Katastrofální sucho v Chile. Země se mění v poušť, loni spadlo pouze 10 % srážek

O katastrofálním suchu se v Chile začalo projevovat v roce 2010. Od tohoto roku byl úhrn srážek v oblasti střední Chile o 20-45 % pod normálem. Nejhůře však byla postižena oblast severně od hlavního města Santiga de Chile, kde v posledních letech spadlo pouze 10-20 % srážek. V důsledku nedostatku vody zemřely desetitisíce kusů hospodářských zvířat a kriticky nízké množství vody vedlo chilského ministra zemědělství k vyhlášení stavu hospodářské nouze ve více než padesáti obcích. V důsledku poklesu podzemních vod a nedostatečného zásobení vodovodního potrubí pitnou vodou musely být četné oblasti venkova zásobeny vodou z cisteren.

Santiago de Chile, či jen Santiago, leží na úpatí And zhruba 90 km od tichomořského pobřeží. V aglomeraci a přilehlých oblastech žije více než 7 mil. obyvatel, což je zhruba 36 % obyvatel země. Region střední Chile se nachází v tzv. středomořské klimatické zóně, pro níž jsou typické výkyvy srážkových úhrnů a rok či dva trvající sucha.

Avšak současná suchá periody trvající již dekádu, pro níž se vžil termín „megasucho“ (megadrought), se v historii moderního měření od roku 1915 neobjevuje. Na základě výzkumu paleoklimatologů, kteří pátrali po důkazech dlouhých suchých period v letokruzích starých stromů, lze usuzovat, že se podobně dlouhé suché období v této oblasti událo před více než tisícem let. Podotýká René D. Garreaud, vědec z University of Chile zabývající výzkumem atmosférických jevů.

Satelitní snímky NASA odhalily výrazný pokles vodní hladiny přehrady El Yeso, který je jasně patrný při porovnání březnových fotografií z 2016 a 2020. V prvně jmenovaném období se v přehradě nacházelo 219 miliónů krychlových metrů vody, zatímco o čtyři roky později to již bylo pouze 99 miliónů krychlových metrů. Kapacita zadržené vody se tak zmenšila na 40 % předchozího stavu.

Kromě chovaného dobytka trpí také volně žijící zvířata a vegetace. Zavlažovaná pole sice bují, ovšem cena za jejich udržení je vysoká – ztrácí se už tak vzácná voda. Patrně nejbolestivějším příkladem je jezero Aculeo ležící zhruba 50 km jihovýchodně od Santiaga.

Životem kypící oáza, jejíž stáří se odhaduje na 11 000 let, vznikla přirozeným zanesením koryta řeky Pintué. Aculeo bylo vyhledávaným letoviskem, kde se místní i rekreanti oddávali vodním radovánkám a lovu ryb. Přibližná rozloha vodní plochy v létě mezi roky 1980-2010 činila 12 km2 a průměrná hloubka se pohybovala okolo 6 m. V roce 2018 zůstalo z jezera pouze 3,6 % původní rozlohy a průměrná hloubka se pohybuje okolo 50 cm.

Velkou měrou se na vyschnutí jezera podepsalo také neuvážené nakládání s vodou místními zemědělci, především pak velkými pěstiteli, kteří vodou z jezera zavlažovali avokádové plantáže. Špatné zákony ohledně nakládání s vodními zdroji jsou obecně velkým problémem Chile.

Většina vodní fauny vymizela, turisté odešli a celá oblast okolo jezera se pomalu ale jistě vylidňuje, protože jezero ani jeho přítoky již nejsou schopné zajistit dostatek vody pro lidi a jejich obživu. Odborníci jsou navíc velmi skeptičtí k tomu, že se jezero vůbec někdy obnoví. A pokud ano, tak je velmi nepravděpodobné, že dosáhne původní rozlohy.

Hlavním zdrojem vody pro přehradu El Yeso, ale i většinu střední Chile, jsou Andy, které oddělují úzký pruh pevniny na pobřeží Tichého oceánu od zbytku kontinentu. Sníh, který se na jejich hřebenech v zimě nahromadí, se postupně v průběhu jara a léta rozpouští a doplňuje životadárný rezervoár. Nízké úhrny srážek během zimních období posledních let však způsobily menší mocnost sněhové pokrývky, která tak nebyla schopna doplnit spotřebovanou vody. Vrcholky, které kdysi zůstávaly bílé až do pozdního léta jsou tak často již koncem jara vyprahlé na troud.

Navíc léto je v Chile poměrně horké a suché, vlhkost vzduchu se drží na nízkých hodnotách, zatímco teploty jsou vysoké. Srážkový úhrn v zimních měsících je proto ještě důležitější. V konečném důsledku tak ubývá vodních zdrojů a sucho se prohlubuje.

V průběhu poslední dekády na střední Chile spadlo o 30 % méně srážek, než byl dlouhodobý průměr. Nejhorší situace pak byla v roce 2019, kdy úbytek dosáhl 80-90 % v závislosti na konkrétní lokalitě.

Výzkumníci zabývající se studiem megasucha připisují 25% podíl změnám klimatu. Zbylých 75 % procent pak náleží přirozeným změnám v atmosférickém proudění, teplotě oceánů a srážkovým cyklům. Původem těchto pravidelných změn je tzv. Pacifická dekádová oscilace (PDO), která ovlivňuje také intenzitu jevu El Niño a La Niña, které mají vliv na podnebí Severní Ameriky, především pak na intenzitu sezónních hurikánů sužujících jihovýchodní pobřeží USA.

V roce 2014 nastala změna PDO do silné teplé fáze, což podpořilo již panující sušší období ve střední Chile. Důsledkem je současné megasucho, nicméně jistou naději nabízí aktuální příchod chladnější fáze, která by mohla vyprahlé zemi přínést trochu životadárné vláhy.