Útěk bolševiků z Petrohradu? Takhle se Moskva stala hlavním městem Sovětského svazu

Historie stoletého výročí se začala psát mnohem dříve. Přestože byla Moskva tradičním centrem ruské státnosti a carství, na začátku 18. století car Petr Veliký přesunul své sídlo do nově založeného města Sankt Petersburgu, tudíž od roku 1712 ruská carská vláda nesídlila v Moskvě, ale v Petěrburgu, který je však pojmenován podle apoštola svatého Petra nikoli podle zakladatele. I když podobnost jmen však opravdu není zcela náhodná.

Zatímco se v Petěrsburgu rozběhla obrovská výstavba nejslavnějších architektonických památek Ruska, původní centrum v Moskvě začalo upadat a chátrat. Dokonce poprvé v historii Moskvy začala klesat populace tohoto města. Pravděpodobně zde začala tradiční řevnivost mezi dvěma největšími ruskými městy, která je dnes patrná po krátkém rozhovoru z jakýmkoli obyvatelem jednoho ze dvou měst.

Dva důvody úprku bolševiků

Historici dnes soudí, že kvapný přesun bolševické vlády z Petěrburgu do Moskvy v roce 1918 měl dvě zásadní příčiny. První byla hrozba německé armády. Přestože těsně před nechtěným stěhováním bolševiků byl podepsán mír v Brestu litevském mezi Ruskem a ústředními mocnostmi. O konec vojenského angažmá Ruska v první světové válce usilovali bolševici již před uchopením moci po říjnové revoluci. Německo a Rakousko-Uhersko využilo politickému chaosu, který v Rusku panoval, k masivní ofenzivě a přiblížili se nebezpečně blízko k Pěterburgu.

Podmínky míru byly pro Rusko extrémně nevýhodné, ztratili přibližně milion kilometrů čtverečních území, kde žila čtvrtina obyvatelstva a průmyslu a většina tehdy klíčových uhelných dolů. Ovšem úplatek několika miliónů marek za nevýhodný mír umožnil udržet pozice získané během revoluce. Bolševici totiž ještě dlouho neměli vyhráno, jak by si někdo mohl myslet v návaznosti na marxisticko-leninistický výklad historie. Dokladem je i následný útěk do Moskvy, protože podepsaná hranice byla od Pětěrburgu nebezpečně blízko.

Zcela jisté pozice neměli ani uvnitř opouštěného hlavního města. Ruskou metropoli obývala také celá řada skupin, které nebyly bolševikům zcela nakloněny. Nejednalo se jen o zbytky demokratické tzv. Prozatimní vlády, kterou bolševici svrhli, ale i o skupiny, které původně revoluci podporovaly. Příkladem může být Kronštatská flotila, která revoluci nejdříve podporovala. Ekonomická katastrofa, která bolševickou vládu provázela, vedla roku 1921 k povstání této flotily sídlící v Kronštadtu nedaleko Petěrburgu. Ovšem bolševická vláda se již v bývalém hlavním městě nenacházela, a tak mohla po shromáždění elitních jednotek rudé armády povstání potlačit.

Moskva před vládou bolševika

Ale vraťme se zpět do Moskvy, která byla po ztrátě pozice hlavního města takřka jen větší dřevěnou vesnicí oproti nádherným stavbách carského Petěrburgu. Ovšem „moskevské dřevěnice“ shořely v průběhu války s Napoleonem a tak se rozběhla nová výstavba Moskvy. Na přelomu 19. a 20. století se díky rozvoji města jako železničního uzlu Moskva stala druhým nejvíce rozvíjejícím městem po New Yorku, což vtipným způsobem předznamenalo soupeření mezi USA a SSSR během studené války.

Paradoxem dějin je, že přestože komunisté učinili z Moskvy centrum své rudé diktatury, nepřerušovaně byla Moskva centrem jiného pohledu na svět oproti komunistickému ateismu. Po dobytí Konstantinopole Turky se stala Moskva třetím Římem a sídlem hlavy pravoslavné církve, která se dodnes hlásí ke starověkým kořenům východního křesťanství.