Zapomeňte na Krym. Válka hrozí jinde

Čínsko-tchajwanský spor je jeden z nejdelších zamrzlých konfliktů na světě. Po vítězství komunistů na pevnině se sem v roce 1949 uchýlily zbytky nacionalistických sil pod vedením generála Čankajška, a je třeba říci, že to byli oni, kdo dlouho tahal za delší konec provazu. Například v OSN ostrov zastupoval celou Čínu. I přesto, že USA nikdy s Tchaj-wanem nenavázali plné oficiální diplomatické styky, měl přístup k nejlepším americkým zbraním, na ostrově byly americké základny a ostrovu se ekonomicky dařilo.

Politický a psychologický zlom nastal v 70. letech spolu s otvíráním rudé Číny světu. Tchajwanci se museli vzdát v roce 1971 ve prospěch Pekingu křesla v OSN. Největší facka přišla v roce 1979 od Washingtonů, který přerušil s Tchaj-pejem oficiální styky, stáhl poslední vojáky, uznal Peking jako jediné hlavní město a potvrdil mu nerozbornost země. Od té doby začal Tchaj-wan na mezinárodní scéně ztrácet. V první polovině 80. letech skutečně hrozilo, že Peking vystoupí proti ostrovnímu státu vojensky a připojí ho silou.

Přišla však 90. léta a situace se uklidnila. Už od roku 1987 mohli ostrované navštěvovat pevninu. Tchaj-wan s Pekingem navázal v roce 1992 obchodní vztahy a mezi ostrovem a pevninou místo dělostřeleckých granátů a hrozeb začaly létat dopravní letadla a investice. Pro obě strany to bylo vysoce výnosné. Neznamenalo to však, že krize nemůže kdykoliv znovu vrátit. Po vítězství nacionalistů ve volbách na Tchaj-wanu to v letech 1995-96 opět vypadalo na blízké vypuknutí konfliktu.   

K absolutnímu politickému průlomu došlo v roce 2008, když se sešli zástupci komunistické strany a na ostrově vládnoucího Kuomintangu a dohodli oficiální navázání vztahů na nejvyšší úrovni. Zdálo se, že konečně nastal klid, a že oba státy budou v klidu koexistovat, i když si Peking bude hrát na to, že vládne i ostrovu. Bohužel, Peking na tuto hru nepřistoupil. Chtěl vládnout reálně. Neustálý tlak a agresivní a arogantní chování Pekingu na Tchaj-wan nakonec v roce 2016 vyústilo ve zvolení prezidentky Cchaj Jing-wen z Demokratické strany.

Ta prosazuje snížení závislosti na Pekingu a návrat k vlastní diplomacii nezávisle na přáních kontinentální Číny.  Prezidentka prosadila Novou jižní politiku. Ta spočívá v tom, že Tchaj-wan místo do pevninské Číny investuje do jiných zemí. Jen za poslední dva roky to bylo 5 miliard dolarů. Největší problém a největší provokace pro Peking je však v tom, do jakých zemí Tchaj-pej začal investovat. Vedle Singapuru jdou peníze z ostrova i do Indonésie, Filipín, Malajsie, Vietnamu, Thajska a Indie.

Touto politikou se podařilo potichu Tchajwancům spojit většinu konkurentů Číny v regionu. Také se jim ovšem podařilo propojit do jednoho velkého gordického uzlu hned několik místních velkých sporů. S Indií vede Peking spor o více než 3500 kilometrů hranice. Pohraniční spor vede Čína i s Vietnamem. Ten je navíc s Filipínami, Malajsií, Thajském a Indonésií ve sporu s Pekingem o Jihočínské moře.

Jihočínské moře je dnes místem, kde je svět asi nejblíže další velké válce. Spor zainteresované země vedou nejen kvůli velkým zásobám ropy a zemního plynu, které se v oblasti nachází, ale především kvůli strategické výhodě, kterou by ovládnutí této oblasti  přineslo. Stát, kterému by se to povedlo by tak mohl totiž nejen ohrozit pobřeží protivníka, z čehož má obavy především Vietnam, ale především kontrolovat dopravu na jedné z největších námořních dopravních tepen světa, kudy ročně proplují suroviny a zboží zhruba za 3 biliony dolarů. To do hry vtahuje i Američany a Japonce, pro které je volná plavba v této oblasti životním zájmem.

V boji o ovládnutí Jihočínského moře zatím vede Peking.  Na Paracelských a Spratlyho ostrovech buduje vojenské základny, které jsou schopny vést úder raketami krátkého a středního doletu proti pobřeží Vietnamu, Filipín ba i Malajsie. Letos poprvé přistál na jednom z opevněných ostrůvků i těžký strategický bombardér čínského letectva, který je schopen nést nukleární bombu. Postup Pekingu se samozřejmě nezamlouvá Spojeným státům. Ty v oblasti posilují své síly a čím dál častěji dochází k drobným konfrontacím, které se však snadno mohou změnit ve velmi horké bitvy.

Spor mezi USA a Čínou prohlubuje i probíhající se celní válka. Washington začal proto v této situaci oprašovat vztahy s Tchaj-wanem. Byla podepsána nová smlouva o dodávkách zbraní ostrovnímu státu. Ba co více, Pentagon dokonce uvažuje o rozmístění jednotek na ostrově. Pokud by se tak stalo, nepochybně by to mohlo mít nedozírné následky nejen pro Tchaj-wan, ale i celý svět. Vojenské síla Pekingu v posledních letech enormně narostla.

Před několika lety mohl ostrov počítat pouze z invazí ze strany průlivu, který je dělí od pevninské Číny, a oceánské pobřeží mohlo zůstat volné pro případné připlutí americké vojenské pomoci. Dnes již však s takovýmto plánem Tchajwanci počítat nemohou. Se spuštěním dvou letadlových lodí a vybudováním velké námořní floty je schopen ostrov naprosto odříznout od světa. Pokud by se Američané Tchaj-wanu v takové stuaci rozhodli pomoci je nepochybné, že by byla jejich flotila ve značné nevýhodě vzhledem k blízkosti kontinentální Číny a značné vzdálenosti od vlastních základen.

Tchaj-wan a spory o Jihočínské moře se z naší středoevropské perspektivy mohou zdát až příliš vzdáleny, ale jakýkoliv vojenský konflikt o ně může vést nejen k zhroucení světové ekonomiky, ale přímo k další světové válce. Je proto v zájmu všech, a v první řadě především Číny, neeskalovat napětí. Pokud by totiž skutečně válka vypukla stala by se první zemí, která by pocítila následky konfliktu.

Zhroutilo by se totiž vše, na čem v posledních 40 letech Číňané pracovali a vedlo by to i k velkým sociálním otřesům. A to je to poslední, co si pekingští vládci přejí. Pokud by se však stalo, že by došli k závěru, že jsou až příliš zatlačeni do kouta a mohli by ztratit „tvář“, budou ochotni riskovat vše.  A s tím musí zase počítat ti ostatní.