ROZHOVOR | Za komunismu to měli Češi těžší než za fašismu. Háchy a Berana si vážím, říká pro EZ emeritní profesor Feierabend

Ivo Karel Feierabend (*1927) je synem ministra Ladislava Karla Feierabenda (1891–1969). Po komunistickém převratu v únoru 1948 emigroval do Londýna, odkud pokračoval do USA, kde vystudoval politické vědy. Je emeritním profesorem politologie na San Diego State University v Kalifornii. Ve své vědecké činnosti se specializuje především na analýzu politického násilí a autoritativních režimů.

Vy se nezřídka zmiňujete o tom, že je druhá republika neprávem haněna. Co přesně máte na mysli?Na to bych mohl odpovídat hodiny, ale zkusím to zkrátit. Já bych začal takovou sociologickou poučkou. Skupiny lidí, které jsou kohezivní (soudružné) se při příchodu nějaké krize ještě více stmelí. Naopak nekohezivní skupiny se při krizi rozpadnou v chaosu a násilí. Ten Mnichov – to je hrozná tragédie. Nejenže je stát okleštěný, je na tom navíc ještě ekonomicky a společensky špatně, ale je i zcela vojensky bezmocný a vydán Hitlerovi na milost a nemilost. I přes tuto krizi se však český národ dokázal semknout. Soudržnost byla v tu chvíli ještě větší. Sice to dříve nebylo tolik zřejmé, ale je vidět, že ta Masarykova republika udělala z Čechů zdravý národ, který se nerozpadl. Na Slovensku a na Podkarpatské Rusi to bylo obráceně.

Proto já si té druhé republiky vážím. Navíc tu paradoxně panoval vnitřní mír, jak občanský, tak vládní. Není to policejní stát, nejsou zde žádné nepokoje, žaláře, popravy. Podle mého názoru je jen demokracie tohoto schopna. V neposlední řadě se domnívám, že jí vládli dobří odborníci, kteří byli vychováni v první republice. Měli odvahu odepřít Hitlerovi diktáty: republika nevystoupila ze Společnosti národů, nevzdala se mezinárodních smluv, zvláště té s Francí, nevydala protižidovské zákony podle norimberského vzoru a nepřistoupila k Paktu proti Kominterne. Vláda zakročila vojensky, když se na konci republiky slovenští separatisté pokusili vyhlásit Slovenský štát a tím zničit druhou republiku.

Zmínil jste Slovensko a Podkarpatskou Rus. Proč si myslíte, že se to Masarykovo poselství nedostalo do těchto oblastí?Musíte pochopit, že národní uvědomění a národní identifikace je neuvěřitelně moderním prvkem, tehdy to nebyla samozřejmost. Politologové zajímající se o národy dokonce zacházejí tak daleko, že tvrdí, že prvním národem byli Američané. Co se týče Slovenska, oni měli Slováci velké problémy s Maďary. Ti tam vládli tvrdou rukou, ale to národní uvědomění zůstalo zachováno jen ve střípcích. To je také podle mě důvod toho, proč se Slováci obrátili na druhou stranu – zavládla zde jakási krize národního uvědomění.

A jak hodnotíte politiku protektorátního prezidenta Emila Háchy? Pro některé je dodnes zrádcem, který se před Hitlerem shrbil?Já si Háchy a zvláště Berana velmi vážím. Pro mě jsou hrdinové, patrioti a mučedníci. Uměli se obětovat pro národ. To, že byl Beran odsouzen za třetí republiky, stejně jako za nacistů, je pro mě justiční zločin. Hrozné bylo rovněž nechat zemřít Háchu ve vězeňské nemocnici.

Podobnou úlohu jako Hácha hrál ve Finsku tamní prezident Risto Ryti. Ten však měl státní pohřeb, při kterém měl projev tehdejší prezident Kekkonen. To, že se lidé na Háchu dívají takovým způsobem, je hrůza.

Proč si myslíte, že tito lidé vnímají Háchu takto? Je to opravdu nedostatkem znalostí o něm?Já si myslím, že komunisté rádi napadali Háchu i druhou republiku, aby se mohli pořádně zmocnit vlády za třetí republiky. A potom už v hlavách lidí ty názory komunistů na Háchu zůstaly.

Přežil jste nacismus, pak utekl před komunismem. Patrně cynická otázka, přesto. Který z těchto režimu je strašnější?Stalin byl megavrahem, který zavraždil 20, možná 25 milionů lidí. Hitler naproti tomu zabil „jen“ asi 12 milionů, z toho polovina byli Židé. K neuvěření je na tom především fakt, že vlastní totalitní vlády zabily ve svých zemích více lidí než na válečných polích 20. století. Z našeho českého pohledu byl nacismus morálně a psychologicky snadnější. My jsme navíc za války věděli, že to je absolutní zlo. Pamatuji si, že ve školách jsme se scházeli se spolužáky a probírali jsme to, co říkali v Hlasu Ameriky nebo jaké bylo vysílání z Anglie. Takové to za komunismu podle mě nebylo. Za něj to měli Češi podle mě těžší.

Myslíte si, že to tak platilo na celém světě?To je těžká otázka. Na jedné straně tu byl Hitler, který ovládal skoro celou Evropu, zavinil navíc druhou světovou válku. Na druhé straně za Mao Ce-tunga byla třetina lidstva v područí nějakého komunistického režimu.

Bývalá ministryně spravedlnosti (Helena Válková) pobouřila veřejnost výrokem, že se toho Čechům za Protektorátu až tak moc nedělo. Jak Vy jako pamětník té doby taková slova vnímáte?To je takový nesmysl. Copak neví o Lidicích? A Ležácích? Celá naše rodina Feierabendů si prošla koncentračními tábory. Dědeček Feierabend jel do Dachau, když mu bylo přes 80. Byl nejstarším vězněm, který koncentrační tábor přežil. Druhý dědeček Hartmann se se zatajeným dechem díval každé ráno do novin, kde byly napsány seznamy těch, kteří byli zastřeleni minulý den. Často byli zabiti jen kvůli tomu, že poslouchali cizí rozhlas. Takže to, co (Helena Válková) říká, je absolutní nesmysl.

Český fašismus (nacismus) je poměrně tabu. Jak moc se mezi Čechy tato ideologie ujala a projevovala? Šlo jen o okrajovou záležitost?Fašismus a zvláště nacismus byl tehdy jen striktně okrajovou záležitostí. Odpor proti nacismu má něco společného s českým nacionalismem. Profesor Deutsch, který přednášel na Harvardu a na univerzitě Yale, napsal ve své knize o nacionalismu, že národ je skupinou lidí, která mimo jiné nenávidí své sousedy. A právě proto, že se nejednalo o lecjaký nacismus, ale německý nacismus, mu Češi odolali.

Období 1945-1948 v Československu je poměrně těžko uchopitelné, pokud jde o formu vlády. Byla to doba demokracie, nebo už bylo jasné, že nás mají komunisté (SSSR) v hrsti a že dojde k únorovému převratu?Ne, to si nemyslím. Rád bych tady zmínil znovu finský příklad, o němž se příliš nemluví. Finsko bylo ve stejné situaci a ve stejné sféře vlivu jako Československo, přesto si demokracii uchovalo. Proto si myslím, že vymlouvat se na to, že jsme byli v sovětské sféře, není správné, protože Finové to dokázali. Tam dokázali sestavit rudozelenou vládní koalici, kterou tvořili finští agrárníci a sociální demokraté. U nás třetí republika zakázala agrární stranu a sociální demokraté byli prolezlí bolševiky. To je také důvod, proč se v Praze puč povedl a v Helsinkách ne. Tam na to byli velmi dobře připraveni i vojensky.

Definoval byste tedy tu dobu jako demokratickou?Ano, ale měla své chyby. Jednak byli vyřazeni agrárníci, které volila společně s narodními demokraty a menšími stranami skoro polovina prvorepublikových voličů, druhak nebyla žádná opozice. To bylo hodně špatně. I za druhé republiky existovala opozice.

Jak jste v té době vnímal politiku prezidenta Edvarda Beneše? Předal republiku komunistům bez boje? Neměl již sílu vzdorovat?Já si myslím, že to nebyl jen Beneš, který to zbabral. Všichni to zbabrali. Otec ve svých vzpomínkách píše, jak prosil Beneše, aby nejel domů přes Moskvu. Na něj byl v Moskvě samozřejmě tlak od komunistů, jet tam ale nemusel, jelikož měl zdravotní problémy. Beneš však nebyl zdaleka jediným viníkem, hlavní chybou bylo zákaz několika státotvorných stran.

Říkáte, že Beneš nebyl jediný, kdo udělal chybu. Který z politiků se však dopustil podle vás chyb největších?Problémem bylo to, že Beneš byl tak výraznou osobností, že na něj všichni spoléhali, podobně jako svého času na T. G. Masaryka. Beneš však už byl nemocný.

Váš otec, který byl ministrem za druhé republiky, protektorátu a posléze v čs. exilové vládě, se prý s Benešem rozešel ve zlém. V čem přesně se neshodovali?To není úplně pravda. Beneš se rozešel s mým otcem, ale v dobrém. Když si přečtete Tigridův Úvod k pamětem, tak tam vysloveně píše o Feierabendově „noblese“ ve vztahu k prezidentu Benešovi. On na něj sice mohl být trpký. Byla tehdy těžká doba. Za třetí republiky se scházeli poměrně často. Ale to neznamená, že neměli neshody. Otec Benešovi vyčítal hlavně zrušení státotvorných stran, zejména té agrární. Podle něj byl prezident Beneš zatížen Mnichovem, proto se to Benešovi nemůže úplně vytýkat.

Takzvané Benešovy dekrety dodnes vyvolávají kontroverze. Jsou už přežité nebo by měly být dokonce zrušeny, jak občas zaznívá od sudetských Němců?To byla samozřejmě hrozná věc, ale měli to tehdy udělat nějakým jiným způsobem? Vezměte si národní identitu z pohledu kultury. I pro tu demokracii je mnohem jednodušší, když v nějaké společnosti žijí lidé se stejnou kulturou, než když v ní žijí menšiny. Ty totiž mají jinou identitu, a tím se společnost kazí. Podívejme se na Belgii nebo na příklad dnešní Velké Británie. Je pravda, že tyto země, v níž žije více národů, si dokázaly vytvořit svoji vlastní nadkulturní identitu. Je to tedy hrozné, že se to muselo stát, ale pro národ a pro solidní stát je daleko lepší, když ho tvoří jen jeden národ.

Druhou část rozhovoru si můžete přečíst zde.