Nejhorší zbraň studené války? Sovětská vesmírná loď Polyus měla bombardovat Zemi laserem

Lasery fungují tak, že zaměří světelné částice do jednoho paprsku. Existují lasery na různé účely. Některé pomáhají na míření zbraní a měření vzdálenosti, jiné lasery mohou být destruktivní. Podle druhu mohou být tyto paprsky viditelné nebo neviditelné. Teoreticky by laserové zbraně mohly být velmi užitečné. Přesné, rychlé a finančně nenákladné – na rozdíl od projektilových zbraní.

Sovětský svaz začal s laserovými paprsky experiomentovat mezi 50. a 60. léty, jejich první zbraně pocházely ze 70. let, ale byly napevno ukotvené v zemi. Pojmenovány byly Terra-3 a Omega. Původně vznikly k likvidaci balistických střel, po zákazu těchto střel Terru přenastavili k poškozování satelitů v orbitě, v čemž nebyla dobrá.

Omega fungovala jinak a její účel byl útočit na letadla a střely v atmosféře, ovšem ani Omega-1 a Omega-2 na něco takového nebyly dostatečně silné. I přesto je systém laseru Omega považován za základ nynějšího ruského vývoje laserové obrany.

Protože silný laser s dalekým dostřelem byl náročný, Rusko se pokusilo zmenšit vzdálenost. V roce 1984 tedy vznikla laserová pistole, která připomínala sci-fi. Ta měla sloužit kosmonautům k ničení optiky západních satelitů a oslepování nepřátelských kosmonautů.

Kromě toho ještě Rusové doufali, že laser využijí jako skalpel k operacím. Uvažovali dokonce o laserovém revolveru, na který se nezmohli ani tvůrci sci-fi. Laserové pistole však byly téměř k ničemu, jejich paprsky byly slabé a způsobily podobnou škodu jako vzduchovka.

Z vesmíru na bojiště. Sověti lasery vybavili i tanky, vyrobili dokonce tři modely. První z nich, 1K11 Stilet, měl jeden laserový paprsek s dosahem 5 až 7 kilometrů, ovšem nahradil ho silnější 1K17 Szhatie, který byl vyzbrojen dohromady 12 lasery ve dvou skupinách.

Szhatie měl oslepovat nepřátele poškozením optiky, kamer a mířících systémů tanků NATO. Toto monstrum si však vyžadovalo velkou oběť. Na výrobu každého z laserů bylo potřeba 30 kilogramů syntetických rubínů. Dohromady se tedy jednalo o 360 kilogramů. Každý z laserů byl navíc podporován granátovým laserem.

Výroba se tedy prokázala jako příliš nákladná a ruská vláda neviděla důvod, proč dát takové peníze za tank, který mohl nepřátele jen oslepit. Rozhodli se, že raději tanky využijí ke střelbě protitankové munice.

Třetím z těchto tanků byl Sangvin. Ten místo klasického děla využíval věžičkový laserový projektor. Laser díky otáčení věžičky připomínal maják. Podle zkoušek z roku 1983 Sangvin dokázal zničit optiku na nepřátelských letounech na délku až 10 kilometrů.

Rusko samozřejmě nebylo jediné. Laser chtěli využít i další. Spojené království poslalo oslňující laser k využití ve válce o Falklandy, ačkoliv ho nevyužilo. „Star Wars“ strategie Ronalda Reagana byla postavená na možnosti užití laserových paprsků na tvorbu štítů proti střelám.

Přesně tyto návrhy inspirovaly Sovětský svaz ke stavbě vesmírné stanice vybavené laserem. Polyus, jak ji nazvali, pak měl být schopen sestřelit americké satelity. Ačkoliv ohromný laser stanice by nestačil ke zničení svých cílů, byl by schopný oslepit jejich navigaci. Narychlo sestavený prototyp se však nedostal do oběžné dráhy. Krátce po startu selhal navigační systém a devadesátitunový kolos spadl do jižního Pacifiku.

Krátce po roce 2000 Pentagon investoval 5 milionů dolarů k vývoje YAL-1, letadla s ohromným laserem na přední části. Laser byl schopný trefit balistické střely, ovšem ne na dostatečnou dálku. YAL-1 tedy nelétá. Oproti tomu jeho starší ruský protějšek Beriev a-60 stále létá. S vývojem laserů pro letadla však ještě konec není.

A ačkoliv v nejbližších letech kosmonauti nevytasí laserovou pistoli při potyčce na oběžné stanici, mnoho sovětských prototypů se dále vyvíjí. Jejich vývoj by je měl posunout natolik, aby byly schopné oslepit navigační systémy a optiku dopravních prostředků, dronů a satelitů.