Nejpodivnější obří zbraně 20. století? Většina skončila katastrofou

Letadlová vzducholoď

Psala se 20. léta 20. století a letectví bylo stále ještě v začátcích. Věřilo se však v jeho zářnou budoucnost. Páteří letectev však neměla být podle odborníků letadla, ale vzducholodě. Ty měly zajistit nejen bombardování a dopravu velkých nákladu a cestujících na velkou vzdálenost ale i dálkový průzkum. Letadla měla zajišťovat obranu proti nim na krátkou vzdálenost.

Americké námořnictvo si brzy uvědomilo potenciál, který by mělo spojení obou strojů. Vzducholoď s velkým doletem měla zajistit dálkový průzkum a informovat flotilu o pohybu lodí nepřítele a v případě nouze vypustit na svou obranu stíhačky, které nesla na palubě. Ty mohly být využity i k průzkumu na menší vzdálenost nebo k útoku. Do budoucna se počítalo i s tím, že by stíhačky nahradily střemhlavé bombardéry nebo torpédová letadla. Hlavním prosazovatelem celé koncepce ses stal viceadmirál William Adger Moffett.

Nové letadlové vzducholodě měřily 293,3 metru, průměr trupu měly 40,5 metru a měly osmdesátičlenné posádky. To, jak byly stroje ohromné podtrhuje, že jen na potah trupu bylo potřeba 3100 metrů čtverečních bavlněného materiálu o váze 5 tun.  Trup zkonstruovaný Arnsteinem měl tři kýly a byl složen z 12 hlavních přepážek a 33 pomocných přepážek. Kostra byla z tehdy supermoderního materiálu – duralu.

V trupu se nacházelo 12 oddílů s plynem vyrobených z nové želatino latexového materiálů. Každý oddíl měl obsah 15 388 metrů kubických plynu. Celkem se do vaků vešlo 193 970 kubických metrů plynu. Vzducholodě byly místo vodíku plněny tehdy drahým héliem.

Pohon zajišťovalo 8 vodou chlazených motorů Maybach o výkonu 560 koňských sil. Stroje mohly nést až 78000 litrů benzínu ve 110 separátních nádržích rozmístěných v kýlu. Úbytek váhy během letu kompenzoval speciální systém, který kondenzoval vodní páry z motorů. Takto získaní voda byla skladována ve 44 nádržích. Vzducholodě díky systému měly zůstat stabilní a v rovnováze i bez upouštění vzácného hélia.

 Vzducholodě měly při ekonomické rychlosti 102 kilometrů v hodině dolet 11 000 kilometrů. Maximální rychlost byla 169 kilometrů v hodině. Dostup byl pouhých 1500 metrů. Hlavní rozdíl oproti jiným vzducholodím byl hangár, do kterého se vešlo pět malých stíhacích dvojplošníků Curtiss F9C Sparrowhawk.

Stroje nebyly vybrány kvůli svým výkonům, ale především velikosti. Rozpětí měly pouhých 7,7 metrů, délku 6,1 metru a prázdný vážil 978 kilogramů. Maximální rychlost byla 247 kilometrů v hodině. Stroj byl vyzbrojen dvěma kulomety Browning ráže 7,62. Později byl strojům kvůli snížení váhy ještě odstraněn podvozek a pod stroj byla podvěšena přídavná nádrž.

 První vzducholoď byla hotova v létě 1931 a manželka tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera Lou ji 8. srpna 1931 pokřtila jménem Akron, na počest města, kde byly postavena.  Námořnictvo převzalo stroj do činné služby v říjnu 1931. Již v lednu 1932 se USS Akron (ZR-4), jak byla vzducholoď oficiálně označena, zúčastnila manévrů u Guantanáma na Kubě. Podařilo se jí vystopovat a několik hodin sledovat svaz nepřítele, což byl výkon, který v té době nezvládl žádný stroj.

USS Akron provedla také propagační let od „Pobřeží k pobřeží USA“. Při přistání u San Diega došlo k tragédii. Při pokusu o přistání došlo k poryvům větru. Tři námořníci, kteří se snažili ukotvit kotvící lano vzducholodi, se jej nestačili pustit a byli náhle stoupající vzducholodí vyneseni do vzduchu. Než se podařilo lano dostat na palubu, dva z nich spadli a zahynuli. Celé drama bylo zaznamenáno kamerou filmového týdeníku a promítáno po celém světě. Veřejnost také zaznamenala průlet Akronu nad Washingtonem při inauguraci prezidenta Franklina Delano Roosevelta.

Kariéra USS Akron nebyla dlouhá. Již 3.dubna 1933 se u pobřeží Nové Anglie dostala vzducholoď do silné bouře a vzducholoď se roztříštila o rozbouřený oceán. Z 80 členů posádky se zachránil jen čtyři muži. Na palubě zahynul i viceadmirál Moffett, který stavbu obou lodí tolik prosazoval. Je to dosud největší katastrofa vzducholodi v historii. Pozdější vyšetřování ukázalo, že loď se nad rozbouřený oceán neměla vůbec vydat, neboť se jednalo o prototyp a vzducholoď nebyla na pohyb nad rozbouřeným oceánem připravena. Na palubě navíc nebylo ani dost plovacích vest a ani jeden záchranný člun.

Letadlová ponorka

Hlavní výsadou letadlových lodí není jejich rychlost ani mohutnost, ale schopnost zasáhnout prakticky jakékoliv místo na světě. Na palubě ukrývají dnes až desítky letadel, které mohou odstartovat v řádu několika minut, zasáhnout určený cíl a bezpečně se vrátit zpět na palubu lodi. Oproti tomu ponorky jsou sice limitovány pouze vodní a podvodní hladinou, jsou ale vesměs neviditelné a schopné útočit ze zálohy.

Během útoku na Pearl Harbor se letce japonské armády nepovedlo zničit ani jednu ponorku nebo letadlovou loď. Japonsko se proto začalo obávat, že by jejich sílu mohlo pocítit na vlastní kůži a že by námořní bitvy mohly dopadat vítězně ve prospěch Spojených států. Což se nakonec, jak nás historie učí, také stalo.

Vrchní admirál Isoroku Jamamoto proto na začátku roku 1942 rozhodl, že se musí boje mezi císařstvím a Spojenými státy odehrávat nikoliv na moři, ale na americké pevnině. Nechtěl k tomu ale využívat letadlové lodě, které by mohli Američané zničit, ale zcela novou, dosud nepoužitou zbraň. Letadlovou ponorku.

Ještě v témž roce vznikly první plány, které počítaly se stavbou 18 kusů této techniky. Ponorky dostaly označení I-400 a měly být dlouhé 122 metrů. Nutno dodat, že tak dlouhé ponorky se dosud nikdo postavit nepokusil. Každou ponorku měly pohánět čtyři dieslové motory o výkonu 1,680 kW a dva elektrické generátory podobného výkonu. Maximální rychlost ponorky pod hladinou byla něco málo přes 30 km/h a posádku mělo tvořit 140 námořníků.

Hlavní síla se ale ukrývala za vodotěsnými dveřmi v přední části stroje. Zde se nacházel hangár, který v sobě ukrýval tři letadla Aiči M6A. Poté, co by ponorka dorazila k břehům Spojených států, měla posádka ponorky letadla vylodit, rozložit křídla, která musela být kvůli úspoře místa sklopená, a následně měli piloti provést útok na předem vytipované cíle. Poté měly všechny letouny přistát na hladině, piloti doplavat k ponorce a spolu s ní zmizet pod hladinou.

Konstrukce první ponorky I-400 byla dokončena v lednu roku 1943, na širé moře se ale vydala až o rok později, 18. ledna 1944. Spolu s ní byly postaveny i modely I-401 a I-402, druhý jmenovaný byl ale dokončen několik týdnů před koncem války a nikdy nebyl nasazen do akce. Dalších 15 plánovaných ponorek Japonsko zrušilo, protože situace na moři se pro císařství nevyvíjela dobře. Spojené státy zatlačily japonské námořnictvo ke břehům Japonska a letadlové ponorky by tak svůj účel, pro které byly plánovány, nikdy splnit nedokázaly.

Nakonec byly ponorky I-400 a I-401 použity jen jednou, byly vyslány k Panamskému průplavu, kde měly ochromit americké zásobování. Než ale dorazily k cíli, císařství kapitulovalo. Američané následně všechny tři ponorky potopili u Havajských ostrovů, kde leží pod hladinou dodnes.

Vrtulníková loď

Jak už název napovídá, vrtulníková loď se na rozdíl od letadlové zaměřuje zejména na dopravu a podporu při útoku helikoptér. Principiálně není od letadlové lodi o moc rozdílná, oproti letadlovým lodím je lehčí, zhruba o sto metrů kratší a jelikož helikoptéry mohou stoupat vertikálně, nepotřebuje vzletovou druhá pro letadla. 

Její historie se začala psát v roce 1956, kdy Velká Británie poprvé použila lehké letadlové lodě třídy Colossus s označením Ocean a Theseus k provedení vrtulníkového výsadku za Suezské krize. Nešlo ještě o vrtulníkové lodě jako takové, pouze přestavěné válečné lodě, které mohly posloužit svému účelu.

Za první vrtulníkové výsadkové lodě na světě se proto považují až přestavěné britské letadlové lodě třídy Centaur, Albion a Bulwark. Ty inspirovaly americké námořnictvo, které nejprve přestavělo letadlovou loď Thetis Bay a následně upravilo letadlové lodě Boxer, Princeton a Valley Forge, které byly nasazeny za války ve Vietnamu.

Američanům se výhody vrtulníkových lodí líbily. Jsou levnější na konstrukci i provoz, není třeba přizpůsobovat paluby jednotlivým strojům jako v případě stíhaček na letadlových lodích, a jsou skvělou obranou proti ponorkám. Rozhodli se proto začít s přímou výstavbou vlastních vrtulníkových lodí určenou přímo pro tento účel.

Na konci devadesátých let proto spatřily světlo světa první čistokrevné vrtulníkové lodě třídy Iwo Jima, které následovaly lodě třídy Tarawa a třídy Wasp. Zatím nejnovějším přírůstkem do rodiny amerických vrtulníkových lodí jsou plavidla třídy America, které poskytují prostor zheuba 40 vrtulníkům a letadlům. USS America a USS Tripoli totiž na palubě ponesou i letouny F-35B Joint Strike Fighter s krátkým startem a kolmým přistáním.

Spojené státy a Británie ale nejsou jediné země, které vrtulníkové lodě vlastní. Dvě má ve výbavě také Austrálie, Egypt, jednu Španělsko, Severní Korea, tři Francie a čtyři Japonsko.