kompenzovala případný americký tlak na dohodu, která se v poslední verzi blížila spíše kapitulaci.

Jaké možnosti má podle vás EU, aby Trumpa odradila od vidiny rychlého, avšak neférového a špatně vyjednaného míru či příměří? Lze sice vidět, že přední evropští lídři, jako Starmer, Merz nebo Macron, vyjádřili nesouhlas a vůli návrh řešit, ale Bílý dům se jejich postojem nemusí řídit.

Evropská unie má sice méně vojenského, ale nemálo politického a ekonomického kapitálu. Zásadní je přitom zejména jednotný postoj, tedy jasně říct, že EU a klíčové státy, jako Velká Británie, Francie, Německo, Polsko, Skandinávie a Pobaltí, nebudou poskytovat politické krytí dohodě, která legitimizuje agresi a omezí ukrajinské ozbrojené síly pod úroveň obranyschopnosti. To se nyní také stalo.

Je přitom zásadní prosazovat vlastní „evropsko-ukrajinský mírový balík“ – tedy tolikrát akcentované, ale Ruskem nevyslyšené, příměří na linii fronty. Dále rozhodně bez formálního uznání ruských anexí, což by byl velmi negativní precedent, se silnými bezpečnostními garancemi a dlouhodobou podporou ukrajinské armády. Cílem by mělo být ukázat, že existuje cesta k omezení bojů, která není kapitulací.

Dále také využít ekonomické páky vůči USA, naznačit, že pokud by Washington jednostranně uzavřel dohodu nad hlavou Evropy a Ukrajiny, promítne se to do transatlantické agendy. Mimo jiné obchod, vztahy s Čínou, standardy technologií. To by nebylo vydírání, ale připomenutí, že bezpečnost Evropy je i v americkém zájmu. Dále také navýšení vlastní efektivní pomoci Ukrajině. Čím více bude Evropa schopna držet Ukrajinu „nad vodou“ vojensky i finančně bez USA, tím menší bude Trumpova páka typu „vezměte tenhle plán, nebo vám zavřeme kohoutek“. Jinými slovy – kombinace alternativního plánu, jednotného politického „ne“ a ochoty nést větší díl břemene.

Pokud by Ukrajina skutečně skončila takto nevýhodně, jak hluboce by to zasáhlo evropskou bezpečnost? Objevují se obavy, že Rusko by mohlo zaútočit nebo stupňovat agresi vůči Pobaltí během jednoho až dvou let. A realisticky – pokud by se Rusko přestalo vyčerpávat na Ukrajině, staly by se pobaltské státy pro něj ještě snazším cílem než nyní.

Nyní je jasné, že ten původní plán padl pod stůl, ale pokud by se mělo objevit někdy něco podobného, tak takto nevýhodný mír pro Ukrajinu by měl několik těžkých důsledků. Znovu je třeba připomenout, že by to byla legitimizace síly jako nástroje politiky. Rusko by fakticky dostalo odměnu za svou agresi, uspělo by se strategií vydírání (včetně jaderného, tedy další špatná zpráva pro malé země, které něco takového nevlastní) a neúcty k životům lidí (cizích i svých). Získalo by tedy nějaké území, průmysl, část energetiky Ukrajiny a zároveň by se zbavilo velké části sankcí.

To je učebnicový recept na další revizionistické kroky. Navíc posunutí ruských linií blíž k hranicím aliance a pocit, že „Západ ustoupil“, také zvyšuje riziko testování článku 5 v Pobaltí nebo v oblasti Suwalského koridoru. Nedávné analýzy, varování z Pobaltí a prohlášení evropských i NATO představitelů odhadují možné okno pro ruský útok na NATO na zhruba 3-7 let po skončení války, pokud se Rusko stihne přezbrojit.

Samozřejmě, že by se urychlila demoralizace a rozkol v EU a NATO. Obraz, že spojenci obětovali Ukrajinu, by poškodil důvěryhodnost Západu nejen v Evropě, ale i v Asii – od Tchaj-wanu po Koreu. Jinak tvrzení, že Pobaltí by mohlo být ohroženo už za 1-2 roky, je spíše ten nejvíce pesimistický odhad, většina oficiálních prognóz mluví o horizontu několika let. Ale trend je jasný, čím více se Rusko po „neúplném vítězství“ vzpamatuje a bylo by naivní, že se konečně začne starat místo agrese o blaho vlastních obyvatel, tím víc roste riziko pro NATO.

Ještě jedno zásadní téma. Není pro Evropu nakonec výhodnější, že se Rusko soustředí na boj na Ukrajině, zatímco my se snažíme napravit obrovské nedostatky ve zbrojení, které jsme dlouhodobě zanedbávali? Je to sice nepříjemná a cynická úvaha, ale realita tomu napovídá. Evropa de facto těží z toho, že Ukrajina funguje jako nárazníkové území.

Tohle je brutálně realistická, ale bohužel legitimní otázka. A občané Pobaltí či Poláci ji často zvedají jen o něco méně nahlas. Krátkodobě je pravda, že válka omezuje schopnost Ruska ohrozit NATO, protože ruská armáda utrpěla obrovské ztráty a značná část kapacit je vázána na Ukrajině. I pobaltské zpravodajské služby varují, že „pauza“ by Rusku umožnila rychleji se přezbrojit a obrátit pozornost jinam. 

Zároveň je ale morálně i strategicky sebevražedné stavět bezpečnost EU na tom, že „Ukrajinci umírají za nás“, aniž bychom měli jasný plán, jak to skončí. Prodloužení války jen kvůli pohodlí Západu by bylo nejen cynické, ale i dlouhodobě nevýhodné. Evropa má a musí využít čas, kdy je Rusko zapojené na Ukrajině, k rychlému zbrojnímu obratu a posílení Ukrajiny, ale cílem nesmí být věčná válka. Cílem má být takový výsledek, který Rusko pocítí a pochopí, že výboje nejsou dokonce ani v jeho zájmu. 

Nebylo by ve výsledku nejrozumnější ignorovat ruské výhružky a Ukrajinu do NATO přijmout – nebo jí alespoň nabídnout nový pakt kolektivní obrany, například s Británií, Francií a Německem? Takový krok by jí zajistil bezpečnost a v situaci, kdy by se Rusko rozhodlo zaútočit na Pobaltí či jinam v Evropě, by čelilo podstatně silnější a kombinované evropsko-ukrajinské síle.

Tohle je jádro sporu o poválečnou architekturu bezpečnosti. Argument pro rychlé přijetí do NATO by například mohl znít, že by to zavřelo „šedou zónu“, která byla od roku 2008 lákadlem pro ruskou agresi, článek 5 by byl nejsilnější možnou zárukou, že další útok na Ukrajinu by se rovnal útoku na celou alianci. Rusku by vyslal jasný signál, že vydírání a „vetování“ rozšiřování aliance nefunguje.

Samozřejmě jsou i argumenty proti, tedy obava, že NATO by se přímo ocitlo ve válce s jadernou mocností, pokud by boj pokračoval, část členských států se toho politicky bojí, takže hrozí, že konsenzus stejně nevznikne. Proto se čím dál víc mluví o jakémsi kompromisu. Tedy pevné, právně závazné obranné pakty mezi Ukrajinou a klíčovými evropskými mocnostmi, dlouhodobé programy výzbroje, výcviku a společného plánování, které fakticky přiblíží Ukrajinu standardům NATO, jen bez formálního členství. A také jasná perspektiva, že po skončení války a stabilizaci fronty se členství v NATO znovu otevře jako reálná možnost.

Ignorovat ruské výhrůžky úplně nejde, ale nelze ani přijmout, že Moskva má právo vetovat, kdo bude patřit do evropského bezpečnostního prostoru, který sama narušuje a nutí státy jako Finsko a Švédsko k tomu, aby do NATO vstupovaly. Rozumné řešení bude muset spojit odstrašení, tedy silné garance pro Ukrajinu, s řízeným snižováním rizika přímé konfrontace NATO versus Rusko.