Nezvyklý boj na české půdě? Novoroční obléhání Nového hradu u Kunratic

Psal se rok 1420. Uběhlo už 5 let od upálení mistra Jana Husa, které vznítilo v českém lidu onu revoluční pochodeň v podobě husitské revoluce. Tlak a celkové vyčerpání nakonec uštvalo starého krále Václava IV., který během sílících husitských nepokojů v roce 1419 umírá právě na svém hradě u Kunratic.

Po jeho smrti se Nový hrad u Kunratic stal opěrným bodem jeho nástupce Zikmunda. Ten ale musel o svou královskou korunu bojovat. Zatímco katolická šlechta nového krále vítala, husité kladli odpor. Zikmund přeci jen na jaře 1420 podporoval první křížovou výpravu právě proti husitským kacířům v českých zemích. Protože měl ve své moci důležitá a strategická místa, jeho moc byla zpočátku značná. Držel i Pražský hrad kde byl v roce 1420 korunován na českého krále. Jeho vojenská tažení proti husitským odpůrcům toho roku však byla neúspěšná. V létě prohrál bitvu na Vítkově a na podzim pod Vyšehradem. Postupně tak ztrácel důležité pozice. Jako poslední z pevných bodů jeho moci mu zůstával Nový hrad u Kunratic, ležící jižně od Prahy.

Právě sem se začala soustředit pozornost husitských pražanů, kteří se snažili podlomit Zikmundovu moc v hlavním městě. Po úspěšném boji pod Vyšehradem v listopadu 1420 obrátili pražené svůj zrak ke královskému hradu u Kunratic. Ač se jednalo o novostavbu krále Václava IV., který si během své vlády potrpěl především na pohodlí a výstavnost, Nový hrad u Kunratic už byl postaven „dle starých zvyků“ jako pevný hrad s dostatečnou fortifikací.

Husitští pražené se k hradu přiblížili na konci prosince onoho roku 1420. Na konci úzkého hřebene, na vojensky strategickém místě, se proti nim vypínal královský hrad, obehnán hradbou s ochozy. V čele stála jeho mohutná věž obrácená břitem proti nepříteli, která kryla všechny zranitelné palácové stavby za sebou jako štít. I když se na hradě soustředila značná síla hodná královské stavby, vlivem pohodlnosti Václavovi doby přeci jen zcela opomíjela vývoj ve vojenství, což se Novému hradu, stejně jako mnohým jiným, nakonec stalo osudné.

31. prosince 1420 oblehlo pražské vojsko hrad. Jednalo se o nezvyklou dobu pro takovou operaci, která však byla dána tíživou politickou situací. Pražané vystavěli před hradem obléhací tábor. Vzhledem k mrazivému zimnímu počasí bylo třeba věnovat větší pozornost ubytování bojovníku. Jednalo se o opravdové těžké vojenské ležení, kdy tábor netvořily jen prosté stany a přístřešky, ale zemnice, polozahloubené stavby tzv. boudy, které bylo možné dobře vytápět a které udržovaly příjemné teplo. Vzhledem k blízkému nebezpečí královského vojska bylo třeba tábor dobře zajistit. Čelní stranu ležení tak chránil příkop a dva valy, zpevněné ještě čtverhrannými baštami, které bylo možné osadit palnými zbraněmi. Na druhé straně před hradem tábor chránil zemní val. Odtud byla na hrad vedena zdrcující střelba. V pramenech se mluví o palných zbraních a též zde byly tři obléhací praky.

Obléhání hradu se se silvestrovskou nocí přehouplo do nového roku 1421. Intenzivní obležení trvalo necelý měsíc a již 25. ledna 1421 se hradní posádka vzdala. Síla obrany se zkrátka nemohla rovnat síle obléhatelů. Těm se pomocí palných a vrhacích zbraní podařilo zcela zničit hradební ochozy. V tu chvíli již nebylo možné hrad bránit a Nový hrad u Kunratic, poslední Zikmundova pevnost u Prahy, padl.

Pražané tak dokázali zúročit veškeré trumfy. Díky dobré strategii, odhodlání a vojenskému pokroku se jim nestala překážkou ani ona jinak nevhodná doba pro vedení války, jakou zima obvykle byla. Svědectvím o jejich důvtipu je dodnes ruina Nového hradu u Kunratic a především stopy po obléhacím táboře. V jeho prostoru před čelem hradu se dodnes dochovaly valy a další terénní pozůstatky tohoto impozantního tábora, jako prohlubně svědčící o zahloubených obydlích nebo po okraji hřebene vedená dlouhá strouha, která ve skutečnosti nebyla ničím jiným než přibližovacím zákopem, tzv. sapa.  Zůstaly zde i stopy po roubených baštách a vyrovnané plošiny pro těžké vrhací a palné zbraně, které se v nastávající novoroční době nestaly osudnými jen Novému hradu u Kunratic, ale následně i všem dalším českým hradům, které po dlouhou dobu zaostávaly před vývojem obléhacích zbraní ve své kráse a pohodlí.