Evropa už nemůže spoléhat na USA. Extrémní počasí musí zastavit bez Trumpa

Trumpova strategie možná odpovídá zájmům Spojených států, ale pro Evropu, která je chudá na fosilní zdroje, představuje zásadní problém. Jedinou dlouhodobou cestou ke snížení energetických nákladů a zajištění bezpečnosti dodávek je urychlení dekarbonizace. Paradoxně však Trumpovo působení může Evropě otevřít nové příležitosti, zejména v oblasti čistých technologií, které se v USA ocitly v nejistotě.

Aby EU mohla tuto situaci využít, musí jednat rychle, chytře a především jednotně. Prvním krokem v tomto směru je nový Kompas konkurenceschopnosti, který řadí Clean Industrial Deal mezi tři klíčové pilíře nové strategie spolu s inovacemi a ekonomickou bezpečností. Teď je však na čase, aby EU přešla od strategického plánování k reálné akci.

Klíčový moment nastane 26. února, kdy budou oficiálně představeny jak Clean Industrial Deal, tak Omnibus Simplification Package. Tyto návrhy ukážou, jak vážně to EU myslí s klimatickou politikou. Vzhledem k rostoucímu napětí mezi zastánci ambiciózních klimatických cílů a těmi, kdo chtějí regulace zpomalit nebo přehodnotit, však není výsledek předem jasný.

V této souvislosti by EU měla upřednostnit dva zásadní aspekty. Prvním je otázka financování. Není možné vytvořit silnou strategii pro čistý průmysl bez odpovídajících investic. Odhady Evropské komise naznačují, že k dosažení cílů Clean Industrial Deal bude do roku 2030 zapotřebí přibližně 50 miliard eur ročně. A to může být ještě optimistický odhad, protože nepočítá s náklady vyplývajícími z eskalace obchodních konfliktů nebo s nutností rekvalifikovat pracovníky během transformace.

Hlavní část investic má pocházet ze soukromého sektoru, ale veřejné finance budou hrát klíčovou roli při snižování rizik a uvolňování soukromého kapitálu. Tento úkol však bude složitý, protože EU i jednotlivé členské státy čelí novým rozpočtovým omezením. Patří mezi ně konec balíčku NextGenerationEU, absence zelených investic ve zreformovaném fiskálním rámci EU a rostoucí tlak na přesun veřejných prostředků do oblasti obrany.

Proto Clean Industrial Deal nemůže skončit jen u obecných příslibů o budoucím rozpočtu – ten nový začne platit až v roce 2028 a už nyní je jasné, že boj o zachování současného podílu výdajů na klimatickou politiku bude obtížný. EU potřebuje okamžitou finanční sílu, aby se mohla pustit do realizace svých plánů.

Druhým klíčovým bodem je otázka regulací, zejména v souvislosti s Omnibus Simplification Package. Je třeba jasně určit, zda se pod pojmem „zjednodušení“ neskrývá spíše rozvolnění environmentálních pravidel. Jakékoli zásadní zásahy do klíčových směrnic, jako jsou Corporate Sustainability Due Diligence Directive, Corporate Sustainability Reporting Directive nebo Taxonomy Regulation, by mohly výrazně oslabit jejich účinnost.

Takový krok by nejen poškodil investory, kteří se již začali přizpůsobovat novému regulačnímu rámci, ale také země mimo EU, které se inspirovaly evropským přístupem. Dlouhodobě by tím EU podkopala důvěru soukromých investorů a narušila stabilitu svého regulačního prostředí. Proto by bylo moudřejší zaměřit se na technické úpravy, které by rámec zjednodušily a zpřehlednily, aniž by oslabily jeho dopad.

Ačkoli se může zdát, že tento legislativní balíček je čistě interní záležitostí EU, jeho dopad bude mít globální důsledky. Pokud by Evropa ustoupila od svých klimatických závazků, znamenalo by to vážné reputační škody a posílilo by to globální odpůrce klimatických politik – v době, kdy by EU měla hrát vůdčí roli a zaplnit mezeru, kterou zanechal Trump.